Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Pacific Czech trail

Civilizační nespavost mě provázela celou noc a po ránu se cítím jak granát před výbuchem. Po sedmé vstává i Jirka s Kylie a společně jdeme na snídani. Z místního moučno/mlékového výběru mohu dát jen kávu, ale tentokrát jsem za černou vodu v barvě vyvařeného motorového oleje vděčná, protože, jak je místním zvykem, by probudila i mrtvého. Společně přemítáme, zda nezůstat v Mammoth lakes ještě do zítra, jelikož je před námi mnoho povinností čítajících například prádlo, nákupy, návštěvu pošty a podobně a včerejší večerní příjezd odpočinku příliš nenahrál. Zvítězí však zodpovědnost nechat si jeden záložní den na později, kdybychom ho skutečně potřebovali a pro urychlení celého procesu se rozdělíme. Já řeším provozní věci, Jirka s Kylie vyrazí na poštu a do prádelny a nákup vyřešíme poté společně.

V místním Grocery outletu nabízejí dobré, většinou bio potraviny za poloviční ceny. Netuším, jak je to možné a z doslechu víme, že jejich sortiment nevyhovuje hikerským potřebám. Mám takové tušení, že to je přesně, co potřebujeme a nemýlím se, protože zde pohodlně nakoupíme nejkvalitnější jídlo za celou cestu. Nákupy završíme obědem v nám již známé Elixir restauraci v podobě jejich bezkonkurenčního poké. Přidává se k nám ještě Honza, který nakonec také večer dorazil do města po své ose a jak je jeho roztomilým zvykem se zábavnou historkou o průběhu včerejšího večera v kapse. Na neméně výbornou kávu do vedlejšího podniku už jdeme ve čtyřech. Očividně jíst i pít kafe se ve Státech dá výborně, jen je škoda, že se nám to za půl roku poštěstilo bratru třikrát.

Naše hranice přijatelného chování se notně snížili a my přebalujeme jídlo přímo na zahrádce restaurace, což by mě ještě před pár měsíci ani nenapadlo. Tady se nad vybaleným proviantem nikdo ani nepozastaví, ba právě naopak se tu a tam u nás někdo zastaví a s úsměvem nám popřeje hodně štěstí do konce trailu. Představuji si situaci, kdy bych si v Modřanech před Albertem rozložila na zem nákup a začala přesypávat jídlo do uzavíratelných sáčků a přemýšlím, zda by mi také někdo věnoval úsměv a pár hřejivých slov.

Při čekání na místní autobus, který nás má přiblížit na konec města, odkud nás jiný autobus snad zaveze zpět na trail zažijeme přísun adrenalinu, když se náš odvoz ne a ne objevit. Pokud zmeškáme poslední autobus na trail jsme nahraní a budeme muset zůstat ve městě. V poslední vteřině se však autobus objeví, ten druhý na nás galantně čeká a my za půl hodiny už šlapeme opět do kopce. Máme před sebou jen čtyři míle a nálada v týmu je velmi uvolněná. Honza po chvíli hovoru přidá plyn a zmizí za zatáčkou. Co jsme se potkali, varoval nás, jak mu to teď vůbec, ale vůbec nechodí.

„Tak určitě, úplný důchodce,“ dobírám si jeho tempo večer v kempu a náš styl chůze bych přirovnala k situaci, kdy se potká horolezec s jogínem. Užíváme si poklidného večera i nezvyklého tepla, což v místních podmínkách znamená, že nemrzne. V devět ležím ve spacáku a jediné, co si přeji je, aby nám ta pohoda alespoň pár dní vydržela.

V šest ráno budík neúprosně oznamuje, že je nejvyšší čas vylézt ze spacáků. Přes další víceméně probdělou noc se pomalu se vysoukám ven a cítím se překvapivě dobře. Ranní kolečko už máme nacvičené v tom smyslu, že se ani nesnažíme vyrážet v sedm, protože nám ušetřená půlhodina za ty nervy spojené se spěchem prostě a jednoduše nestojí. Chtělo by se říci život měnící zjištění, na které jsme potřebovali více než čtyři měsíce.

