Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Cesta je cíl

V noci mě několikrát probudí zima a ráno se vrací nepříjemné pocity promrznutí. Tohle mi opravdu chybět nebude. První dvě míle sestupujeme dolů a čeká nás dalších osm vzhůru do čtyřtisícového Forrester Passu, který byl letos v červnu díky svému srázu zasypaném obrovským množstvím sněhu obavou mnoha hikerů. Teď však není po sněhu ani památky a mým jediným protivníkem bude nadmořská výška, ve které jsem ještě nikdy nechodila.

Je nádherně. Obloha bez jediného mráčku a ve chvílích, kdy nefouká studený vítr, je dokonce pocitově teplo. Na sobě samozřejmě máme kulichy a rukavice, ale na místní podmínky by se dalo hovořit o babím létě. Po dvou hodinách chůze si uděláme první krátkou pauzu, která se protáhne na půl hodiny. Užívám si jedinečné okolí a v duchu opakuji, jak mě by ty hory bavily, kdybych v nich nemusela šlapat pětatřicet kilometrů denně. Zanedlouho mě začne z ničeho nic brnět celý obličej tak, že od nosu dolů nic necítím. Lehce zpanikařím, ale rozdýchám to a než se doškrábu na vrchol, na brnění si zvyknu.

Na vrcholu stojíme v pravé poledne. Užíváme si nekonečné výhledy a hlavně to, že jsme tu sami. Nemůžeme se přemluvit k odchodu, protože Forrester naším posledním Passem a další připomínkou nezadržitelně blížícího se konce. Cesta přes hřeben je dosti větrná a já s potěšením sleduji, že jsem se po několika měsících tréninku přestala bát výšek a celou cestu dolů si nadmíru užívám. Přesně do té doby, než mi po několika mílích dojde nadšení a začnou se mi plést nohy. Přesto se zvládnu dokutálet až dolů do údolí, kde u potoka obědváme. Nadmořská výška na mě má ještě jeden účinek vedlejší účinek: kamsi se mi vytratila chuť k jídlu.

Svorně ležíme na zemi a vypadáme jako po boji. Za největší slast momentálně považuji dovolit gravitaci převzít mé tělo a chvíli setrvat v horizontální poloze. Od dnešního cíle nás dělí ještě minimálně osm mil a ve čtvrt na pět, ač neradi, postupujeme dál. Naivně jsem si myslela, že kopce máme za sebou. Už ani nenadávám. Ze setrvačnosti vykonávám pohyb vpřed a neřeším, že by mne předběhl i beznohý pes. Hory dříve či později naučí člověka pokoře. Krajina se opět změní a my se vracíme do té Sierry, kterou jsme dostali ochutnat v červnu. Bílý písek, borovice a kolem rozházené bíle kameny vytváří specifickou krajinu našeptávající, že hory jsou nedaleko. Nepřestává mě fascinovat, jak se za každým Passem příroda zcela změní. V půl osmé stavíme stany o míli dřív, než jsme původně plánovali, ale jsme tak vyřízení, že je nám to úplně jedno. Ráno nás čeká pokud možno brzký start a následný výstup na Mt. Whitney.

V noci opět mrzlo, což jsem si neuvědomila do té doby, než jsem se napila vody z lahve plné ledu. Opravdu mi mráz přijde natolik normální, že si ho ani nevšimnu? Připadám si jako ostřílený horský vlk, kterého téměř nic nerozhodí a zima už vůbec ne. Před sedmou vyrážíme, abychom se alespoň trochu zahřáli. V bear boxu u Ranger station necháme většinu našich věcí, abychom měli cestou na Mt. Whitney co nejlehčí batoh. S Kylie se rozloučíme po první míli, protože s námi na výstup nejde. Dnes pro ní cesta končí, večer jí na parkovišti u trailu vyzvednou rodiče a se všemi se sejdeme za pár dní v Lone Pine.

Celí zmrzlí ukládáme naše věci do nedobytné skříně a snídáme u potoka na slunci. Nedovedu si představit, že se mám za chvíli vyškrábat do čtyř tisíc čtyřista metrů nad mořem. Po opuštění spacáku si rychle uvědomuji, že spíše než nebojácného horského vlka připomínám rampouch. Do tohoto výletu jsem byla nejvýš na Sněžce, na jejíž vrchol jsem sice hrdinně nedojela lanovkou, ale naopak vyšlapala oblečená v keckách a džínách, nicméně ani s touto přípravou se necítím zcela jistá v teniskách. Není čas na velké hloubání. Je to teď nebo nikdy, protože na Mt.Whitney se s největší pravděpodobností v nejbližší době znovu nepodívá. Minimálně se o výstup pokusím a třeba můj vrchol bude hluboko pod vrcholem skutečným.

