Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Horská expedice

Společně s telefonem přes noc zamrzl i nastavený budík a my vstáváme až ve čtvrt na sedm. Předpověď hlásí sněhové bouře, čemuž modrá obloha bez jediného mráčku příliš nenapovídá. Poučení, jak rychle se počasí dokáže změnit, mám ještě z Washingtonu v živé paměti a vím, že by pro jistotu bylo nejlepší ukrojit co nejvíce mil v co nejkratším časovém úseku, tedy jako každý den. Odvážný plán nám ztěžují nejen velké kopce a zima, ale především silný vítr, který postupem času získává na čím dál větší intenzitě.

Před polednem nás doslova zastaví silné větrné poryvy, které si se mnou na otevřené pláni dělají, co chtějí, a několikrát mě odfouknou o pár metrů zpět. Jsem úplně vyřízená a ve větru se nedokáži pořádně nadechnout, díky čemuž přichází svalová slabost. Jirka, jak se při bližším pohledu zdá, na tom není o moc lépe. Kopce očividně nejsou dostatečnou překážkou a máme si dnes opepřit chůzi odporem vichřice.

Před polednem si dáváme v jediném závětří pauzu na rychlou svačinu s tím, že oběd odkládáme na neurčito, protože obloha mezitím nebezpečně zčernala. Snaha zrychlit vyznívá ponejvíce naprázdno, protože příroda je jako obvykle mnohem svižnější. Prudce se ochladí a černé mraky nás obklopí ze všech stran, až se zdá, že nás chtějí pohltit zaživa. K silnici a prvnímu potencionálnímu místu na postavení stanu zbývají necelé dvě míle a já se smiřují s tím, že to nemůžeme stihnout.

Kolem nás začínají poletovat první sněhové vločky smíchané s kroupami. Z kopce již v podstatě běžíme, pokud se úprk s naloženým batohem dá nazývat během. U silnice přemůžeme chuť pokusit se stopovat do osmnáct mil vzdáleného Markleevile, nikoliv však z důvodu naší chrabrosti, ale proto, že se jedná o málo frekventovanou silnici a s vědomím, že lepší vrabec v hrsti než holub na střeše urychleně stavíme stan. Zalezeme do něj přesně ve chvíli, kdy se déšť a kroupy změní v hustou chumelenici. Hodiny ukazují dvě odpoledne a během deseti minut je všude kolem bílo. Máme jediné štěstí, že v dolíku u silnice téměř nefouká, ale jen hustě sněží.

Po páté hodině se konečně přestane sypat sníh a nad námi místy probleskuje modrá obloha. Zmrzlí, s kulichem na hlavě a zabalení v navlhlých spacácích zvažujeme své možnosti. Pokud nechceme spát o tisíc výškových metrů výše, než se momentálně nacházíme, museli bychom ujít přes kopec ještě minimálně osm mil, což máme šanci zvládnou je v případě, budeme-li ochotní jít mokří potmě v mrazu a v úplně promáčených botách. Zdá se, že nikdo z týmu nemá dnes energii mentálně ani fyzicky podržet sebe i toho druhého, a proto nám nezbývá nic jiného, než tu přespat do rána. Když k večeru ještě přituhne a teplota klesne hluboko pod bod mrazu, říkám si, že někdy je lepší nehrát si na hrdinu, protože prochladnutí korunované nocí v mrazu by taky mohlo být posledním zážitkem, který bychom si zde dopřáli.

Před setměním se před námi zjeví borec v kraťasech a začne stavět stan. Všude kolem je místo pro zhruba třicet stanů a jsme tu sami, nicméně on si ten svůj rozhodne postavit dvacet centimetrů od nás. Dokážu pochopit pravděpodobnou potřebu blízkosti zvlášť v tomto počasí, nicméně mám pocit, že se mi nastěhoval přímo do spacáku. Vzhledem ke své odevzdanosti nic nenamítám. Dokonce si s ním přátelsky popovídám a upřímně doufám, že v noci nebude vydávat zvuky jako náš spolunocležník v South Lake Tahoe, jinak mu hodím kouli na stan.

Ráno mě přivítá mokrým spacákem a vrstvou namrzlého ledu uvnitř stanu. Naštěstí jsem večer byla tak vyřízená, že mě hluboký spánek uchránil od probdělé noci s drkotajícími se zuby. Pod ledem nabraná voda z potoka stihne mezi svým přefiltrováním a zapnutím vařiče opět zmrznout, ale nakonec se akce podaří a my se můžeme před startem zahřát vlažným kafem. Připadám si jako rampouch a trochu brblám, že horský vůdce ze mě opravdu nikdy nebude.

