Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Americký sen

V půl sedmé mě probudí sluneční paprsky, které, světe div se, zahřívají stan natolik, že je mi teplo. Vstávám a jdu se rozmazlit do ranního Spa, což v překladu znamená, že si ve sprše stoupnu pod horkou tekoucí vodu. S pocitem příjemné neolepenosti si vyndám podložku na rovný plácek a zacvičím si. Před devátou jdeme na kávu, která je v místním kiosku pro ubytované zdarma. Jirka si k ní koupí tři koláčky a vypadá naprosto spokojeně.

Za několik málo minut zbydou po koláčcích jen prázdné obaly a Jirka se dobrovolně zvedá a nechává mě vyřídit pracovní resty se slovy, že jde sbalit stan, abychom mohli co nejdříve vyrazit. Snažím se vše urychlit a výjimečně nezdržovat, když k mému překvapení najdu o půlhodiny později Jirku společně s ostatními hikery naložené ve vířivce, která je společně s bazénem přímo před naším stanem. Cosi mi říká, že v deset asi neodejdeme. Zvažujeme naše možnosti. Do naší další zastávky, deset mil vzdálenému Hikers Heaven, jsem se těšila nejen proto, že mají pět psů, ale i proto, že je vyhlášená svými hostiteli, kteří jsou doslova legendami trailu. Včera jsme se však doslechli, že předchozí noc tam bylo ubytováno osmdesát hikerů, což v současných podmínkách pocitově odpovídá víkendovému davu na Václaváku a tato představa ve mě spolehlivě vyvolává úzkost. Potřebujeme dojet do REI obchodu vyreklamovat část naší výbavy a je úplně jedno, zda se této bohulibé činnosti zhostíme dnes nebo zítra. Zkouším zavolat na číslo údajného trail angela, který říká, že nás za třicet dolarů doveze, kam potřebujeme.

Je rozhodnuto. Dáme náskok ostatním a po týdnu ve sněhu dopřeji achillovce den volna. Ono letos stejně nedává smysl běžet do Kennedy Meadows a být tam dříve než v druhé polovině června, protože i to bude díky letošní extrémní sněhové nadílce příliš brzy. Pokud chceme trail stihnout celý, je-li to pro nás vůbec reálné, budeme v druhé části muset zrychlit, ale to je ještě daleko. Nyní si užíváme slunce a teplo plnými doušky a já si dokonce čtu na lehátku. Koupu se v kalhotkách a merino podprsence, připadám si jako babička a jsem ráda, že kromě kluků, kterým je to úplně jedno, tu nikdo není. Vzpomínám, jak jsem v Praze přemýšlela, co si vezmu na sebe a tady bez mrknutí oka chodím mezi lidmi v něčem, v čem bych dříve doma nešla ani vynést odpadky a jsem ráda, že jsem ráda. Zároveň si uvědomuji, že společně s absencí zrcadel se jedná o velmi osvobozující pocit, který bych si ráda přivezla s sebou zpět do civilizace.

V půl šesté přijíždí náš kočár. Jakmile nastoupíme do auta a jeho řidič poprvé promluví, je mi jasné, že i dnešní den bude dobrodružný. Jsme rádi, že nás někdo odveze, ale v hlavě mi blikne slabá varovná kontrolka, která vychází ze skutečnosti, že jsem ve státech delší dobu strávila. Hodinová jízda do obchodu byla zážitkem připomínající holandské atrakce na Matějské pouti. Ty velké, na kterých se mi chce zvracet a okamžitě vystoupit. Borec jede jak splašený a jízdu prokládá zábavnými historkami na téma, kolik je v L.A. bouraček a jak jsou američtí řidiči šílení. Pro dokonalou ilustraci svých slov připojuje i názornou ukázku a zběsile přejíždí mezi šesti jízdními pruhy jakoby byl na dálnici sám. V duchu se začínám tiše modlit. Přesně takhle si představuji někoho, kdo po nocích anonymně okupuje internet a jednoho dne udělá něco nečekaně absurdního. Michael nám prozrazuje, že je mu dvacet sedm let a stále bydlí s rodiči. Nadává na Ameriku, na lidi, vlastně na všechno kromě sebe. Je nezaměstnaný a netuší, co bude dělat. Vzhledem k tomu, že víme o mnoha dalších lidech, které během několika dní za poplatek někam dovezl, si rychle spočítám, že tato nezištná pomoc vynese určitě víc než průměrná práce v pražské kanceláři. Svoje názory si nechávám pro sebe, protože bych se ráda dostala i zpět do kempu.