„Bude to v pohodě,“ uklidňuji se při prvních krocích. Forrester Pass, který jsem prošli včera, také leží ve výšce přes čtyři tisíce metrů nad mořem a zvracet se mi chtělo jen jednou. Abych to vysvětlila. Od svého úrazu před několika lety na Vyšehradu se mi z výšek dělá poněkud nevolno. V průběhu cesty moje úzkost z příkrých srázů postupně zmizela, ale výška nad tři a půl tisíce metrů mi dobře nedělá ani po dvou týdnech pobytu v ní. Motá se mi hlava, otékají a tuhnou mi nohy a občasně se mi černá před očima. „Výšková nemoc,“ napadlo by jednoho. Možná jen její mírnější projevy, ale nejsem schopná stanovit, kdy moc je moc. Snažím se uklidnit slovy, že před lety na začátku mého prvního pobytu v Indii mi jóga také nedělala dobře, při několikahodinovém cvičení na podložce se mi také černalo před očima a dnes se jí živím. „Vlastně jsem takový horolezec v zácviku,“ povzbuzuji sama sebe.

Jak stoupáme, nadhled mne přechází. Bez zjevného důvodu, nepočítám-li nohy jako z betonu a celkovou slabost, se mi chce brečet. S vědomím, že není nic horšího , než potlačená emoce brečím a jdu dál. Po chvíli se trochu srovnám a vedeme s Jirkou debatu, zda půjdeme nahoru nebo to otočíme. Já nechci zklamat Jirku, protože tomu se na rozdíl ode mne zvracet nechce a je ve svém živlu. Na Mt.Whitney jsme sice stylově chtěli náš výlet uzavřít, ale Jirka se nechce dívat, jak připomínám hromadu neštěstí. Vztah, ve kterém oba současně chtějí potěšit toho druhého, je někdy na na dvě věci. Chvíli se dohadujeme, kdo z nás je nesnesitelnější a pak pomalu pokračujeme směrem vzhůru.

Cítím se jako na houpačce. Chvíli se mohu dokonce i nadechnout a chvíli mne přepadá pocit čirého zoufalství. Když tam nedolezu, budu si to do smrti vyčítat, protože uvnitř cítím těžko vysvětlitelné nutkání na ten kopec prostě vylézt. Nadmořská výška má na mne ještě jeden účinek: Připadám si jako ve ždímačce, konkrétněji se tak cítí především moje střeva. Jsem nucená si několikrát odskočit, což je ve zdejší krajině poněkud logistický oříšek. Necelé dvě míle pod vrcholem opět stojím opřená o obě hole a brečím. Nemám sílu řešit, že se chovám jako blázen. Co musí ven, jde ven. Naštěstí šlape většinu času Jirka přede mnou, a tak mě alespoň nevidí a já neposlouchám, že jsme se měli vrátit.

Nakonec se doškrábu nahoru a na konci za chatkou, která tu stojí, se rozbrečím potřetí, tentokrát zcela nekontrolovatelně. Původní nápad vytvořit nějaké ohromně stylové a nespoutané fotky na vrcholu vzal za své a namísto něj tu sedím oblečená v kulichu a péřovce a řvu jako šílenec.

Poetické je, že nikdy jsem si nepřipadala víc nahá. Brečím, protože bych ještě před pár hodinami nevěřila, že vylezu na takový kopec, protože jsme tady oba, protože jsme to došli celé a protože to nejde zastavit. V zimě a šíleném větru sedíme na jednom z obrovských kamenů a „dojemnou“ kýčovitost celé situace doladí dva ptáčci, kteří přiletí a nebojácně mi z ruky zobou zbytky Jirkových sušenek. Jako by mě přišli potěšit a utěšit, což spustí jen mé další vodopády slz. Ve chvílích, jako je tato si uvědomuji, že je v mnoha ohledech jednodušší jít trail sám. Člověk si jednoduše někdy pobrečí, zavře se sám do stanu nebo si sedne za strom a může vesele dál dělat hrdinu. Mít však jeden stan pro dva lidi…Přiznávám, že bylo mnoho situací, které bych si přála, aby Jirka neviděl a nemyslím jimi čurání u trailu. Platí to však oboustranně a můžu s konečnou platností konstatovat, že si už na nic nehrajeme. Zjednodušeně lze říci, že po pěti měsících v jednom stanu dostávají slova intimita či blízkost zcela nový rozměr.

