Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Epilog

Následující dny po ukončení trailu jsou těžké. Nohy, jakoby tušily konec každodenní zátěže, nás začnou nesnesitelně bolet už následující ráno. Trvá dobré dva měsíce, než úporná bolest chodidel, ozývající se každé ráno po postavení se do vzpřímené polohy, jakž takž odezní. Několik dní strávíme v L.A., které je však pro mysl uvyklou na poklidné plynutí v rytmu přírody příliš rušné a my se již druhý den po příjezdu do ruchu civilizace vypravíme na nedaleký trail nad městem. Bez batohu a v čistém oblečení si oba připadáme poněkud nepatřičně a výlet na polovinu dne máme v nohách za dvě hodiny. Než se nadechneme sedíme v letadle vstříc realitě všedních dní.

Příjezd domů do podzimních plískanic na náladě nikomu nepřidá. Stojím na Palackého náměstí a nechápu, proč ty tramvaje jezdí tak rychle, proč všichni někam pospíchají za soustavného zírání do osvětlených displejů a proč nikdo ani nezvedne koutek do lehkého náznaku úsměvu. Nikdy předtím jsem si neuvědomila, kolik je v centru hluku a zdá se mi, že místní vzduch je doslova nedýchatelný. Nevěřila bych, jak rychle si člověk zvykne na možnost dýchat horský vzduch a návrat do civilizace mi připomíná fárání do dolu, ve kterém jsem samozřejmě nikdy nebyla, ale přesně tak si v centru města připadám. Jako bych potencionální nástrahy tušila dopředu a jsem ráda, že jsme se nedlouho po spontánní svatbě ve Vegas rozhodli zařídit si měsíční samozvanou svatební cestu do Indie, na které za dva týdny našeho pobytu v Čechách odjíždíme. Šok je nejlepší léčit šokem a já si ještě dobře pamatuji, jak mi po ročním pobytu v indickém Mysore připadala Praha jako to nejčistější místo na světě, kde by bylo možné snídat přímo z magistrály a odpoledne na Václaváku připomínalo osamělou procházku lesem, při které člověk o živou duši nezavadí.

Indie po prvotním šoku zafungovala. Vracím se sem po čtyřech letech od svého prvního pobytu a přivítá mě v téměř nezměněné formě. Vedro k padnutí, vlhko, smrad, špína a všude milion lidí. Máme spolu takový ambivalentní vztah. Před očima vidím svůj první příjezd sem ve tři ráno, kdy ve mně potemnělé uličky, kterými mě rikša vezla z autobusového nádraží kamsi do tmy, vyvolávaly husí kůži. Poté, co jsme minuli nepočítaně krav stojících uprostřed silnice jsem byla vysazena před jakýmsi obydlím, které mělo být luxusním hotelem. Na recepci mě přivítal kdosi, kdo uměl anglicky asi jako já čínsky a na jakékoliv mé sdělení se jen usmíval a kýval hlavou ze strany na stranu. Trvalo ještě pár dní, než jsem zjistila, že kývání hlavou ze strany na stranu je takový indický fenomén, který může znamenat cokoliv od „ano, ne, hezký den nebo jdi do háje.“ První týdny svého pobytu jsem vážně uvažovala, zda jsem tentokrát nepřecenila své síly a neměla jsem raději zůstat v Asii, odkud jsem sem bez předchozích plánů přijela studovat jógu. Nakonec jsem pobyt několikrát prodlužovala, z původního výletu se stala má obživa a Indii současně miluji i nesnáším. Představuje pro mě všechny chutě a barvy života, kdy k těm opravdovým se v dnešní době musí člověk doslova probrodit nánosem odpadků.

Jako vždy zde cvičím dvakrát denně dvě hodiny a vše ostatní se podřizuje tomuto programu. Jirka se před lety, když sem za mnou přijel poprvé, této monotónní náplni každého dne podivoval, ale za pár dní ho to začalo bavit tak, že se sem ještě několikrát vrátil. První dva týdny jsou hodně bolavé, ale tělo si následně vzpomene, že kdysi, než jsem ho donutila ujít přes čtyři tisíce kilometrů, bývalo vcelku ohebné a kompaktní a po měsíci stráveném koupáním se ve vlastním potu se do Prahy vracím jako nový člověk.

