Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Když nevíš, udělej rohy!

Všichni vypadáme ráno obdobně zmrzle a nevyspale. Díky vysoké kondenzaci máme mokré spacáky a mně se ozývají v minulosti omrzlé prsty na rukou a nohou. První půl hodinu cesty skuhrám, protože nemůžu udržet hole v rukou a mám pocit, jako by mi přes prsty někdo bušil kladivem. Pomáhá mi Jirka, který si se mnou gentlemansky vymění rukavice a vezme si ty moje malé, které se zřejmě srazily při praní a prokazují opravdu medvědí službu.

Čeká nás dvaadvacet mil s převýšením téměř dvě míle, což si naštěstí stále neumím představit, jinak bych možná brečela už od rána. Takto mě touha plakat pravidelně dostihne až v podvečer a já si nemusím kazit den. Celé dopoledne se škrábeme do strmých kopců, kde trail nahrazují pouze kameny rozličných velikostí. Co chvíli mám pocit, že mě batoh převáží nazpět a také, že se vrátil ten hajzl, který nám v noci mění nohy, ale tentokrát mi žádné nenechal. Zda se vpřed pochybuji jen silou vůle či úplným odevzdáním nejsem schopná spolehlivé určit, a proto jen tiše děkuji, že se odehrává alespoň nějaký pohyb.

Odevzdání mi nevydrží dlouho a dnes mě štve naprosto všechno. To, že se táhnu jako lemra a nejsem schopná s tím nic udělat, že jsem protivná sobě i ostatním a nejvíc to, že vůbec nejsem schopná ocenit okolní krásu a namísto toho jí jen tupě procházím. Místo abych majestátní hory obdivovala a těšila se z jejich přítomnosti, neskutečně mě štvou a proklínám toho, kdo tu trail vymyslel. Ano, Dani, tolik známý ideál, co by jak mělo být, který tě má zachránit, ale namísto toho tě zničí. Vím to, a stejně je tu znovu.

Oběd si dáme na skále s nepopsatelným výhledem. Horské slunce mi poprvé ukáže svou sílu a já při krátké pauze zvládnu slušně spálit. Namísto dezertu si dopřejeme deset mil v nejprudším stoupání, kde trail nahrazují většinou jen schody tvořené balvany, jejichž zdolání mě stojí veškerý zbytek energie. Čas ubíhá rychleji než míle a Jirka navrhuje, že můžeme skončit dřív. Je vidět, že toho také má plné kecky.

„You can rest, when you die,“ objeví se mi před očima cedulka pověšená na mostě u Sierra city. Neprší, nesněží, nemrzne a v cestě stojí jen má vlastní hlava. Před posledním dvou mílovým stoupáním se ocitnu na kouzelné mýtině s jezerem obklopené skálami a místo mě natolik nabije energií, že poslední kopec téměř vybíhám. Když sedím na vrcholu a všemi buňkami nadechuji právě probíhající západ slunce, nejsem si jistá, zda se jedná o další díl uvolněné energie nebo jsem se jen ocitla v posledním tažení, ale vědomí, že do dnešního cíle zbývá poslední míle z kopce, mi dává naději, že se tam potmě nějak dokoulím. Nasazujeme čelovky a já s radostí mohu konstatovat, že noční chůze nám jde čím dál lépe, už jen proto, že ve třech se podstatně méně se bojíme. Než se stihneme zabalit do spacáků, klesne teplota pod nulu a já doufám, že tu klendru zaspím.

Ráno jsme zmrzlí nejen my, ale i stan. Spala jsem ve všem oblečení, které vlastním, měli jsme propnutý spacák a stejně mi byla zima. Mrazivé probuzení nám zpříjemní nejen kafe, ale i několik srnek, které se nebojí přijít na metr daleko. Do Tuolomne Meadows nám zbývá dvacet tři mil. Převýšení nemá být tak šílené jako včera, ale přesto začíná den strašidelným stoupáním, které nás svorně odrovná. Jsem připravena jít zpátky do stanu a jediné co mi brání je skutečnost, že je teprve půl desáté dopoledne. Jedna z výhod rozšíření naší rodiny na tři členy je, že vždy alespoň jeden z nás na tom není tak špatně a dodává týmu optimismu. Možná se všichni tak nějak víc snažíme, ale jestli to tímto tempem půjde dál, bude nás muset být dvacet.

