Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Za mnoha horami, za patero Passy

I bez nařízeného budíka se budím ve třičtvrtě na šest. Vstávám a ještě potmě jdu pro vodu. Na cestě k potoku mi svítí hvězdy na obloze bez jediného mráčku, ale než během několika minut naberu vodu, obloha se nebezpečně zatáhne. Předpověď hlásila deseti procentní šanci na sněžení, ale když se podívám směrem vzhůru, zdá se, že v předpovědi chyběla jedna nula. V sedm vyrážíme a pokoušíme se rozhýbat naše promrzlé končetiny. Před posledním stoupáním do Muir Passu začíná sněžit.

Nejprve poletuje jen pár vloček, ale brzy zesílí vítr a přinese intenzivní sněžení vyšperkované kroupami. Nasadíme nejvyšší možné tempo a za chvíli se všichni tři společně se čtyřmi dalšími hikery schováváme v kamenné chatce na vrcholu Muir Passu, postavené na počest Johna Muira, průkopníka dálkových trailů v Americe. Ostatní přítomní prochází právě John Muir trail, který vede přes Sierru a měří „pouhých“ dvě stě padesát mil. Pánové jsou od nás bezpečně rozeznatelní nejen díky čistému batohu dvojnásobné velikosti, ale především kvůli tomu, že my se po deseti minutách a snědené tyčince zvedáme k odchodu, z čehož jsou svorně v šoku. „Vy jdete ven v tomhle počasí?“ kroutí hlavou a my marně vysvětlujeme, že nás už opravdu tlačí čas. Příští dvě hodiny sbíháme dolů z kopce a pokoušíme se nerozbít si ústa, což se nám, přes nepočítaně škobrtnutí, nakonec podaří. Okolní hory jsou zakryté rychle se pohybujícími mraky, což jim jen dodává na dramatičnosti a i v tomto pošmournu je okolní krajina dech beroucí.

Počasí se nad námi před polednem smiluje a přestává sněžit. Připadám si jako zmoklá slepice, kterou někdo vyhnal z kurníku a mám pocit, že jediné čeho jsem schopná, je padnout na zem a usnout. Ranní vystoupání do téměř čtyř tisíc metrů nad mořem a následné seběhnutí zpět do dvou tisíc si vybírá svou daň. Kaše k obědu následovaná kafem nepomůžou a vím, že pokud si na chvíli lehnu, už se nezvednu. Čeká nás ještě pár mil z kopce a poté opět prudké stoupání do téměř čtyř tisíc metrů. Přes Mather Pass se dnes nepřehoupneme, ale musíme dojít čtyři míle pod jeho vrchol. Ideální by v chladném počasí bylo samozřejmě spát v nižších polohách, ale to nám jaksi vzhledem k načasování nevychází.

Odpoledne je pro mě jedno z nejnáročnějších. Jak jsem už několikrát zmiňovala, tento výlet je mým prvním rande s batohem na zádech a nocemi strávenými ve stanu. Stejně se jedná o mé poprvé s pobytem v těchto nadmořských výškách, nepočítám-li pravidelné lyžování v Alpách, kde však člověk jen vyjede lanovkou na kopec, který okamžitě sjede dolů. Denní běhání do čtyř tisíc metrů nad mořem a sbíhání zpět dolů je pro mě novinka, ze které mé tělo není ani trochu nadšené. Ráno při běhu do Muir Passu jsem měla černo před očima a točila se mi hlava tak, že jsem měla co dělat, abych udržela jakési tempo i trajektorii pohybu. Možná i díky naučené práci s dechem jsem se nakonec nějak rozdýchala, ale neopustil mě zvláštní pocit, že tělo nějak funguje po své ose a já jsem mimo něj. Při sestupování dolů jsem zažívala naštěstí méně intenzivní, nicméně podobný stav. Ptala jsem se Jirky, jak se pozná výšková nemoc a asi máme oba dva jinou představu o tom, jak vypadá krize, protože moje černo před očima ho překvapilo. Na otázku, jak můžu jít v tomhle stavu dál, jsem nedokázala odpovědět. Kylie je na výstupy zvyklá a pokračuje jako vždy svým pomalým, stabilním tempem a já doufám, že zítra bude alespoň o chlup lepší a taky si zvyknu.