Tento názor mě přejde záhy, a to přesně v momentě, kdy vyjdu z lesa. Ve třech vrstvách oblečení, dvou ponožkách, rukavicích a péřóvce mi ani není zima a z okolní nádhery v podobě okolních hor zalitých ranním sluncem, jejichž vrcholy jsou pocukrované sněhovým popraškem, se mi tají dech. Včerejší zoufalství ve vichřici je zapomenuto a dopoledne si vesele vykračuji nadopovaná okolní krásou.

Máme dnes opět možnost ukousnout kratší či delší variantu mil, obojí s převýšením téměř dvě míle. Již i já jsem pochopila, že zázraků typu „dnes ujdeme třicet mil v zimě a velkém převýšení,“ se pravděpodobně nedočkám, a alespoň si nedávám velké cíle, které sice během příštích dvou hodin spontánně opustím, ale Jirku nervují až do pozdních večerních hodin. Připadám si, jako když moje fyzická kondice zůstala v South Lake Tahoe a rozhodla se Sierru vynechat. Vlastně už nemá ani cenu sledovat profil cesty, protože nic jiného než kopce se zde nevyskytuje.

Odpoledne klesáme s výhledem na překrásné skály, které v zapadajícím slunci hrají barvami do červena, až se zdá, že na ně kdosi promítá své růžové fantazie. Znovu se prudce ochladí a stan stavíme za šera o míli dříve, než jsme původně zamýšleli, ale představa nočního výletu do Sonora passu nevoní ani jednomu z nás. V péřovce a kulichu si vařím horký čaj, který si, předtím než ho vypiji, strčím v láhvi do spacáku. S myšlenkou, že na tyto teplotní skoky jsem asi opravdu velká fňukna, usínám.

Ráno marně hledám síly opustit spacák. Kolikrát jsem se v noci vzbudila zimou ani nepočítám a ještě před odchodem se stihneme pohádat na téma, proč se ráno vypravujeme jak vrabci z Čech. Jsme oba vyřízení, zmrzlí a ani počasí náladě moc nepomáhá. Naštěstí máme podobných akcí za sebou už dost na to abychom věděli, že umění poslat se do háje a nebrat si to osobně dokáže ulevit všem zúčastněným a zachránit téměř jakoukoliv situaci.

První kopec mi připadá nekonečný. Ledový vítr nabírá na intenzitě, čím výše vyšlapeme a vytváří podmínky, do nichž se nelze obléct. Odhodlaně na sebe natahuji jen dvě trička, abych na hřebeni ve vichru oblékala bundu, která, než ji stihnu zapnout, mi skoro odletí. Ne, dnes opravdu není den na kochání a mám všeho plné zuby. Chůze v těchto podmínkách vyžaduje minimálně třikrát tolik energie na jakýkoliv pohyb vpřed, a to ještě netuším, co nás čeká odpoledne. Naštěstí.

Ve čtvrt na deset stojíme společně se čtyřmi dalšími hikery u silnice. Za chvíli před námi zastaví auto, které spravedlivě přenecháváme dříve příchozím, ale nakonec se štěstí usměje i na nás. Má podobu staršího manželského páru v obřím trucku se zlatým retrívrem na zadním sedadle. Nadšeně si sedám dozadu, pes mi položí hlavu do klína a příští půl hodinu jsem na vrcholu blaha. V autě je teplo, nefouká a na mě leží obrovská chlupatá hlava, kterou se nechává hladit. Dokonce oceňuji i to, že nepřekročíme rychlost čtyřicet kilometrů v hodině, protože mi vůbec nic nechybí. Manželé nám vypráví, jak také procházeli části PCT nebo je jeli na koni. Jsou moc milí, a když nás vysadí před Kennedy Meadows North, loučí se s námi, jako bychom byli jejich. Jaká škoda, že nejsme.

Kemp Kennedy Meadows North nikoho z nás nenadchne. Pohybuje se zde velká koncentrace lidí, které jsme poněkud odvykli, a když se k ní přidá nepříjemná zima a extrémně protivná obsluha v restauraci, dokonce i obvykle mírná Kylie použije několik jadrných slov. Balík s jídlem na nás naštěstí čeká a horká voda z místní placené sprchy mi alespoň na chvíli zvedne náladu. Kluk, se kterým se již pár dní potkáváme, nám při obědě barvitě líčil, že má následující dva dny sněžit a on opravdu nechápe, jak se dnes můžeme vypravit dál. Se záměrem zjistit aktuální předpověď počasí si díky absenci telefonního signálu zaplatíme použití místní wifi, která však svým výkonem připomíná zasedání naší vlády, takže tato investice se ukáže jako naprosto zbytečná. Jediné, co nám zbývá, je vlastní intuice notně přiživená touhou opustit tuhle díru, a proto se ve tři odpoledne společně s Kylie a několika dalšími hikery rozhodneme místním shuttle busem vrátit zpět na trail.