Nastoupím zpět do obou prací, kterým jsem se věnovala i před svým odjezdem a v realitě každodenního života vzpomínky na trail pomalu blednou. Není však dne, kdy by se mi nevybavil nějaký zážitek a všude po Praze chodím pěšky. Za dva měsíce po svém příjezdu ulehnu s podivnou nemocí, ze které se nemohu vyhrabat, aby o pár týdnů později vtrhl nejen do naší republiky všem dnes už dobře známý covid a přinesl vysvětlení pro mou více než měsíční nemohoucnost. Naše plány na budoucí projití Novozélandského trailu Te Arroa se rozplynuly dříve, než stačily dostat jakékoliv reálnější obrysy.

Počítáte dobře, na trail jsme vyrazili již před čtyřmi lety, konkrétně 24.4.2019. Před začátkem naší cesty jsem měla jediný závazek, a to psát si každý večer před usnutím zážitky z každého dne právě tak, jak jsem je v tu chvíli vnímala, což jsem, i ke svému milému překvapení, dodržela do posledního písmenka. Nehledě na počasí, zvětšující se únavu, či skutečnost, že svými slovy ze sebe můžu udělat úplnou pipinu jsem večer co večer, kdy ostatní už měli hlubokou půlnoc sveřepě ťukala do klávesnice od tabletu, který jsem z tohoto důvodu táhla celou cestu na zádech, události z předchozího dne. Věděla jsem, že když jednou vynechám, vynechám i podruhé a předsevzetí přenést své každodenní pocity do slov vezme za své.

Po našem návratu jsem několikrát začala zápisky upravovat, nikoliv po obsahové stránce, ale po té jazykové, abych z nich odstranila na první pohled do očí bijící hrubky způsobené zavírajícíma se očima, mou nepozorností či nevědomostí, ale nikdy jsem korektury nedotáhla do konce. Až se nám o tři roky později, téměř přesně na den od startu PCT narodil klouček a já mohla, po několika měsících zážitků, jejichž velikost byla v naprostém rozporu s jejich prožíváním uprostřed čtyř stěn, s určitostí konstatovat, že procházka po hřebenovce byla takovou milou, naprosto nenáročnou dovolenou. Myslela jsem, že vzpomínky na cestu zůstanou minulostí, ale díky jejich úpravě tato minulost doslova ožila a já byla vděčná, že jsem se ve volných chvílích, kterých bylo poskrovnu, díky úpravě zápisků a jejich nahrávání mohla na trail znovu vrátit a opět ho prožít. Mám-li být upřímná, touha sebrat batoh a zmizet do lesa mě v pravidelných intervalech přepadá zhruba sedmkrát do týdne, protože možnost jen tak být mi v současné době chybí asi nejvíc. Jak jsem tušila už na konci naší cesty, největší zkouškou není trail a jeho domnělé nástrahy, ale návrat do reality, ze které někdy není úniku a člověku je nastaveno nemilosrdné zrcadlo jeho vlastních nedokonalostí.