Nikdy jsem si nepřipadala tak divně. Nemám pocit, že bych neměla energii, jen jí nemohu použít. Tělo je jak z gumy a cítím hroznou slabost. Několikrát musím zastavit, abych neupadla. Zcela nová situace mě zcela vyčerpá a Jirka je na tom po celém dni dost podobně. Ploužíme se pomalu nahoru, ale i přesto předcházíme několik JMT hikerů, kteří jdou ještě pomaleji. Zvládneme se vyškrábat až na původně plánované místo a stan stavíme dokonce za světla. Fučí studený vítr, a i uvnitř stanu se nám kouří od pusy. Stany jsme namáčkli blízko sebe, jak to jen šlo a doufáme v klidnou noc.

Ještě, než jsem usnula, začalo sněžit. Ráno nás přivítalo patnáct centimetrů prašanu, deset pod nulou, vrstva ledu uvnitř stanu a díky kondenzaci také mokré spacáky. Ideální začátek dne, ve kterém máme přejít Mather Pass i Pinchot Pass, vystoupat do čtyř tisíc metrů, následně klesnout o více než tisíc metrů níže a celou akci si ještě jednou zopakovat. Snídáme ve stanu a přemlouváme se vylézt ven. Než sbalíme máme slušný náběh na podchlazení. Zmrznul mi i batoh a já si uvědomuji, že zvládání kombinace zimy a nadmořské výšky nad tři tisíce metrů se opravdu neřadí k mým přednostem.

Poslední dva dny odbíhám i na mě nezvykle často do lesa kopat jamky, z čehož viním také nadmořskou výšku, protože vždy je lepší své trápení na něco svést, že. Dnes je to obzvlášť veselé a za chvíli není omrzlý jen můj batoh. Na vrcholu Mather Passu se díky slunci a obloze bez mráčku konečně oteplí, což v místním sierrském nářečí znamená, že nemrzne.

Sestup z Passu dolů je neméně výživný. Sice se mi už netočí hlava, ani se mi nechce zvracet, ale mám tak zalehlé uši, že nic neslyším. I dnes potkáváme mnoho JMT hikerů, kteří jsou daleko pomalejší než my a trochu jim závidím jejich program maximálně deseti mil na den i výbavu do sněhu. My, obutí v teniskách, máme před sebou dvojnásobnou vzdálenost a sama pro sebe si brblám, že tuto část trailu bych si daleko více užila v pomalejším tempu. Nebo ne? Než začnu litovat, že teď už nás opravdu tlačí čas a rozbalím nekonečný tok myšlenek, co by mohlo být a není, vzpomenu si, že nikoliv okolnosti samotné, ale náš postoj k nim tvoří naší realitu. V tu ránu jsem zpátky, pošmourno plíživých domněnek je pryč a mé jediné přání je nepřekrýt tyto záblesky rozpomenutí se množstvím každodenních povinností až se vrátíme zpět domů.

V poledne rozkládáme obsah svého batohu na louku u potoka. Díky hřejivému slunci máme za hodinu vše suché a hlavně naději, že večer nezmrzneme. Potřebujeme se dnes přehoupnout ještě přes jeden pass a následně sestoupat co nejníže budeme schopní. S Jirkou střídavě odskakujeme s lopatkou za stromy a já mám pocit, že nedojdu vůbec nikam, natož sedm mil do kopce. První část docela zvládám, ale jakmile vystoupáme z lesa, rapidně se ochladí. Pohled na okolní hory je úchvatný, ale když v dálce zahlédnu na vrcholu hory postavu a dojde mi, že stojí přesně na místě, kam míříme, chce se mi brečet. Výhodou je, že nemám jinou možnost než pokračovat, takže nepřemýšlím a jdu. Na vrcholu se ochladí tak, že ani nic nefotíme a doslova běžíme dolů. Po míli běhu stavíme, abychom na sebe co nejrychleji navlékli obsah batohu a pokračujeme dál. Chvíle bez rukavic se odmění půlhodinovou nehybností rukou, ale teď není čas na fňukání. Scenérie se opět proměnila a okolní šedo červené hory patří zatím k tomu nejnádhernějšímu, co jsem v Sieře měla možnost poznat. Pokouším se fotit, ale zima je tak velká, že se raději nezastavujeme.

Stmívá se zase o chvíli dříve a za černočerné tmy stavíme stan ve svitu čelovky na dvaadvacáté míli. Zachumlaná ve spacáku si představuji několik dlouhých vařících sprch, které si zítra dám v Bishopu.