Dopoledne příjemně utíká. Na šesté míli svačíme u vody a na dvanácté obědváme u jezera Virginia. Honza, kterého jsme od rána, kdy vystartoval o onu půl hodinu před námi neviděli, se již vyhřívá na slunci. Teplo, průzračná ledová voda a okolní krása nám nedávají jinou možnost, než sundat batohy a jít vykoupat. Po koupeli svorně klepeme zuby a s obdivem pozorujeme otužilce Honzu, kterak se s lehkostí pantera vnoří do studené vody, bez mrknutí oka v ní notnou chvíli pobyde a neméně elegantně vyleze na břeh. Asi jsme pořád fňukny.

Oběd se lehce protáhne, ale před námi čeká jen necelých deset mil do kopce. Označení kopec, myslím, zcela nevystihuje realitu, protože stoupáme do Silver passu, takže krpál jako… hora. Po několika mílích si začnu sama pro sebe stěžovat, že už mě to nebaví. Chci se horami kochat, a ne v nich bez přestávky chodit a koukat se jenom pod sebe, abych si nezlomila nohu. Potřebuji pauzu.

Za míli je moje přání vyslyšeno a u dalšího jezera je mi dopřána krátká přestávka. Jen co se natáhnu na okolní bílé kameny, čekám, kdo první vyhlásí odchod. Vyhrála Kylie a se slovy, že musí vzít zodpovědnost do svých rukou, protože čekat na mě, koukáme tu na západ slunce. „Těší mě, jak jsme se za ten měsíc stačily dostatečně dobře poznat,“ odpovím a neochotně si nasadím batoh na záda.

Na vrcholu se nám otevřou výhledy na všechny strany. „Příště tu určitě nebudu tolik spěchat,“ slibuji si, protože už vím, že bez určitého spěchu se thru-hike stihnout nedá. Je to vlastně stejné jako se vším, co chce člověk dokončit a v určitou chvíli musí převýšit určité odříkání nad potěšením. Bez otravných nákupů se neuvaří oběd, bez psaní se kniha nenapíše a bez chůze člověk nedojde z Mexika do Kanady. Na první pohled triviální zjištění mi však přináší určitý klid, že vše je tak, jak má a umlčí další stížnosti, proč musíme tolik spěchat. Zbytek cesty vede z kopce přes kameny a mě tradičně začíná bolet břicho. Ohlašuje se každý den s železnou pravidelností nejpozději v pět odpoledne a já se nemůžu dočkat, až si budu moci rozepnout bederní pás a sundat batoh. V sedm stavíme stan a než vše připravíme je tma. V místním potůčku jsem objevila tak příhodnou tůň, že se musím vykoupat celá. Nevěřila bych, jak při teplotě vzduchu pět stupňů dokáže ledová voda zahřát a příjemně uvolnit. Nikdy jsem nebyla fanoušek otužování a jedinci lezoucí v zimě do v mých očích špinavé Vltavy ve mě vyvolávali maximálně ironický úsměv, ale bída naučila Dalibora housti a ze mě učinila ledového muže, nebo spíše ženu, která již téměř nic nehodnotí.

V devět dopisuji ve spacáku tyto řádky a nějak tuším, že ani dnes se zašívání rukavic a ponožek nezdaří. „Když jsem to s dírami zvládla doteď, můžu to s nimi zvládnout až do konce,“ vysvětlím sama sobě a namísto hledání jehly a nitě si strčím ruce do spacáku. Je vlastně příjemné sledovat, jak postupem cesty je víc a víc věcí úplně jedno a jen máloco dokáže člověka rozhodit.

Nehledě na to, že vstaneme jako první, odcházíme ráno jako poslední. Smířeni se svým osudem v klidu vstaneme, vařím kávu, jdeme si vykopat jamku a čas záhadně začne pracovat proti nám. Ostatní nasazují batohy a my snídáme. Kde jinde by měla být rána klidná, než v lese? Copak jsem sem přišla něco honit, nehledě na to, že si občas připadám, že něco honí mě?

Kylie doběhneme vcelku brzy. Telefonuje, což znamená, že přesně v tomto místě se vyskytuje poslední dostupný signál do konce naší cesty, nepočítám-li plánovanou zastávku v Bishopu. Vyřizuji pár pracovních věcí a mailů a samozřejmě se zasekneme. „Ty internety“ jsou žrout času v lese stejně jako v civilizaci. Jirka si dnes vybírá svůj krizový den a následující pěti mílové stoupání protrpí. Na kopci mu nutím i svou tyčinku, abychom se jako vždy chvíli dohadovali, protože oba chceme, aby se ten druhý měl lépe, ale nakonec ji přijme a dokonce přizná, že mu pomohla.