Počasí nahoře vypadá všelijak, ale prý má začít sněžit až v osm večer a my doufáme, že obávaný úsek jedenácti mil po hřebeni přeběhneme. Výstup do kopce probíhá relativně v pohodě, pominu-li silný protivítr a těžký batoh. Zanedlouho rozehraje příroda své čáry a připraví nám nezapomenutelné odpoledne během kterého se poctivě střídají vichřice, kroupy, déšť, sníh a následně vše dohromady. Pocitově nejdelší dvě hodiny v mém životě jsem se, zatím co mi kroupy foukaly do obličeje takovou intenzitou, že jsem musela jít se zavřenýma očima, ptala sama sebe: „Proč?“ Jinou odpověď, než: „A proč ne?“ jsem neobdržela.

K průběhu zbylé části dne zmíním jediné. Přežili jsme. Je zajímavé jak rychle se může změnit vlastní představa dobrého počasí. Dnes znamenala chvíli mezi větrnými poryvy, kdy jsem se nemusela zapírat hůlkami, aby mě to neodfouklo. Po půl osmé večer konečně dorazíme společně s ostatními dolů k řece, kde v lese sice fouká, ale intenzita větru dává naději, že snad nebudeme v noci muset držet stan. Potmě stavíme náš přístřešek a vaříme čaj, protože na nic jiného nemáme sílu. Upřímně doufám, že počasí vytáhne z rukávu i příjemnější kouzla, než sněhové bouře, protože představa procházky ve třech tisících metrech za podobných podmínek je na hony vzdálená čemukoliv, co jsem ochotná podstoupit.

Ráno se probudíme zmrzlí, ale živí a relativně v pohodě. Shodujeme se, že včerejší odpoledne sice bylo dobrodružné a jsme rádi, že jsme v Kennedy Medows nezůstali, ale stačilo. Před půl osmou vyrážíme všichni tři společně vstříc naplánovaným čtyřiadvaceti mílím. Já standardně v péřovce, kterou se odvážím svléknout až po hodině ostré chůze. Dnešní den se už od svého začátku vyznačuje tím, že míle si žijí svým vlastním životem a vůbec nenaskakují.

Dopoledne stavíme u potoka na svačinu. Svítí slunce, konečně je alespoň trochu teplo a nikomu se nechce jít dál. Skupinově se podpoříme a ač nechtíc, po chvíli vyrážíme. Okolní krajina je nádherná, hory dechberoucí, ale po včerejším adrenalinu jsme všichni jako praštění. Snažíme se užívat si cestu co to jde, zvlášť když před sebou máme její poslední část, ale dnes je to těžké. Opět se shodujeme, že nejít trail celý a netlačit nás čas, v podobném počasí jako včera bychom ani psa nevyhnali a už vůbec ne sebe na cestu přes hřeben. Bereme vše jako nezbytnou součást trailu v podobě thru-hiku, ale že bychom dnes nadšeně poletovali od skály ke skále a nadšeně splývali s okolím, se říci opravdu nedá. Už delší dobu máme shodnou nejoblíbenější aktivitu: lehnout si a ležet. Den následující po nějaké jobovce je vždy nejtěžší a jsem si jistá, že za pár dnů budu opět s radostí sbírat šišky a kameny.

V půl druhé usoudíme, že je čas oběda a u dalšího potoka si připravíme jídlo v podobě těstovin a pesta, což zvládáme i s jedním vařičem, protože ten svůj jsem věnovala Kylie, která si naivně myslela, že ho v horách nebude potřebovat. Na hřejivě hojivém slunci si dokonce sundám péřovku a nic nenasvědčuje tomu, že by se zasloužená pohoda mohla zvrtnout. Po hodině jsme už opět v pohybu. Bohužel nejen naše nohy, ale také střeva. Zapnutí bederního pásu po jakémkoliv jídle začíná být opět neúnosné a oběma je špatně vlastně každý den odpoledne. Cesta je přerušována častými přestávkami na návštěvu lesa s lopatkou, které jsou více než únavné. Nebojujeme, ale šlapeme a před pátou jsme u řeky, kterou Jirka přechází po kamenech suchou nohou a já, díky své nepozornosti do ní zahučím až po pás.

Než nabereme a přefiltrujeme vodu, začíná pršet. Déšť sílí a jelikož nechceme opakovat včerejší diskotéku, dojdeme necelou míli k jezeru, kde stačíme postavit stan přesně ve chvíli, kdy začne bouřka provázená tak hlasitým hromobitím, že neslyšíme vlastního slova. Po šesté večerní sice přestává pršet, ale Jirka, který má dnes krizový den pevně oznamuje, že odmítá balit mokrý stan a plahočit se přes hřeben, nad kterým se stále hodní mraky a pravděpodobně prší. Zdá se, že Sierra nám od svého začátku nechce dát nic zadarmo, ale možná právě proto je tak krásná.