Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Baby steps

Ráno se musíme doslova přemluvit k opuštění našeho příbytku. Fouká, je zima a výjimečně máme signál, což znamená, že můžeme vyřídit alespoň pár povinností, jako například objednat další prasklý vak na vodu. V osm vyrážíme a čeká na nás dvacet šest mil. Šlape se jedna báseň, není vedro a z nepříjemného větru se stal osvěžující vánek. Terén nás šetří a přechody mezi skálami jsou prokládané úseky v lese. Po šesti mílích chůze musíme sejít pro vodu půl kilometru z trailu hlubokým klesáním. U vodního zdroje nás přivítá hejno vos. Zběsile létají kolem, ale milosrdně nás nechají nabrat vodu a zanedlouho se, žihadel ušetřeni, škrábeme zpět do kopce. Zasloužíme si pauzu. Naivně jsme si mysleli, že po nějaké době bude celá akce snazší, kdy člověk uběhne s lehkým zívnutím pětadvacet mil denně a z nudy půjde večer spát. Realita je taková, že jsme vyřízení každý večer a problém postavit se na nohy řešíme každé ráno. Možná je to stejné jako s jógovými ásanami. Je-li někdo přirozeně flexibilní a v pozicích moc necítí, je pro něj daleko obtížnější celou věc „uchopit.“ Tento problém tu opravdu nemám a našlapané míle cítím každý den až do morku kostí.

Trail mi poslední dobou připadá jako nejbezpečnější místo na světě. Člověk tu má jasně daný program, kdy kromě jídla, vody a občasně rozbitých věcí nemusí téměř nic řešit. Mám-li být upřímná, potkat některé lidi je mnohem horší zážitek než setkání s medvědem. Otevře-li se člověk všemu kolem sebe a místní nedotknuté přírodě především, začnou se dít zázraky. Připadá mi velmi jednoduché být tu sám sebou, tedy pokud jsem sem nepřijel „pokořit“ Pacifickou hřebenovku a udělat si z celého výletu jen další závod sám se sebou. Zdá se mi škoda se o nabízené kouzlo ochudit, ale samozřejmě každý máme jiný záměr.

Po poledni míle přestanou naskakovat a já se sotva ploužím. Únavu, která na mě pokoutně skočila, přičítám stále rozhozenému trávení s tím, že dopoledne se vždy nějak zmobilizuji, ale síly mi rychle dojdou. Jirka na tom není o moc lépe a dáváme možnost i kratšímu dni, než jsme původně zamýšleli. Po čtvrté odpolední si u vody uvaříme rýži se zeleninou a já mám pocit, že jsem dnes skončila. Když se o hodinu později zvedáme k odchodu, namísto deseti mil jich chceme zvládnout alespoň šest. Paradoxně se po chvíli nečekaně rozejdeme a na dalším kopci padne rozhodnutí dojít na původně zamýšlené místo. Na pět mil nám zbývá hodina světla.

Klesání nám přinese nečekanou zábavu v podobě obrovských, ostrých kamenů. Sbíhám dolů s nadějí, že se nepřerazím a na poslední dvě míle nasazuji čelovku. Upínám pohled před sebe a snažím se přijít na to, co se během pěti minut změnilo, kromě toho, že je tma. Nic. Tak proč se, sakra, tak bojím? Čeho? Je pravda, že ve tmě špatně vidím nebo přesněji řečeno nevidím skoro nic, což je ve výsledku možná dobře. Sužuje mě sevřený žaludek kvůli zvířatům? Ty se zde přece vyskytují celý den a nečekají, až se setmí, aby vše živé vzala útokem. Tmy se bojím odjakživa, na čemž se ani s věkem a určitým pochopením mnoho nezměnilo. Existuje jediné řešení ve formě vystavení se nepříjemné situaci.

Z mého rozjímání mě vyruší šustění napravo ode mě, a když se otočím, vidím ve tmě svítit známé zelené oči. Nejsem schopná poznat, komu patří, což je ta lepší varianta. Přesvědčuji sama sebe, že všechno je stejné jako před hodinou, jen je tma. Vím, že drama existuje jen v mé hlavě a chci se ho konečně zbavit. Vysvětluji Jirkovi své postřehy a zdá se, že souhlasí, ačkoliv se cítí dost podobně jako já. Jako třešinku na dortu brodíme po kolena několik řek a před devátou stavíme stan na původně zamýšleném místě. Stále se necítím zcela komfortně při představě celonoční procházky, ale dnešní výsledek je určitě lepší, než když jsme se při minulém pokusu po jedné míli pokorně vraceli zpět do kempu. Baby steps, Dani, baby steps.

Ráno jsme si po včerejším výkonu přispali, a než se vyhrabeme je devět. Nikam extrémně nepospícháme, což kvituji, protože se nemůžu moc hýbat. Z ničeho nic mě začala bolet bedra a já se nemůžu zaklonit a otočit. Dobře znám radu „tak se nezakláněj a otáčej se celá“, ale ani humor mi dnes na náladě nepřidá. Za pohodového tempa si povídáme, když v tom mi cosi spadne z postranního srázu pod nohy. Had. Šlápnu na něj, lekneme se oba, on doslova vyskočí a spadne dolů do lesa. Naštěstí se vše událo tak rychle, že jsme bez větší úhony přežili oba.

