Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Ach, ta dramata

Následujícího rána jsme zjistili, že trail protíná malou osadu Siedad Valley. Neudělala jsem pečlivě domácí úkol ohledně budoucích zastávek a měla za to, že příští město je až Etna. Osada Seidad Valley je známá svou „palačinkovou výzvou.“ Pokud sníš pět obrovských palačinek vážících téměř čtyři kila nemusíš nic platit, tedy minimálně ve smyslu financí. Za deset let prý zvládlo tento hrdinský kousek pět lidí a hikeři to nebyli. Vnadím Jirku, že ho přihlásíme, ale ten, dobitý současně giardií i mílemi, nesmlouvavě prohlašuje tyto nápady za pitomé a mě taky.

Máme před sebou ještě pár kopců, ale posledních deset mil klesáme a původnímu plánu navzdory se rozhodneme dojít do Seidad Valley už dnes večer. V parku je možné za poplatek stanovat, dát si sprchu a vyprat. Z plánování příjemných aktivit nás vyruší silné chřestění asi deset centimetrů ode mě. Doslova nadskočím a vlevo spatřím obrovského chřestýše, na jejichž existenci jsem již zcela zapomněla. Hypnotizuji ho pohledem a Jirka ho obchází v bezpečné vzdálenosti. Fotit se dnes raději nebudeme, protože had se netváří, že by stál o jakoukoliv pozornost.

Na oběd stavíme u zdroje vody. K jídlu máme hudební doprovod v podobě kluka hrajícího na ukulele. Mísí se tu lidé jdoucí na sever i na jih a všichni jsou nezvykle příjemní. Někteří se ze Seidad Valley nechávají přivézt autem. Je vtipné, jak na začátku každý chodil trail po centimetrech a po pár tisících mil najednou dvanáct mil zas až tak moc neznamená. Přisedá k nám ještě Želva, pohodový kluk z Izraele, který si trail od začátku jen užívá a všechny kecy o tom, co by se mělo a nemělo má úplně na párku. Do města si dojede odkud chce, pár mil klidně přeskočí a ze všech šílenců, kteří tu lítají od rána do večera a neřeší nic jiného než trail a míle, má velkou srandu. Želva je frajer.

Do osady dorazíme z posledních sil v půl sedmé. Klepou se nám nohy a naše první kroky míří do obchodu a následně si na lavičce před ním uspořádáme piknik. Přisedají k nám další známé tváře, z nichž ty nejhlučnější mají v plánu po sedmé večerní ještě ukrojit minimálně sedm mil. Obdivujeme jejich chrabrost a odhodlání a v duchu děkujeme nahoru, že zmizí a v kempu bude jednou klid.

Po delší době potkáváme také Borůvku, svérázného Jihoafričana, na kterého jsme poprvé narazili ve Washingtonu. Ležel uprostřed trailu a já si myslela, že buď zkolaboval nebo se zbláznil, ale Borůvka jen odpočíval. Borůvka je pravověrný salámista a borec, který chodí sice pomaleji, ale vytrvale a bez odpočinku, tedy přesně tak, jak já bych nezvládla. Téměř omluvně se nám přiznal, že dnes „podváděl,“ protože se kus cesty do kempu po silnici svezl autem, ale hrozně ho bolí chodidla a už opravdu nemohl. Přijde mi šílené, když někdo ve čtyřiačtyřiceti letech se zkroušeným výrazem vysvětluje, že se deset mil z trailu svezl, protože mu nebylo dobře.

Tahle pachuť „čistoty“ se tu táhne jako smrad. Jakoby jediný způsob, jak trail jít bylo z jihu na sever, nejlépe i po uzavřeném trailu a běda tomu, kdo udělá něco jiného nebo si, nedejbože, dovolí pár mil vynechat. Všímám si, že v registrech se poslední dobou mnoho lidí zapisuje jako „NOBO no flip“ nebo „NOBO pure“ a já čekám, kdy vedle trailu zastaví hlídač a zaveze nás s Jirkou do vězení, protože nejsme čistá rasa a tím pádem nejsme hodni po trailu jít. Zdá se mi to naprosto úchylné, ale děje se to. Uklidňuji Borůvku, který svůj výlet, stejně jako my, otočil, že si zašel o třicet mil víc ke kanadským hranicím, a tudíž má takovou zálohu, což ho opět rozveselí.