Přestože se nám včera podařilo seběhnout z Pinchot passu téměř až dolů, probudí se místo mě rampouch. Jsem rozhodnutá koupit si ještě jedny rukavice, protože mít většinu dne omrzlé ruce mi na humoru nepřidává. Kylie rozumně nevstává a když jí v půl sedmé budíme my, netváří se moc nadšeně. Snažíme se zahřát a kávu bereme na cestu. Připadám si, jak když běžím v Praze do práce, ačkoliv kafe v ruce je to jediné, co se shoduje. Dnešní plán zní jasně: přeběhnout dva Passy a co nejdříve se dostat k silnici vedoucí do Independence, ze které musíme sehnat odvoz do padesát tři mil vzdáleného městečka Bishop. Spěch nás velmi rychle přejde, a to přesně ve chvíli, kdy vystoupáme o pár mil vzhůru. Okolní nádhera nás doslova posadí na zadek a míle prohrají souboj se dnem stráveným v zřejmě nejkrásnější krajině, kterou jsme kdy navštívili. Ano, je pořád zima, ale to není nic, co by péřovka, rukavice a téměř až extatická nálada nezachránily.

Obědváme dvě míle před vrcholem u jednoho z jezer a místní prostředí nám kouzelně dodá pocit veškerého času světa, takže přestaneme spěchat i v myšlenkách. Ve skvělé náladě stoupáme vzhůru a já s potěšením sleduji, že se cítím podstatně lépe. Že by se z plážové holky nakonec opravdu stala i ta horská? Ani po ujití více než dvou a půl tisíc mil se nepovažuji za hikera. Prostě jen ráda chodím a na tom se s touto vycházkou nic nezměnilo. Padá na mě nostalgie z blížícího se konce a možná i ze skutečnosti, že ačkoliv by si na nás zpočátku kromě nás samotných nikdo nevsadil, pořád jsme tady. Zážitků, zkušeností a nádherných dnů jsem prožila víc, než bych si kdy mohla přát. Mám výhodu, že nepříjemné věci většinou do druhého dne zapomenu, a tak při svém ohlédnutí vidím jen procházku růžovou zahradou, i když realita samozřejmě byla trochu jiná.

Glen Pass nás uvítá neskutečnými výhledy na všechny strany a nadšený je hlavně Jirka. Je fascinující, jak každý Pass a jeho údolí jsou úplně jiné než ty předchozí a je nemožné vybrat ten nejhezčí. Tradičně se extrémně ochladí, oblékneme obsah batohu na sebe a tentokrát opravdu běžíme z kopce dolů, abychom se alespoň trochu zahřáli. Před námi je necelých osm mil přes Kearsage pass, kterým se budeme následně i vracet, takže si ho projdeme dvakrát, ale jiná varianta, jak se vrátit na trail, není. Cestu nám zpříjemní jelen se třemi srnkami, které se spokojeně pasou pár metrů od nás a chvíli jdou s námi po trailu. Kearsage pass sbíháme již za šera a s lehkým batohem bez jídla nohy letí skoro samy, až si říkám, že takhle dobře se mi neběhalo snad ani za mých atletických let. Na parkoviště dorazíme za tmy a Jirka se jde zeptat do nedalekého kempu, zda by nás někdo hodný nesvezl dolů do Independence. Máme štěstí. Za deset minut nás nabírá pán s dodávkou, který si naruší svůj klidný večer u ohně a veze nás do města. Po osmé večer stojíme na benzínce a uvědomujeme si, že stopovat v tuto dobu do přes padesát mil vzdáleného Bishopu je poněkud troufalý nápad.

Dnes je však očividně náš šťastný den a za chvíli nám zastaví milá paní, která má do Bishopu namířeno. V devět vysedáme natěšení před hostelem a já vítám civilizaci zimnicí a lehkou úzkostí, protože přechody z přírody do města zvládám čím dál hůř. Jirka má hlad a kolegiálně mu dělám společnost v mexickém občerstvení, zatímco Kylie si dává zaslouženou sprchu. Moje zastávky ve městě patří k pro mě nejnáročnějším zážitkům na trailu, ačkoliv se do města většinou těším, a i zde ještě v jednu ráno koukám do stropu.

Poloprobdělé noci moje ráno zcela odpovídá. Musíme dojít na poštu pokusit se zachránit naše cestou poztrácené a sem přeposlané balíky a já si potřebuji koupit ještě jedny rukavice, protože představa modrých prstů na Mt. Whitney se mi ani trochu nezamlouvá. místní autobus odjíždějící zpět do Independence ve třičtvrtě na devět nemáme šanci stihnout. Pozvbuzeni včerejším stopařským úspěchem si malujeme, že jakmile vše vyřídíme, nebude problém někoho stopnout a nejpozději v poledne budeme na trailu.