Plánované focení spontánních fotek po dobití vrcholu tedy neprobíhá a jen díky Jirkovo neoblomnosti cvakneme pár obrázků, za které jsem samozřejmě později ráda. Nebýt jeho mám za celou dobu zhruba tři fotky, čehož bych později jako obvykle litovala. Sestup dolů je podstatně veselejší a v půli cesty jsem už v dobrém rozmaru, nehledě na to, že změna výšky mně a především mé hlavě dává zabrat i dolů. Změny teplot zvládám, ale tohle musím ještě natrénovat. Ač jsem si dopoledne říkala, mám-li to zapotřebí a zda nebylo lepší zůstat sedět u spodního jezera a jen se kochat pohledem na okolní kopce, teď vím, že nebylo. Zítra si budu pamatovat jen to, že jsem šli na kopec a já se cítila lehce nekomfortně, v čemž spočívá moje velká výhoda.

Stan stavíme nakonec oproti původním plánům nedaleko ranger station. Pár mil bychom ještě zdolali, ale shodneme se, že zábavy jsme si dnes užili dosyta a předposlední den si můžeme dovolit luxus nikam se nehonit. Před spaním si prohlížíme fotky z posledních několika měsíců a mě přepadne sentiment. Když vidím zpětně fotografii těch dvou jantarů u hranic s Mexikem, napadne mě, že bych si nevsadila ani pětník na to, že vydrží déle než týden.

Nespěcháme a poprvé se o to ani nesnažíme. V sedm vstaneme a za hodinku už šlapeme. Ač to tak nejprve nevypadalo, i dnes ráno je mráz, který se za pár hodin přehoupne ve třicet na slunci a my naposledy oblékáme kraťasy a triko. Kdyby mi někdo před pár dny tvrdil, že dokončíme trail oblečeni tak, jak jsme ho začali, ze srdce bych se zasmála. Lepší počasí bychom si do Sierry nemohli přát. Párkrát jsme sice zasněžili a promrzli, ale vše bylo vyváženo sluncem a déšť zůstal jen ve vzpomínkách na měsíc pekla ve WASHingtonu.

Vracíme se do prostředí, které si pamatujeme z poloviny června. Bílý písek připomínající karibskou pláž, menší kopce a měkký trail. Čeká nás dnes jedno několika mílové závěrečné stoupání a pak už budeme až do Horseshoe Meadow klesat. U prvního potoka, ze kterého nabíráme vodu, sedí nezvykle čistý hiker, který po chvíli navazuje konverzaci. Zapáleně nám vypráví, jak si na dvoudenní výlet nezabalil dostatek jídla a bude muset přežít se třemi tisíci kaloriemi na den. Nechám ho vypovídat a beze slova mu podám své tři zbývajících tyčinky, protože po pěti měsících chůze vím, že dvaadvacet mil, které nám dnes zbývají, je možné klidně dojít i na pránu. S díky přijímá a je na něm vidět, že v duchu horlivě přepočítává nově nabyté kalorie. Usmívám se a čím dál více uvědomuji, že mlčeti rovná se zlato, protože často je škoda i jediného slova, které padne navíc.

Následující kopec mi dá zabrat hlavně proto, že můj téměř prázdný batoh pocitově váží sto kilo. Od včerejška mě sentiment sice nepřešel, ale dobře vím, že zaplaťpánbůh, že je konec. Tělo dává jasně najevo, že pět měsíců skotačení s batohem stačilo a je nejvyšší čas rozepnout bederní pás a sundat si tu obludu ze zad. Počasí nahrává poslední koupeli a zatímco jsou ostatní lidé kempující kolem jezera oblečení v péřovkách my do něj s nadšením skočíme po hlavě. Voda je neskutečně studená, osvěžující a já si přemýšlím, zda jsem si někdy užívala koupání v oceánu tak jako tady. Posledních několik mil k parkovišti scházíme stejným bočním trailem jako před několika měsíci, když jsme cestu otáčeli. Připadám si spíše jako ve snu než jako někdo, kdo má v nohách přes čtyři tisíce kilometrů. Vždyť jen ráda chodím a jediný rozdíl je, že svou procházku jsem si tentokrát trochu natáhla, džíny vyměnila za kraťasy a vzala si batoh místo kabelky.