Abych svoje myšlenky uvedla na pravou míru. Připadá mi úplně přitažené za vlasy hodnotit, kdo jde „lepší, správnější a čistější“ trail, když neexistuje jen jedna cesta. Thru-hike chápu jako projití celé délky trailu, nehledě na to, zda jdu odspoda, odshora nebo jakkoliv jinak. Pokud je někomu zle a deset mil vynechá, zvlášť když si chudák zašel třicet mil navíc, nevidím v tom problém a určitě ne něco, kvůli čemu by se měl pán ve středních letech trápit. Na druhou stranu, přeskočí-li však někdo tři sta mil a vesele hlásá, jak zdolal PCT, asi to také nebude to pravé ořechové.

Ráno se mi po dlouhé době vstává trochu lépe. Čeká nás šest a půl míle po silnici, s kterou je trail totožný a potom sedmnáct mil stoupání s převýšením téměř dvě míle. Chození s batohem po asfaltu je pro moje chodidla příjemné asi jako procházka po žhavých uhlících, ale nehodlám si kazit ráno. Úplně jsem zapomněla, jaký luxus je ráno se vysprchovat. Vůbec nevadí, že koupelna je ve stavu, kde bych doma nemyla ani psa a nad zbytkem šamponu, který jsem dostala, bych ohrnovala nos. Bída naučila Dalibora housti a mě, co to znamená, nebýt rozmazlená.

Na snídani jdeme společně s Borůvkou, který nám zpříjemňoval noc koncertem linoucím se z jeho stanu a klukem, který si říká Money maker, pro nás interně „Továrna na peníze.“ Money Maker je přesně kluk, o kterém by se mělo psát. Čtyřiadvacetiletý borec trpí srdečním a plicním onemocněním, na které neexistuje léčba. Prošel již Apalačskou stezku a letos musel na týden odjet z trailu, protože měl srdeční sraženinu. Svým chozením vydělává peníze pro nadaci starající se o lidi se stejným onemocněním a do dnešního dne vychodil sto šedesát tisíc dolarů. Výlety si financuje sám díky práci v obchodě a mě jeho příběh úplně dojal. Místo aby seděl na zadku a lamentoval nad svým osudem, svými cestami sbírá peníze pro nadaci a vše si financuje sám. Navíc je neskutečně vtipný a v kombinaci s Borůvkou tvoří dvojici, se kterou je dar trávit dnešní ráno.

Společně přijdeme do kavárny, a ještě než si objednáme, Borůvka už do sebe souká v obchodě zakoupené brambůrky, které zapíjí limonádou. K tomu si objedná milkshake, obrovský burger a hashbrown. „To nemůže dát,“ pomyslím si, ale za deset minut mě vyvádí z omylu. Tento výkon je nad moje chápání a podezírám ho, že má pod stolem pytlíček, do kterého si vše schovává. Díky wifi otevřu po dlouhé době zprávy a shodou okolností na mě vyskočí rozhovor se slečnou, která dle svých slov prošla trail před několika lety. Nechci hodnotit, zda přeskočení několika set mil stále znamená projít Pacifickou hřebenovku, ale co mě zarazilo, bylo množství dramat a krizových situací, se kterými byla nucená „bojovat.“ Díky přečtenému rozhovoru si připomenu, jak každý žijeme ve své vybrané realitě, kterou si sami vytváříme.