Všude kolem nás roste Poison oak, který klasicky nevidím. Nevím, jak je to možné, ale všimnu si ho většinou, až když je pozdě. Jirka, který jde za mnou, mi co chvíli hlásí: „Zase si se dotkla“ nebo „Teď nohou,“ takže si namísto hádky prozíravě vyměníme pozice. Jirka jde první a občas hlásí potencionální nebezpečí dopředu, můj případný karambol nevidí a oba jsme v klidu. Řešení „problémů“ jsou někdy velice jednoduchá.

Po poledni stojíme u silnice, ze které máme záměr stopovat do městečka Quincy. Po půl hodině, kdy nám ani jedno z projíždějících aut nezastaví, přemýšlíme nad našimi možnostmi. Než stihneme cokoliv kloudného vymyslet, zastaví před námi pick-up a v něm sedí slečna jedoucí stejným směrem. Omlouvá se za bordel v autě, ale ujistíme jí, že to je ta poslední věc, která nás trápí. Za půl hodiny už stojíme před vyhlášenou kavárnou Morning thunder. Kvůli momentálnímu stavu našeho zažívání si i Jirka dává vege burger, já ovoce a podělíme se o salát. Ono ve čtyřiceti stupních ve stínu člověk ani nemá hlad.

Přidá se k nám Kylie, která je ve městě už od rána. Včera byla chudák celý den přesvědčená, že jsme před ní, protože si nevšimla našich batohů položených u cesty, když jsme šli pro vodu. Chudák po celý zbytek dne téměř běžela a nadávala, jak jsme rychlí. Když nás nenašla na smluveném místě na stanování, kam jsme následně v devět večer opravdu dorazili, šla frustrovaná ještě dál s tím, že jsme jí utekli. Hodně mě pobaví a vysvětlím jí, že pravděpodobnost, se kterou se svým momentálním fyzickým stavem uběhnu třicet mil do sedmi večera, je nulová.

Po obědě nás čekají nákupy. Pokouším se sehnat náhradní lžíci, která se mi zlomila a posledních několik dní si jí musím půjčovat od Jirky. Kylie si v mezičase ve vedlejším obchodě dává zmrzlinu, a když přijde s informací, že mají i veganskou verzi, nemáme jinou možnost, než ji otestovat. Následující půl hodiny strávíme v obchodě s hračkářstvím, který vlastní milý chlapík vyrábějící svoji zmrzlinu. Vypráví, že když se neprodávají hračky, prodává se zmrzlina a naopak a on je díky této kombinaci schopen uživit svých pět dětí. Do Quinci přestěhoval z L.A. i s celou rodinou a já mu dost rozumím proč.

Využíváme místního azylového centra, kde nepomáhají jen lidem v nouzi, ale také hikerům s hygienou. Sice jsme se vykoupali dopoledne v řece, čemuž to, co ze mě teče, neodpovídá ani v nejmenším. Zařizování skončíme nákupem jídla na další etapu v šest večer a trochu se obáváme, jak se dostaneme zpět na trail. Máme štěstí a po dvaceti minutách chůze podél silnice nám zastaví sympatický kluk, který kvůli nám přerovná celé auto, jen abychom se tam i s nacpanými batohy všichni vešli. Je místní a živí se tím, že se stará o ohrožený druh žáby, který zde žije. Půl roku pečuje o žáby a půl roku přes zimu má volno a cestuje.

Po pár mílích stavíme stan na magickém místě s výhledem do okolí, a když na mé poměry v rozumnou hodinu lezu do spacáku, doufám, že se moje záda co nejrychleji umoudří a zbytek cesty nebudu připomínat stařenku o dvou trekových holích.

Ráno za kouzelného východu slunce je jedno z těch, které si budu pamatovat. Jedinou nevýhodou je, že se nám nikam nechce. Po osmé se přece jen vyhrabeme a s Kylie, která je jako vždy rychlejší, se domluvíme na oběd u řeky, kterou máme dle mapy míjet. Dopoledních deset mil jako téměř každý den uteče poměrně rychle. Únava na mě padá až odpoledne a posledních šest až osm mil bývá smutnou ukázkou toho, jak se ploužím po trailu, sbírám šišky i kameny a mé nohy si žijí svým vlastním životem.