Po cestě potkáváme i Honzu, který ráno na rozdíl od nás svižně sbalí svůj batůžek a jeho odchod nepřipomíná výpravu k dobití severního pólu a dál pokračujeme společně. Honza na rozdíl od nás může zvolnit, protože v Bishopu jeho cesta končí. Kylie na nás čeká na smluveném místě u řeky a společně obědváme. Nemám hlad a část své kaše vnutím Jirkovi, který očividně potřebuje jíst za tři. Sedíme na kamenech, vyhříváme se na slunci a postupně se necháme zlákat ke koupeli v další z ledových tůní. Moje nově objevená láska k ledové vodě mě stále nepřestává překvapovat, ale nějak uvnitř tuším, že v našich zeměpisných šířkách rychle ztratí své kouzlo.

Ve tři odpoledne máme před sebou víc než devět mil stoupání do Selden passu. Jdu napřed a z ničeho nic si vzpomenu na Pavla, dalšího Čecha, kterého jsme se potkali ve Washingtonu a několik dní šli společně. Podle mých informací výlet také otočil a každým dnem by měl jít proti nám. Po ani ne pěti minutách spatřím blížící se povědomé brýle a poněkud pohublejší postavu, než si pamatuji. Chlapům prostě trail dává daleko víc zabrat nebo my jsme poněkud odolnější pohlaví, jinak si ten markantní rozdíl nedovedu vysvětlit. Radost je oboustranná, ale načasování úplně nejhorší. Potřebujeme jít dál, jinak se do večera přes pass nedostaneme a bohužel už nejsme v situaci, kdy si můžeme jen tak kdekoliv zakempovat s tím, že míle ujdeme jindy. Za chvíli mě dojde Jirka s Honzou a uprostřed Sierry stojí na trailu čtyři Češi, kteří mají ze setkání nefalšovanou radost. Svorně překřtíme tento úsek na Pacific Czech trail, půl hodiny se zapovídáme, ale zbytek historek si musíme nechat na setkání doma.

Milé setkání mi projasní i následující hodinu a ze stoupání do Selden passu učiní snesitelný výšlap. Až na konci mi trochu dojdou síly, ale krátká pauza na vrcholu mě vrátí zpět do použitelné formy. Výhledy na jezero a okolní hory jsou opět úchvatné. Po zbytek dne budeme už jen klesat a shodneme se, že to natáhneme až na původně plánovanou dvacátou míly i přesto, že náš čeká kus cesty potmě. Honza zakempuje o dvě míle dříve, ale ráno je stejně rychlejší a pravděpodobně nás ještě předběhne. O víkendu se prý má rapidně ochladit. V noci má teplota atakovat deset pod nulou a v minusových hodnotách má zůstat i přes den. Doufám, že nezmrzneme.

Vstáváme s překrásným výhledem a dobrou náladou. Jít ve třech svědčí nám všem. Nepamatuji se, že by v našem tříčlenném týmu nebyla pozitivní nálada a není to mou schopností vše nepříjemné rychle zapomenout. Ve čtvrt na osm už sestoupáme dolů směrem k Muir trail ranch, který je nedaleko trailu a my se rozhodneme místo navštívit. Mají zde mít vyhlášené hiker boxy, prý plné odložených věcí od unavených hikerů John Muir trailu (JMT), který měří jen dvě stě padesát mil a část jeho trasy je totožná s PCT. Mám takový pocit, že sláva hiker boxů bude již notně zašlá, protože ranch za dva dny na konci sezóny zavírá, ale uvidíme. Jídlo na týden se nosí dost špatně a my se nevyhnutelně blížíme k nutnosti odpočítávání jednotlivých zrnek rýže.

Moje tušení se potvrdilo a téměř žádné jídlo zde k dispozici není, protože jeho většinu vybrali hikeři před námi a na ty, kteří přišli po nás, čekají prázdné nádoby. Obzvlášť jedna slečna, která jde celý trail s batohem většího pytlíku na cvičky a před dvěma dny nám hrdě hlásila, že spoléhá na zdejší hikerbox, se tváří poněkud kysele. Zcela upřímně přiznám, že líto mi jí není, protože jít přes Sierru s obsahem batohu, kam se nevejde ani povinný bear canister a nezbytné vybavení mi připadá jako vcelku zbytečná frajeřina. Někdy se člověk učí tou těžší cestou a jsem vděčná, že svůj pád na hlavu mám už za sebou.