Myslím, že vytváření jakýchkoliv dramat je sice lákavě návykové, ale také poněkud zbytečné a vyčerpávající. Oboje si dovoluji tvrdit jako někdo, kdo byl před lety označen svým americkým zaměstnavatelem jako drama queen a troublemaker, na což jsem svého času byla v podstatě pyšná. Má-li člověk hlad a nemá-li nulu na účtu, se kterou není příliš radostné cestovat sem ani kamkoliv jinam, není nic jednoduššího, než si koupit jídlo a v případě potřeby nocleh, ačkoliv i s minimálním rozpočtem se dá cesta zvládnout, není-li člověk vybíravý a spokojí-li se s tím, co najde v hikerboxu. Nebaví-li člověka trail jako takový, nevidím důvod, proč by tu měl setrvávat, protože na světě je minimálně milion daleko užitečnějších a přínosnějších činností, než jít pěšky z Mexika do Kanady. Hlásá-li člověk do světa, jak tu trpěl a každý den chtěl skončit, nabízí se otázka, proč tu vlastně byl. Na trailu primárně nejde o život, ale o takovou dlouhou dovolenou, kterou více či méně pravidelně znepříjemňují vnější vlivy. Cesta může být nebezpečná, pokud člověk přeceňuje své síly, neposlouchá své tělo a hlavně přírodu, protože přiznejme si, že je často především ona, která určuje program dne. Půjdu-li v nárazové vichřici po hřebenu, trochu si koleduji o malér. Stejně tak, jako v mém případě, vyrazím-li do zasněžené a zamrzlé Sierry s nulovými horskými zkušenostmi otevírám možnost, že se to taky nemusí povést.

Určitě není průchod celého trailu jenom nekonečná radost. Pokud dva dni v kuse prší a deset dní nepřetržitě žerou člověka komáři, nevyhne se otázce, má-li to zapotřebí. Vnímám však, že právě tyto amplitudy mě mají naučit dualitu, která je nezbytnou součástí lidské zkušenosti. Když po pár dnech zoufalství vylezu na kopec a rozprostře se přede mnou nedozírná šíře a majestátnost místní přírody, prostoupí mne takový pocit klidu a ticha až mám pocit, že jsem se právě dotkla toho, na co slova nestačí. Poslední dobou mě samotnou napadá, zda to už nestačilo. Myslím, že být místní, nejdu možná trail celý, ale na etapy. Pořád nás to baví, ale některé jednotvárné dny jsou nekonečně dlouhé. Dovedu si představit, že udolat trail za čtyři měsíce a méně může být očistec, a to nejen fyzický. Záleží na záměru, s jakým sem člověk přijede. Je-li to jen zdolání trailu, moc radosti se na denní bázi kromě toho, že je zas o kus blíž hranicím a potencionálnímu konci, vyskytovat nemusí, ale samozřejmě tohle je jen můj úhel pohledu.

Vzpomněla jsem si na svůj rozhovor se Scoutem, trail angelem, u kterého jsme nocovali před začátkem trailu. Scout je sedmdesátník, který prošel nejen všechny tři nejdelší traily v Americe a PCT zná jako své boty. Myli jsme spolu nádobí po večeři a já se ho nejistě zeptala: „Nemám žádné zkušenosti, nikdy jsem nespala ve stanu, nikdy jsem nešla po sněhu jinak než na běžkách a nemáme Garmin GPS, který si všichni, jak na běžícím páse kupují. Dělám blbost, že ho nemám a že se na cestu vydávám?“ Se spikleneckým mrknutím mi odpověděl: „Zdravý rozum. To je to jediné, co potřebuješ. Budeš v pohodě.“ Myslím, že měl naprostou pravdu. Zdravý rozum a alespoň trochu pokory, ale chápu, že to se dost blbě prodává.