Okolní krása se jen těžko přenáší na papír. Osobně si myslím, že na majestátnost Sierry, jejích hor i údolí jsou slova i fotky krátké. Nevím, kam se dívat dříve a často zapomenu, že bych většinu času měla koukat především před sebe, protože každá nepozornost zavání podvrknutým kotníkem, ukopnutou nohou o kámen či pádem na ústa. Se všemi výše zmíněnými taškařicemi jsem zde měla čest již několikrát a dobře vím, že na náladě člověku dvakrát nepřidají.

Oběd se nám dnes spontánně přihodil asi o šest mil dříve a s radostí pozoruji, jak dříve neměnně plánovací Kylie pomalu objevuje kouzlo přítomného okamžiku. Při přechodu řeky uprostřed placatých skal neodoláme a předchozí pauze navzdory vyndaváme stále ještě mokré spacáky a stan, sušíme a hodinu se vyhříváme na slunci.

Nabití pocitem dovolené slupneme následujících čtrnáct mil jako dobře uzrálou malinu a ve třičtvrtě na sedm vcházíme do Tuolumne Meadows. Nachází se zde pouze obchod s poštou, kde na nás čekají balíky, ale i smůla, protože dnes nám je nikdo nevydá a zítra možná přijde někdo až po obědě, kdy už potřebujeme být na cestě. Výhodou trailu mimo jiné je, že se tu člověk dříve či později naučí, co všechno nepotřebuje, aby konečně pochopil, že kromě občasných peněz na jídlo, není třeba, kromě alespoň trochu přívětivého počasí, vůbec nic.

Balíky necháme svému osudu a vydáme se do kempu postavit stan. Během hodiny se setmělo, rapidně ochladilo a navlékáme proto veškeré oblečení, které vlastníme. Nadšení zpočátku výletu , že ve stanu bych mohla spát pořád, mě dávno přešlo. Podložky máme proleželé tak, že půl noci se točím ze strany na stranu, protože všude mě tlačí pánev a ze spaní v deseti vrstvách oblečení také moc nadšená nejsem. Postel s tvrdou matrací a teplotou víc než deset stupňů dostala zcela nové kouzlo. Rychle usínáme za šustění okolních nafukovacích podložek, které možná netlačí, ale kravál dělají neskutečný. Nedaleko našeho stanu nějaký pán navíc naladil takové bardo, že všichni medvědi v okolí zcela jistě vzali nohy na ramena a já lituji, že opět nemám špunty do uší.

Po noci vyplněné hororovými zvuky z nedalekého stanu si dopřejeme nevídaný luxus. Vstáváme až ve čtvrt na osm. Kylie vyráží napřed na snídani do místního grilu a my si ji, vyškolení nepěkným snídaňovým zážitkem z Kennedy Meadows North, raději připravíme z vlastních zásob. V půl desáté se scházíme před obchodem, kde nahlas přemítáme nad našimi možnostmi ohledně balíků. Nenapadá nás nic lepšího, než je tu nechat a z Mammoth lakes, kde budeme zítra odpoledne, se je pokusit přeposlat do Bishopu, kde budeme příští týden.

Z našich úvah nás vyruší pán sedící u vedlejšího stolu.

„Máte tu balíky a nikdo vám je nechce vydat?“

„Tak nějak,“ odpovídáme.

„Je neděle, ale počkejte, něco zkusím,“ pronese záhadně a vydá se do obchodu.

Už jsme byli smíření s naším plánem, ale s vědomím, že zázraky se dějí čekáme dalších dvacet minut. Mezitím už přijely tři plné autobusy vozící turisty do Yosemite Valley k legendárním skálám jako například El Capitan nebo Half Dome, kam my bohužel dnes nejedeme. Díky časovému presu jsme se rozhodli tento výlet vynechat, protože bychom stejně museli spěchat a navíc se nikomu z nás nechce mačkat v davu víkendových turistů. Alespoň máme další důvod se sem vrátit a v klidu si tu nádheru užít.

