Článek
Nikdy bych nevěřila, kolik radosti dokáže přinést plastová láhev s převařeným sněhem. Díky horké vodě jsem ještě před usnutím rozmrzla, a dokonce jsem byla natolik kolegiální, že jsem jí půjčila i Jirkovi. V noci jsem se vzbudila zimou jen dvakrát a první mrazivá noc s teplotou hluboko pod nulou skončila úspěchem. Nezmrzli jsme. Ráno vstáváme až v půl osmé a sušíme mokré spacáky, ponožky a stan. Před námi je téměř tři tisíce metrů vysoký Baden-Powell s čerstvě napadnutým sněhem. Nadávám si, že jsem si veškeré teplejší oblečení poslala v balíku do Kennedy Meadows, protože by mě ani ve snu nenapadlo, že ho budu potřebovat v poušti. Nevadí, přichází na řadu opět síla sugesce, a proto si představuji si, že je o dvacet stupňů víc, a jdu v kraťasech.
Přírodní sušárna
Achillovka o sobě dává vědět hned od rána. Včerejší výstup jí příliš nepomohl a bohužel pro ni i pro mě nás dneska čeká stoupání ještě větší. Nejprve klesáme dolů do údolí a před námi čeká pět mil prudkého stoupání na vrchol Baden Powell. Dnešek nebude o mílích, ale o sněhu, výstupu a následném sestupu. Nasazujeme nesmeky a jsme rádi, že tuhle mrtvou váhu v batohu s sebou táhneme. Padá mlha a je zřejmé, že panoramata se dnes konat nebudou.
Cesta vzhůru probíhala kupodivu v pohodě. Několik sesuvů a pádů po kombinaci nové napadaného sněhu se spodním rozbředlým nás spíš pobavila a dodala chuť pokračovat. Na vrcholu se rychle vyfotíme a rozhlédneme se po okolí, které připomíná tajemnou krajinu zalitou hustým mlékem.
Výhled z vrcholu k nezaplacení
Mlha přede mnou, mlha za mnou nám zavaří při cestě na druhou stranu hory, protože ztratíme pod sněhem dobře ukrytý trail. Podle stop ve sněhu se řídit nemůžeme, protože ty jsou všude a není těžké sejít úplně jinam. To by samo o sobě nebyl takový problém, kdyby se tak nestalo v tom největším srázu a mně nepodjela noha, díky čemuž jsem se skutálela o notný kus dolů. Horko těžko se zvedám zpátky do stojné pozice a s úlevou vidím, že všechny končetiny mám na svém místě. Stojím zabořená po kotníky v obrovském krpálu a přemýšlím, jak jsem se sem vlastně dostala. Při sebemenším pohybu kolem mě padají kameny ze srázu dolů a zároveň si nedovedu představit, že se zvládnu vyškrábat těch dvacet metrů nahoru. Déjá-vu, které za žádnou cenu nechci opakovat a ačkoliv se snažím zachovat klid, stejně se mi hrnou slzy do očí.
O několik desítek metrů níž skončila veškerá legrace
Je mi jasné, že dolů se nedostanu. Sníh i v nesmekách strašně klouže a při jednom neopatrném kroku hrozí, že se skutálíme o dalších padesát metrů níž. Musím se za každou cenu dostat zpátky nahoru. Seberu poslední zbytky sil i odvahy a soustředím se na každý krok, na každé zapíchnutí hůlky, na každý nádech a vím, že se za žádnou cenu nemůžu podívat dolů, jinak dopolední svačina skončí na sněhu. S vypětím posledních sil se mi podaří vyškrábat nahoru, kde jen tiše hlesnu: „já nechci být horolezec“ a rozklepou se mi nohy. Dobré připomenutí, jak letošní hřebenovku opravdu prožít nechci. Tohle si neužívám a představa, že tímto stylem lezu měsíc v Sieře, kde je stále přes deset metrů sněhu, úplně nezapadá do mé představy výletu za odměnu.
K bolesti achillovky se přidaly totálně promočené nohy i v nepromokavých ponožkách, které asi nejsou stavěné na brodění se sněhem v keckách. Rychle obědváme, abychom zbytečně neprochladli. Já kaši, kterou jsem dnes ještě nestihla sníst, a Jirka své polední tortilly s tuňákem a pokračujeme. Poslední kopec před námi a následovaný dalším sestupem, ale tentokrát necháváme nesmeky v batohu. Po dopoledním martyriu je odpoledne příjemnou procházkou.
Kempujeme společně s ostatními hikery, kteří mají za sebou stejnou trasu jako my. Zjistím, že ne všichni dopadli tak dobře jako já a je k vidění několik roztržených nohou a rukou. Vrtulník, který nad námi odpoledne kroužil, odvezl jednoho kluka, se kterým jsem si ještě ráno povídala s vážným zraněním do nejbližší nemocnice. Dnes jsme přesně měsíc na cestě a jediné, co mi prolétne hlavou je: „No matter what, I’m still here,“ a navíc mě naše cesta baví čím dál víc.