Po snídani vyrážíme ve čtyřech vstříc šesti a půl mílím po rozpálené silnici. Dilema rozhodování, co bychom udělali, kdyby nám zastavilo auto a byl nabídnut odvoz na trail, se vyřeší samo. Ze třech aut, která jsme potkali, nezastavilo ani jedno. Míli před trailem přibrzdil velký pickup, který měl na korbě mrtvého jelena s vyvrženými vnitřnostmi a já rychle poděkovala za nabídku svezení s tím, že už jsme skoro u trailu. Následujících sedmnáct mil do ostrého kopce už tak pohodových nebylo. Posilňujeme se Jirkou koupáním v ledové řece, zatímco kluci pokračují napřed. Moje bolavá chodidla mi děkují a nám se vůbec od vody nechce. Nebudu lhát. Je to pěkný opruz. Vedro, prodírání se křovím, ve kterém se každou chvíli krčí náš starý známý Poison oak.

Zbytek dne pokračuje v dosti monotónním rytmu, protože se táhneme jen nahoru. Objevují se divoké maliny, což mému už tak volnému tempu příliš nepřidává, ale Jirka je trpělivý. V půl deváté stavíme stan a přichází první srnky. Než vlezeme do stanu, čumí na nás minimálně osm párů svítících očí. Vůbec se nebojí a když dopisuji v jedenáct večer tyto řádky, slyším kopýtka všude kolem.

Ráno nepřipomínám svěží vánek ani omylem. Vyrážíme až v půl deváté, což raději ani jeden z nás nekomentuje.

Výhledy, které jsou nám od rána servírovány, jsou natolik dech beroucí, že si na nějaké honění mil ani nevzpomeneme. Už dopoledne si dopřejeme několik pauziček, při kterých kupodivu míle nenaskakují. Dnešek je dnem, kdy letí pouze čas a nikoliv vzdálenost, ačkoliv ta u nás lítá málokdy.

V poledne sestoupíme do údolí, kde stojí malá chata lesní služby, ve které nikdo není. K našemu překvapení postávají vedle chaty bez hnutí tři oslíci a jedna srnka, která nás přivítá tradičně: „čumí.“ Probereme s na místě obědvající hikerkou téma „čumících srnek“ a uvelebíme se do stínu, abychom něco snědli. Zanedlouho dorazí dáma, která se uvede slovy „nevím, jak se mám chovat, dlouho jsem neviděla lidi,“ čímž si mě okamžitě získá. Sympatická odhadem sedmdesátnice se posadí k nám a než mi stihne převyprávět své zážitky z PCT a Apalačské stezky, kterou prošla před lety, uběhnou téměř dvě hodiny. Paní je neskutečná, prochází místní Bigfoot trail, který prý jde jen sedm lidí za sezónu, protože není udržovaný a s PCT má společných několik mil. Doufám, že v sedmdesáti budu minimálně takhle zábavná, protože když jsem viděla velikost jejího batohu, daleko bych nedošla ani teď.

Máme před sebou ještě patnáct mil do kopce a pak zase pěkně dolů. Terén se brzy mění na ostré kameny a po dvou hodinách mám chodidla úplně na maděru. Nakonec měníme naše naivní ranní přání a z pětadvaceti mil zvládneme jen dvaadvacet. Po sedmé večer stavíme stan u jezera, kde jsme sami a chceme se vykoupat. Jezero bohužel není jedno z těch s modrou průzračnou vodou, které jsme viděli z kopce o pár mil předtím. Tohle je tmavé a s popadanými stromy a bahnitým dnem mi připomíná jezero z Harryho Pottera. Ani palec smočit se mi tam nechce, ale jsem tak špinavá, že si budu muset zahrát na hrdinu. O pár metrů dál vidím kus kamenitého dna a když přijdu blíž spatřím ve vodě mloky. Hodně mloků. Uklidňuji se tím, že jejich přítomnost určitě znamená čistou vodu. Vůbec nebojí a zvědavě připlavou až k mé noze, z čehož nejsem vůbec nadšená, ale nakonec to zvládneme všichni. Mloci mají večerní dávku zábavy a my se v rámci možností umyjeme. Poučená včerejškem jsem už v devět ve spacáku a budík je nastaven na půl šestou. Připadám si jako hiker!