V přeplněném obchodě strávíme přes hodinu, během které sedí Michael uvnitř na schodech a vypadá, že dostane infarkt. Na udobřenou ho zveme na večeři, ale ze zamýšlené návštěvy místní asijské restaurace se stane zastávka v McDonalds, kde alespoň nehrozí, že chytneme salmonelu už při vstupu do podniku. Jirka spokojeně spolkne čtyři burgery s hranolkami a tvrdí, že je příjemně zasycený. Ještěže je tu junk food za hubičku. Cesta zpět stojí za to. Potmě jedeme ještě rychleji a konverzace se tentokrát stočí ke zbraním. Jsem ráda, že sedím vzadu a ze zapáleného monologu o nábojích a zbraních, které Michael vlastní a nebál by se je použít, slyším každé třetí slovo. Celá komedie je podpořena Queeny, které mi Micheal pouští a při slovech „mamma, I’ve killed a man“ přemýšlím, zda zabije nejdřív Jirku a pak mě nebo obráceně. Když po desáté vystupuji před kempem, uslyším hlasité zadunění, jak mi spadl kámen ze srdce. Výlet do civilizace a dnešní socializace mi na několik dní bohatě stačili.

Po dlouhé době spím jako mimino. Dnešní cíl Hikers Heaven je domov manželů Saufleyových, kteří u sebe na zahradě nechávají přespat hikery. Finanční příspěvky jsou vítány, protože sem denně na své náklady dováží vodu v ceně devadesáti dolarů. K dispozici jsou venkovní sprchy a Toi Toi záchody, stan se šicím strojem a také již zmínění psi, na které se těším. Od rána doslova pere slunce a my jsme se během dvou dnů přemístili z teplot pod nulou do plus čtyřiceti stupňů ve stínu. Snažíme se hodně pít, protože nás čeká několik dnů s minimem zdrojů vody.

Z včerejšího rozhovoru s domovem jsem zjistila, že zápisky budí dojem, že jsme každý druhý den ve městě a jíme po restauracích. Kéž by to byla pravda. Když mluvím o kempu nebo místě na kempování, mám na mysli plácek v lese nebo v kopcích, který není zarostlý a kam lze při troše šikovnosti postavit stan. Výjimečně je místo větší a ještě výjimečněji jsou tam suché záchody, ovšem za cenu větší koncentrace lidí. Jednou za pět, maximálně šest dní musíme dojet do civilizace, což někdy znamená pouze benzínovou pumpu u silnice, a dokoupit jídlo na cestu. Ve výjimečných případech, jako například dnes v Aqua Dulce, trail prochází přímo vesnicí, jindy člověk musí pár mil z trailu pěšky nebo dostopovat do města. Koncentrace informací o pobytu v civilizaci a mých pocitů je určitě větší než popis přírody, která je tu dechberoucí a slovy nepopsatelná, ale vždycky jsem si ze svých cest nejvíc pamatovala určitý pocit. Vůni. Ladění, na které byly navázané i další vzpomínky, ale vždy začínaly u pocitů. Já, která jsem schopná týden objíždět na prkně v Itálii Sella Rondu a poslední den se Jirky bezelstně zeptat: „A tady už jsme byli?“ mám absolutní orientační nesmysl, ale zase jsem se za ta léta naučila plynule se ztrácet a zase se najít tak, že přechod mezi těmito stavy občas není možné určit. Neumím psát zápisky ve stylu „dnes jsme šli bodu z A do B, a pak do C a D,“ ačkoliv přesně takto probíhá většina našich dní, které jsou naplněny tím, že našlapeme ve větších či ještě větších kopcích mezi dvaceti až třiceti mílemi.

Procházíme Národním parkem Vasquez Rock, kde se natáčelo mnoho filmů. Máme štěstí a vidíme filmový štáb a zrzavého Thora s mečem, který se sám nedbale prochází pouští a zpívá, což v naší situaci působí jako pěst naoko. Docela mi stačí ve vedru chodit s batohem a představa, že pobíhám s mečem oblečená v kůži, zpívám, přičemž mne sleduje padesát lidí, mě vůbec neláká.

Naše první kroky vedou v Aquadulce do Homemade bistra. Připadám si na chvíli jako v Indii, a to nejen vedrem, ale i místním bordelem. Dáváme si již tradičně jídlo napůl a za chvíli před námi přistane omeleta s brambory, které výjimečně nejsou z pytlíku a pravá americká bezedná káva, která by probudila i mrtvého. Příjemně se rozsedíme pod slunečníkem a ani jeden z nás se nehrne k odchodu. Čeká nás míle po rozpálené silnici, ale jakmile se zvedneme a zajdeme za roh, volá na nás odhadem devadesátiletý pán, zda jdeme do Hikers Heaven, že nás sveze. Nasednu na korbu jeho malinké multikáry a nemohla bych být šťastnější, protože jízdu na korbě úplně miluji, asi i proto, že doma mě na multikáře nikdo nesveze.

V Hikers Heaven nás uvítá všech pět psů, od čivavy až po ovčáka. Místu vládne jasně daná organizace, hned u vchodu dostaneme instrukce, co a jak a jdeme postavit stan. I dnes je tu narváno. Nejraději bych pokračovala dál, ale cítím, že cesta mě mimo jiné má naučit trpělivosti a rozhodování podle momentální situace. Jíst, když je jídlo a zabrat, když je potřeba. Zbytečně nepřemýšlet, co bude nebo nebude, protože taky můžou padat trakaře a půlka trailu může být zavřená.