Podvečer v „kempu“
Díky zimě jsem byla co dvě hodiny vzhůru. Ani navlečení celého obsahu batohu nepomohlo a láhev s ohřátou vodou vychladla za dvacet minut. Největší změnou je, že zimu považuji z naprosto standardní a naprosto bez emocí pouze zkonstatuji: „Je mi zima.“ Svítí slunce, usušíme ponožky a uděláme si to hezký. V plánu máme čtyřiadvacet mil, což zní poněkud odvážně na to, že vycházíme v devět a před námi jsou tři míle prudkého stoupání. Dopoledne se mi šlape nejlépe, protože noha je relativně odpočinutá. Zkusila jsem poslední možnost, a to vyndat vložky, které mám upravené přímo pro sebe a vrátit do nich původní. Zabírá to. Achillovka se z módu „někdo jí řeže pilou“ přesouvá do stadia „dávám o sobě vědět a tahám,“ což je docela snesitelné. Dám tomu dva dni a uvidíme.
Ranní výhledy
Dnes čeká obcházení uzavřeného trailu, a to v místě, kde žije ohrožený druh žáby, kterou očividně ochráníme tím, že ji obejdeme po silnici. Po dlouhé době se cítím svěže a užívám si každý krok. Slunce vyžene teplotu na příjemných patnáct stupňů a v kraťasech se skoro potím. Cesta po silnici překvapivě rychle ubíhá. Od rána tajně doufáme v potencionální trail magic, protože je sobota a my se pohybujeme skoro celý den v blízkosti silnice. Po štědrých lidech toužících udělat hikerům radost jakoby se slehla zem. Každý by si přál něco jiného. Já kávu, kluci pivo a Jirka úplně cokoliv.
Míjíme starý lyžařský vlek, který kdysi dávno vozil lyžaře nad silnicí, když v tom zaslechneme hlas z dáli.
„You wanna beer?“
Po prašné cestě končící přesně u silnice se k nám rychle blíží pán a ještě rychleji obrovský černý pes. Okamžitě couvám. Velkých černých psů se od doby, kdy mě jeden jako tříletou jeden kousnul, bojím. Z pána se vyklube sympatický chlapík Dan, který nás zve dovnitř na pivo a ze hrozivého psa velké štěně, do kterého se okamžitě zamiluji. Následujeme svého hostitele a před námi se objeví nádherný srub, ze kterého nám spadne brada. Pánové ho využívají jako pánský úkryt, kde podle nálady hostí v sezóně hikery. Na terase dostáváme pivo, které po dvou locích věnuji klukům a věnuji se psovi. Dan nám vypráví, že vlek, který vidíme je prý nejstarší na světě. K odchodu se musíme přemlouvat, ale zůstat nemůžeme. Čeká nás ještě dvanáct mil.
Terén i příroda jsou dnes za odměnu. Procházíme lesem po příjemných pískových cestičkách a já co chvíli stavím a obdivuji tu strom, tu šišku. Jirka ze mě trochu kvete, protože je šest večer a před námi je stále šest mil. Snažím se mu vysvětlit, že čas je jen iluze a nabízím, že může jít napřed. Věnuje mi zdvižené obočí a čeká, protože tuší, že by mě pravděpodobně viděl naposled. Má superschopnost ztratit se i doma za barákem je vcelku vyhlášená.
Mírný terén nahrává mé oblibě kochat se
Před půl sedmou jsme na místě, kde nás nemile překvapí dav lidí, včetně nějakého skautského oddílu. Přece jen je sobota a místo je snadno dostupné i ze silnice. Na stole stojí krabice s jídle a na chvíli uvěříme, že by se mohlo jednat o hiker box. Nějak jsme se nedopočítali s jídlem a máme ho tentokrát málo. Z omylu nás vyvede dvojice, která si asi myslela, že v kempu bude sama a vztekle dorazí ke stolu s výrazem, že jsme obtížný hmyz. Nenecháme se odehnat a posouváme své věci tak, abychom se vešli všichni. Prostorově výrazná slečna oblečená, jak by řekla babička, „do biografu,“ vypadá, že z nás bude mít brzy infarkt. My se docela dobře bavíme a jídlo prodlužujeme o trochu déle, než kdyby se chovala normálně. Oni mají plnou krabici jídla a my zase zábavu. Už několikátý den nemáme signál a je úspěch, když se mi na kopci podaří nahrát blog. V místním šumu jsme zaregistrovali, že příštích několik dní má pršet a já doufám, že se jedná jen o povídačky víkendových batůžkářů.