Pán se vrací, aby nám sdělil, že v půl jedné přijde někdo, kdo nám balíky může vydat. „Řekni nám něco, co nevíme,“ projede mi hlavou, ale namísto jízlivosti zdvořile poděkuji. Vyptává se na naše plány a nechápe, proč nemůžeme na balíky dvě a půl hodiny počkat. Marně se mu snažíme vysvětlit, že zítra ráno musíme být na smluveném, dvacet mil vzdáleném místě, kde máme sraz s Kylie šéfovou, která s námi půjde kus trailu a následně nás odveze do Mammoth lakes. V sezóně do Mammoth Lakes jezdí autobus, ale bohužel je už po ní a sehnat odvoz do města může být problém. Pán ani nemrkne a mně a Kylie nabídne, že až v sedm večer skončí v práci, do Mammoth Lakes nás odsuď doveze a ještě nás vezme na sushi, čímž jednoduše získáme dva dni k dobru a on nám může dát spoustu tipů na jejich příjemné strávení. Se širokým úsměvem, ze kterého mě lehce mrazí, hlásí, že miluje hikery a splnil by vše, co jim na očích vidí, až se mi zdá, že v mých očích vidí něco, co tam zcela určitě není. Opakovaně ho slušně odmítáme se slovy, že nabídka zní lákavě, ale thru-hike je něco jiného než thru-drive. Zajímalo by mě, jak by se pán tvářil, kdybychom na něj v avizovaných sedm večer čekali všichni i s Jirkou a cosi mi říká, že by ho úsměv trochu přešel.

Dnes nám počasí přeje a je nám horko jen v triku a kraťasech. Teplotní skoky jsou čím dál rychlejší a není výjimkou strávit polovinu dne ve třiceti stupních a tu druhou klepat zuby při teplotě kolem nuly. Prvních deset mil vede údolím téměř po rovině, kde potkáváme mnoho výletníků a denních hikerů. Fotíme se a já si ze zvyku chytám nohu do jakési ásany. Nabízíme Kylie, že ji také vyfotíme, s čímž nadšeně souhlasí.

Postaví se před objektiv a klidně prohlásí: „I’ll just do the horns.“

„What?“ Vydechneme současně a ani jeden z nás nechápe, čeho máme být svědky.

„No, když nevím, co mám udělat, tak si dám jen hůlky na hlavu,“ odvětí s naprostou samozřejmostí a já mám jasno o řešení jakéhokoliv potencionálního problému. Prostě „udělám rohy“ a je po problému.

Shodujeme se, že první dvě tři hodiny chůze denně jsou zábavné, ale po nich nastupuje nevyhnutelná rutina, kdy člověk musí chtě nechtě bušit nezbytné míle a je už skoro jedno, zda je jich dvacet nebo víc. Druhá polovina dnešní dávky začíná prudkým stoupáním do Donohue passu ležícím ve výšce přes tři tisíce metrů nad mořem. Trail nás vítá opět v podobě kamenů či schodů a my se nemáme šanci nudit. Ač nám připadá, že se sotva táhneme, je pravda, že oproti „normálním“ lidem, které zde potkáváme, skoro běžíme.

Obědváme míli před vrcholem s výhledem na všechny strany. Než stihneme vybalit vařič, obloha nebezpečně potemní a raději vaření odložíme na večer. Jirka sní tortilly, na mě zbyde mrkev od včera a po chvíli už opět skáčeme přes kameny. Nahoře se před námi otevře další z nepopsatelných výhledů, který nám dodá více energie než oběd o třech chodech. Jediné, co mě poněkud znepokojuje je, že do těch obrovských skal mám za několik dní jít i já, milovník rozlehlých pláží a nadšený pozorovatel skal zespodu. Díky padající tmě a únavě materiálu zakempujeme o dvě míle dříve a než stihneme postavit stan a vykonat večerní kolečko včetně psaní těchto řádků, je půl desáté.