Dole u poslední odbočky přepadá lehké dojetí i Jirku. Mnoho věcí je pro něj jednodušších, protože o nich tolik nedumá. Je rád, že to má za sebou a bude mít čas na něco jiného než celodenní chůzi nahoru dolů, což já samozřejmě taky, ale… Už teď mi všechno chybí a to jsem stále ještě v lese. Vím, že svoboda je kvalita, která je nám vlastní a nikoliv cosi venku, co je nutné hledat, ale pravdou je, že nikdy jsem si nepřipadala tak svobodná, jako tady na trailu. Možná právě tohle se mám naučit a odnést si pocit z lesa a hory s sebou do Prahy nebo kamkoliv jinam. Nenechat se spoutat zpět nesmyslným očekáváním a je jedno zda svým či ostatních. Nevrátit se tak úplně do zrychleného světa, neřešit nesmysly a každý den si vzpomenout, jak chutná volnost, která nikam neodešla.

Natočíme poslední krátké video plné duchaplných komentářů, protože ani jednomu z nás se nechce mluvit. Když jsme v dubnu odlétali z Prahy, nedívala jsem se do cíle. Brala jsem od počátku cestu jako mnoho několikadenních kempovacích výletů, které mohou kdykoliv skončit a nic se nestane. Vždy, když před někým zmíním, že jsem před začátkem trailu nikdy nespala ve stanu a můj chodící rekord byl třicet kilometrů bez batohu, vyvolám údiv, ne-li přímo zděšení. Teď však mohu s přesvědčením říci, že právě má nezkušenost a z ní plynoucí pokora byly přesně tím, díky kterým jsem došla až na konec. Poprvé v životě jsem neměla žádné představy, žádná očekávání, žádné cíle ani ambice, které bylo nutné plnit, ale dovolila jsem si být znovu dítětem, které se učí chodit. Krok za krokem jsem poznávala své limity a snad poprvé v životě nepřepálila start a možná právě tenhle přístup mi přinesl odpovědi na spoustu otázek, se kterými jsem se přijela. Nyní se jen trochu se bojím, že křehký pocit plnosti a pochopení v civilizaci rychle zmizí. „Strach je vždy horší než to, čeho se bojíme a strach ze strachu je největší omyl,“ opakuji si, abych nezapomněla.

Nedaleko parkoviště spatříme auto, které právě vysazuje dva hikery a chystá se odjet. Posledních pár metrů sprintuji, abych ho zastavila. Ukáže se, že řidičem je Kurt, místní pán, který vozí lidi z Lone pine na trail. Rychle se domlouváme, že nás za dvacet dolarů sveze do Lone Pine a my nebudeme muset v zimě naposledy pokoušet své stopařské štěstí a riskovat potencionální noc na parkovišti. Navíc doufáme, že se po cestě dovoláme Regiemu a budeme moci přijet k němu. Od té doby, co jsme jeho Skrytý ranč opustili na něj a jeho tři psy často vzpomínám. Usazeni v teple auta se kocháme posledním západem slunce nad horami a pomalu klesáme do údolí.

Máme štěstí. Regie zvedá telefon a říká, že pro nás zajede do Lone Pine. Mám radost, protože přímý přesun do hotelu plného lidí by byl pro mě šok a oproti němu den strávený ve společnosti Regieho a jeho psů se zdá jako ideální varianta. V půl osmé se už vítáme se psí smečkou a já je uplácím kostičkami, které jsem jim koupila po cestě. Potmě stavíme stan a večeříme na zahradě. U nohou mi leží fenka Jenny, nad hlavou svítí nekonečno hvězd, vedle mě sedí Jirka, až se mi zdá, že se posledních několik měsíců odehrálo jen v mých představách. Do reality mě vrací bolest chodidel, která zazpívá svou árii kdykoliv se na ně postavím. Vím, že pravá výzva nebyla cesta, ani strach z výšek či tmy a dokonce ani medvědi, ale návrat zpět. Někde uvnitř věřím, že to zvládneme.