V klidu se s ostatními nasnídáme a po desáté se slzou v oku opouštíme nejlepší ubytování, jaké jsme na trailu měli. Místní hostel předčil jakékoliv hotely nejen svou čistotou a promyšleným interiérem a je krásnou ukázkou toho, že příjemné prostředí není o penězích, ale o nápadu a chuti něco dělat. Kdybychom neměli jen pár dní na dokončení trailu, zůstali bychom s radostí o den déle. V místním obchodě mají tolik rukavic, že nevím, které si mám vybrat. Při přemítání mezi komfortem, cenou a tím, které by se mi líbily, mě vyruší postarší pán.

„Jdeš PCT?“ ptá se.

„Ano,“ odpovídám.

„Celé?“ vyzvídá dál.

„Ano, máme posledních čtyřicet mil do konce,“ vysvětluji.

„Ty ale nevypadáš jako thru-hiker,“ prohlásí pán suverénně a když vidí můj tázavý pohled dodává, že to myslí jako lichotku.

Nevím, co mám dělat, aby mi vůbec někdo uvěřil, že jsem taky thru-hiker a ne víkendový lufťák. Jirka byl na poště téměř úspěšný a zjistil, že náš vak na vodu a náhradní zipy na stan, se kterými se poslední měsíc a půl nemůžeme dohonit, se nachází v Yosemite valley, kam jsme je určitě neposlali. Při troše štěstí by za námi mohly doputovat alespoň do L.A. a my si je mohli přivézt jako hezký suvenýr s sebou domů. Před jedenáctou stojíme s cedulí nastoupení u silnice. Po půlhodině neúspěchu za plného provozu nás přechází optimismus. Uklidňujeme se tím, že v nejhorším případě pojedeme dalším místním autobusem ve čtvrt na dvě. Za další půl hodinu se jdeme strategicky přemístit zpět do centra města, ale jediný výsledek je, že si dáme výborné kafe v místní vyhlášené kavárně. Před jednou odpolední se vracíme se sklopenou hlavou zpět přes celé město na zastávku autobusu, který nás po půl druhé odváží do Independence.

Jirka s Kylie si na benzínce dají sendvič, jak říkají „do zásoby“ a jdeme si stoupnout k úplně opuštěné silnici vedoucí k trailu. Nikomu z nás se nechce jít deset mil po silnici do prudkého kopce, ale po další půlhodině čekání se zdá, že nebudeme mít na výběr. Potřebovali bychom dnes ujít alespoň osm mil zpět přes Kearsage pass na PCT, abychom zbytek cesty stihli. Ve tři hodiny odpoledne před námi zastaví obrovský truck s přívěsem a nesmírně milí manželé kvůli nám přeskládají půl auta. Říkají, že nás mohou svézt jen třetinu cesty, kde hodlají kempovat. S vědomím, že lepší šest mil pěšky po silnici, než deset v nejistotě s díky nasedáme. Mile si popovídáme a paní nám slibuje, že pokud tu budeme ještě poté co připraví kemp a odpojí přívěs, vrátí se pro nás a doveze nás na trail.

Jak slíbí, za hodinu učiní a se slovy, že jí připomínáme její děti nás opravdu odveze až k trailu. Půl páté není ideální čas k výstupu přes Kearsage pass, ale přesto jsme odhodlaní ho projít. Nahoře staneme přesně při západu slunce a najednou pochopíme důvod našeho dnešního čekání. To, co se odehrává před naším zrakem bez pochyby stálo za celé šestihodinové martyrium cesty na trail. Zdánlivě vyhozený čas během vteřiny dostal svůj smysl a já upřímně doufám, že si po skončení cesty budu pamatovat především tyto malé lekce, kterých se mi dostává každý den do sytosti. Slunce rozehrává hru barev od modré přes fialovou po temně rudou a okolní skály dodávají celé romantické scenérii na potřebné dramatičnosti. Cesta z Passu dolů připomíná kouzelný pochod do magické země a já si zase jednou připadám jako „všechno, všude a najednou.“

Pod kopcem nasazujeme čelovky a v devět večer máme postavený stan na místě, které jsme si ráno naplánovali. Po čtyřech tisících kilometrech jsem konečně schopná jít sama potmě v lese a usmívat se na okolní svět i svítící oči ve tmě. Ne, že bych byla takový hrdina, ale spíš mě únava přivedla k rezignaci, a tedy pokud mě má něco sežrat, hlavně ať je to rychle. Zítra nás čeká průchod přes Forrester Pass, který bude naším posledním Passem a já nemůžu zabránit nostalgickému pocitu, který mě provází do říše snů. Uvnitř však vím, že kdyby mi teď někdo řekl, ať se otočím a vydám se zpět na sever, odpověď by byla nasnadě a obsahovala by jedno zvučné české slovo.