Výjimečně se neprobudíme zimou, ale přidušením prachem a pískem, který nám díky větru do stanu přes noc nalétal. Lepší než sněhové závěje, namlouvám si, když celý den vysmrkávám černé kameny s krví. Před půl sedmou už šlapeme, abychom v půl deváté byli u jezera Thousands lake, kde máme sraz se šéfovou Kylie a její sestrou. Dámy se rozhodly v rámci oslavy narozenin dopřát si malý výběh a navštívit nás. Cestovaly pět hodin ze San Francisca do Reds Meadows, jen aby mohly vstát v pět ráno, dojet z Reds Meadows, kde nocovaly, autobusem osm mil k trailu, dalších osm mil běžet!!! za námi, setkat se u jezera a zpět s námi šestnáct mil dojít k autu. Při této představě si připadám jako líná veš nebo možná je tento způsob trávení volného dne ukázka toho, co s člověkem dokáže udělat osmdesáti hodinový pracovní týden v korporátu.

Ranní tři míle k jezeru jsou jako z jiného světa. Nemrzne, svítí slunce, okolní skály nás vítají a pohledy na jezero jsou tak krásné, že mi vhání slzy do očí. Vše klapne na jedničku a my společně v půl deváté snídáme u jezera. Rachel, jak se šéfová Kylie jmenuje, šla PCT před dvaceti lety a společně se sestrou si dnes chtějí zahrát na hikery tím, že ponesou naše batohy a my na oplátku jejich minibatůžky. Dobrovolnosti se meze nekladou a já si nechci představovat, jak zítra po téhle procházce nasadím na záda batoh plný jídla na příští týden. Jakmile sundám svoji hrůzu ze zad, začínám chápat, jak zcela ultralight lze ujít čtyřicet mil denně. Připadá mi, že létám a mohla bych běžet maraton do kopce v docela slušném čase. Je to extrémně pohodlné, ale přesto to není cena, kterou chci platit za to, že v bouři budu v kraťasech místo ve stanu sedět pod stromem. Za komfort se tu platí váhou na zádech a zatím raději nezmrznu a půjdu pomaleji.

Po cestě se ochlazuje a otepluje zcela podle zdejších pravidel, což znamená z minuty na minutu. Asi jsme si už zvykli a oproti holkám se ani neoblékáme. Ty s batohy na zádech statečně šlapou a mě dnes ani jednou nebolí záda, což je pro mě malé zadostiučinění, že nejsem úplná lemra, ale mám jen těžký batoh, což momentálně znamená cokoliv nad pět kilo. Po poledni jsme již dole na parkovišti a obědváme.

Celý den díky společně sdílené cestě plyne v radostném tempu, a když už se zdá, že nemůže být lepší, potkáme před odbočkou na Devils Postpiles, což je místní obdoba českých skalních „varhan“, Honzu.

Konečně jsme se po několika měsících doběhli a on se k nám na konec cesty připojí. Po páté odpoledne stojíme u auta a ťukáme si pivem na oslavu. Výjimečně i já, protože Rachel je vybavena jeho bezlepkovou variantou. Několik loků šestiprocentního IPA mě rozradostní natolik, že mi přestane být zima. Sama sobě se směju, jak si po mnoha letém zdánlivě nekončícím mejdanu následovaném několikaletou abstinencí můžu dát jedno bezlepkové pivo, které mě po několika doušcích rozveselí jako dříve půl láhve skotské.

Honza se po chvíli váhání rozhodne zůstat v Reds Meadows a my pokračujeme do Mammoth Lakes. Vzhledem k pokročilé hodině objednáváme společný pokoj a naše večerní plány se omezí na sprchu a večeři. Objevila jsem nedaleký podnik s názvem Elixir, a zanedlouho před námi leží zatím nejlepší jídlo na trailu. Miluji poké, a to dnešní nemá konkurenci. Jirka večeři gurmánsky završí balením borůvkových bagelů na pokoji a ve spokojeném „food coma“ odfukuje v půl deváté zavrtán v posteli až po hlavu. Já jako obvykle ve městě nemůžu usnout, a ještě v půl jedné sleduji čas na hodinách a doufám, že zítra nebudu připomínat mrtvolu. Příští zastávka v civilizaci bude tou poslední a naše cesta se mílovými kroky blíží ke svému závěru, což mi vzhledem k předpovědi počasí v tuto chvíli příliš nevadí.