V poledne dojdeme ke smluvenému místu a zůstaneme stát s otevřenou pusou. Bytelný most ve výšce třiceti metrů jsme uprostřed divočiny opravdu nečekali. Pod ním se klikatí řeka s proudem silným tak akorát na koupání, obklopená skálami a velkými balvany. Slézám opatrně dolů a okamžitě skáču do vody. Po hodině koupání se přemluvíme k odchodu především díky tomu, že obloha nad námi se začíná nebezpečně černat. Pár kapek spadne, ale jsou spíše příjemným osvěžením a přírodním repelentem proti všudypřítomným muškám a komárům, než slejváky, které nás sužovaly před několika týdny. Jak nám včera vysvětlila paní vezoucí nás do Quincy, zdejším komárům se říká „no sees,“ protože nejsou sice vidět, ale zato je jejich kousnutí dlouho cítit. Mušky se za chůze doslova srocují před mým obličejem a pořádají nálety do očí a nosu, takže jediná šance, jak se nezbláznit, je nasazená síťka přes hlavu.

U dalšího zdroje vody krátce svačíme a všichni toho začínáme mít dost. Dnešní převýšení skoro dva kilometry nám připomene Washington a poslední čtyři míle se vlečou jako nepovedené rande, ze kterého nejste schopní odejít. V půl osmé shazujeme s úlevou batohy a věnujeme se večernímu kolečku „postavit stan, dojít pro vodu, zacvičit si,“ abychom se ráno vůbec byli schopni vykutálet ze stanu. Kylie mě poučila, že bolest chodidel a paty, kvůli které musela po první sekci trail na měsíc opustit, má dokonce své jméno a diagnózu. Plantární fascitida. Rozhodla jsem se tuto informaci okamžitě zapomenou a svůj stav brát tak, že mě prostě bolí nohy, což je po skoro čtyřech tisících kilometrech vcelku pochopitelné. Už jsem si zvykla, že mě od Washingtonu bolí vlastně neustále s výjimkou doby, kdy spím. Místo brufenů si s nimi hezky povídám a povzbuzuji je, že už to doklepeme. Večer nás poctí svou návštěvou nebojácný srnec, který se tváří, že s námi dnes bude spát ve stanu. K jeho nevoli se zavřeme dovnitř bez něj, a tak alespoň s chutí dupe deset centimetrů okolo nás. S myšlenkou, že alespoň vyplaší medvědy a pumy, usínám. Tohle mi bude doma rozhodně chybět.

Ráno je již klasicky chladné. Snídáme ve stanu, což je dobrý nápad jen z poloviny. Je tu tepleji, ale také se odtud hůře odchází a člověk se snadno zapomene. Snažíme se vše zrychlit, když v tom vlétne do stanu vosa. Jirka, naprosto pochopitelně díky své tři dny nateklé noze po minulém žihadlu, začne máchat zběsile rukama, čímž vosu jen rozdivočí a naštve. „Nemáchej těma rukama, jen jí rozčílíš,“ poznamenám s dobrým úmyslem, se kterými, jak je známo, je dlážděna cesta přímo do pekla. Nevyžádaná rada se nesetká s úspěchem. Vosa sice odletí, ale společně s ní Jirkovi ulítly všechny včely a máme na dopoledne o zábavu postaráno.

Jak je nám každodenně pripomínáno, všechno jednou přejde a i ranní pochmurná nálada se postupně v kopcích vytratí. V poledne doběhneme Kylie dávající si dvacet u vody a společně se najíme. Konečně mohu s někým opět sdílet kouzlo frenchpressu do vařiče a připravovat odpolední kávu s rozličnými příchutěmi prachu a jehličí. Následujících jedenáct mil do kopce ze mě vytáhne i poslední zbytky kofeinu, a když před sedmou večerní stavíme stan na úchvatném místě mezi skálami, nemohla bych být šťastnější.

V dálce pozorujeme požár šířící se na dvaceti tisících akrech necelých padesát mil od nás. Z lesa se valí hustý kouř, ale naštěstí jsme dostatečně daleko, aby nás mohl ohrozit. Při západu slunce se jedná o dechberoucí podívanou, protože dým zrudnul a působí téměř nadpozemsky. Nehledě na vizuální efekty je nám jasné, že tohle je průšvih a škody budou obrovské. Jak jsme pochopili z tabulí u Crater Lake i vyprávění místních, malé požáry jsou dokonce nutné, protože se podle nich třídí zvířata, rostliny a ostatní životní cykly ve zdejší přírodě, ale tohle není malý požár. Díky extrémnímu množství sněhu jsme měli letos štěstí, že se nám požáry vyhnuly. Tady však vůbec nejde o nás a to, že jdeme nějaký trail. Vzpomněla jsem si na svůj pobyt v západní Austrálii, kde jsou požáry toliko na denním pořádku, že jediný člověk, který z nich měl oči na vrch hlavy, jsem byla já. Máme u nás obrovské štěstí, že taková neštěstí se nás „zatím“ netýkají.

Dávám si večerní nezbytnou půlhodinku na podložce a Kylie se ke mě připojí. Posledních pár dní, kdy se fyzicky cítím mnohem lépe, si trail užívám jako nikdy předtím. Ač jsme dnes našlapali jen dvaadvacet mil, mám toho plné kecky a v půl deváté večer nevím o světě. Ráno nás čeká brzký start, protože v obchodě v Sierra city, který je znám svou spontánní otevírací dobou, na nás čeká balík.