Máme před sebou ještě ideálně dvacet mil až na vrchol Muir passu. Na jeho vrcholu bychom chtěli přespat v kamenném přístřešku, jen se trochu obáváme, že tenhle nápad bude mít víc lidí, my se nevejdeme dovnitř a budeme nuceni strávit noc ve čtyřtisících metrech nad mořem ve stanu zrovna dnes, kdy se má rapidně ochladit. Zabraná do hovoru s Jirkou se najednou zarazím a vyhrknu již zlidovělé „ty vole medvěd.“ Už nevím kolikátý, ale tentokrát uhlově černý a obrovský. Kouká na nás, my na něj a já nevím, zda mám fotit nebo křičet. Za námi jde totiž Kylie a medvěd si to šine přesně jejím směrem. „Medvěd, medvěd, medvěd,“ křičíme jednohlasně s vědomím, že lepší varovaná kamarádka než úchvatná fotka. Kylie je však holka z Montany a tu jen tak nějaký medvěd nerozhodí. Po chvíli zběsilého bušení hůlek o sebe medvěd otráveně odkráčí pryč a já začínám mít na medvědy pro jejich rozvážnou oduševnělost slabost.

Nikdo z nás nemá energii na rozdávání, ale na únavu není prostor. Máme před sebou téměř deset mil pozvolna stoupajícím údolím, následovaných dalšími osmi mílemi prudkého stoupání až do Muir passu. Kouzlem a zároveň vyčerpávající skutečností je, že zbytek naší cesty vede pouze přes „passy,“ což zjednodušeně řečeno znamená vystoupat z cca dvou tisíc metrů nad mořem do cca čtyř tisíc metrů, opět seběhnout dolů a následně se škrábat zpět nahoru. Jsem zvědavá, co se mnou bude dělat nadmořská výška měnící se dvakrát za den, protože si ještě dobře pamatuji nepříjemnou nevolnost, kterou mě poctila návštěva místa vyššího než dva tisíce pět set metrů.

Ve dvě usedneme na kameny k řece a za chvíli se k nám připojí nejen Kylie, ale i čtyři další kluci. Sondujeme, zda mají v plánu spát v chatce nahoře v passu, abychom měli alespoň nějakou představu o počtu potencionálních nocležníků. Kluci plánují trochu jako my, takže netuší. Přidává se k nám i Honza, který se rozhodl, že se s námi dnes rozloučí a bude si pomalým krokem užívat zbytek své cesty. Nedivím se mu. Kdybychom měli čas, víc jak deset mil denně tu nechodím.

Stoupání je zde většinou ve formě kamenných schodů a klikatícího se trailu. Bavím se nad představou „puristů“, kteří zarytě šli trail ve sněhu a hlásají, jak nevynechali ani kousek trailu, přitom si pod sněhem neviditelný trail pravděpodobně o dost zkrátili, protože switchbacky jsou tak klikaté, že jen blázen by je prošlapával s takto poťouchlou fantazií. Mnohokrát jsme od těch, kteří Sierru prošli dříve slyšeli, jak museli jít kvůli sněhu pomalu, tedy pouze jeden pass za den, ale my jich určitě musíme zvládnout víc. Tak určitě, protože se sněhem roztáli i kopce a nekonečně klikatící se trail plný kamenů dělá z cesty procházku na Sněžku. Lanovkou.

Čas ubíhá rychleji než míle a vystoupáním o další dvě míle se před námi otevře pohádka. Obrovské jezero lemované bílými skálami všude kolem a naprosto nedotčená, panenská příroda. Proti této nádheře kamenná chatrč obývaná týden nemytými hikery neobstojí a my se posuneme jen o míli dál na místo nad řekou propojující jezera, na kterém jsme úplně sami. Pro jistotu Jirka obstaví stan kameny, aby nám v noci neuletěl, ale snad bude počasí milosrdné. Zítra má sněžit a teplota v noci má klesat až k minus deseti. Na takové počasí úplně vybavení nejsme, ale věřím, že nezmrzneme. Západ slunce odrážející se v okolních skalách je zbarvuje do červena a my jen beze slova sedíme, protože jakýkoliv zvuk by zde byl navíc. Tohle je bez konkurenčně nejkrásnější místo, na kterém jsme dosud nocovali a já jsem ráda, že jsme si Sierru nechali až na konec. Věřím, že i sníh tu má své kouzlo, ale místo této nádhery vidět jen sněhovou pokrývku by mi přišla škoda.