Že jsem si na trailu stěžovala na těžký batoh? Náš synek, velký nejen svým hlasovým projevem, ale především tělesným vzezřením, byl v klidu jen v dostatečné blízkosti a tedy se většinu dne pronosil nikoliv na zádech, ale na mém břiše. Narozdíl od batohu však při svém odložení vydával natolik nervy drásající zvuky, že jsem si tento necitlivý krok raději rozmyslela a smířila se se svou současnou rolí šerpy a tvořitele tekutého proviantu zároveň. Měla jsem problém s nedostatečným spánkem? Po několika měsících maximálně dvouhodinových úseků lehkého poklimbání jsem při prvním zdřímnutí v délce čtyř hodin měla pocit, že jsem právě strávila týden v lázních. Vyžadovala jsem dostatečnou volnost a spontaneitu? V rozmezí dvou let jsme se třikrát stěhovali a do toho žili s dělníky nad hlavou, kteří neúnavně rekonstruovali dům, ve kterém jsme zamýšleli se usadit, než jsme zjistili, že trvalého zakotvení v běžném slova smyslu asi prozatím nejsme schopní. Jinými slovy, viděno zpětně byl výlet do americké divočiny tou nejpohodovější cestou, jakou jsem si mohla představit a která mi ve vypjatějších chvílích, na které jsem nebyla zcela připravená, neskutečně chyběla. Především vědomí, že trail lze jednoduše opustit a vůbec nic se, kromě potencionální možnosti vlastního pochroumaného ega, nestane, kdežto mateřství je kratochvíle na časový horizont, jehož konec či alespoň chvilková přestávka se chvílemi zdá být v nedohlednu. Tomu, kdo vymyslel český název mateřská dovolená bych s úsměvem předala nosítko šestikilovým, extrémně aktivním novorozencem a popřála mu příjemný odpočinek.

Nechci snižovat náročnost cesty z Mexika do Kanady. Dříve či později nastanou momenty, kdy člověk, pokud má chuť ujít cestu celou, musí překročit hranice svého komfortu. Ono nechat se tři týdny v kuse žrát komáry chce místy silnou vůli a především jasný záměr proč.. Je však pravda, že jsem ani v nejtěžších chvílích naší cesty neměla pocit, že projít dálkový trail, pokud má člověk čas, lásku k přírodě a pohybu a špetku selského rozumu, by mělo být jakékoliv utrpení. Hřebenovka mi to potvrdila. Podle mé zkušenosti si většinu problémů, které člověka na trailu potkají, způsobí sám svou neopatrnosti, laxností či přebujelými touhami něco si dokazovat. Myslím, že člověk nemusí být kdovíjaký hiker nebo zálesák, aby se na cestu mohl vypravit. Ba naopak. Předchozí zkušenosti s kratšími traily mohou být často ke škodě, protože člověk získá mylný dojem, že něco ví, když přece už několik set kilometrů v kuse ušel. Dálkový trail je však zcela jiná disciplína, která se, od svých kratších sester liší především jednou věcí: je opravdu dlouhá a ač se to nemusí na první pohled zdát, je opravdu rozdíl ujít sto, dvě stě nebo i pět set kilometrů oproti našlapat jich přes čtyři tisíce. Při této délce logicky dřív nebo později přijde slabší chvíle, kdy se člověku nechce, ale opravdu nechce jít dál, nehledě na to, jak moc miluje všechno, co takový výlet obnáší. Možná právě tato skutečnost, je drobnou paralelou k rodičovství s tím rozdílem, že na trailu vůbec o nic nejde.

Na otázku, kterou jsem dostala od mnoha zájemců o projití hřebenovky, co bych jim poradila, jsem našla jedinou odpověď: Nechtějte to ujít celé. Neřešte přehnaně výbavu, protože dnes je na trhu mnoho kvalitních značek a je vcelku jedno, kterou si vyberete. Batoh za vás míle nenašlape a o tři sta gramů lehčí zátěž ve finále také nic nevyřeší. Pokuste se vnímat trail jako mnoho na sebe navazujících výletů a nedívejte se dále, než do příští zastávky v civilizace a často ne dále než k dalšímu zdroji vody. Nejlepší příprava je nic si nepředstavovat, kromě nezbytných provozních věcí nic neplánovat, ale naopak dopřát si možnost nechat se překvapit. Krok za krokem, den za dnem vnímat a nasávat vše, co trail (život) přináší je spolehlivou cestou ke spokojenosti. Po sebehorším dni vždycky přijde ráno, které bude lepší. A je vcelku jedno, zda půjdete, z Mexika do Kanady nebo za chalupu do lesa.

Vlastně jednu nevyžádanou radu bych nejen pro budoucí hikery měla: Nejhorší jsou přepálené starty! Happy hikes, ať už jdete kamkoliv.

S láskou D.