Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Batoh plný kamení

Pomalu, ale jistě se ze mě stává profík v zaspání čehokoliv. Když se v noci vzbudím, jedno zda potřebou či pocitem, že kolem stanu něco chodí, zvládnu usnout rychleji, než stihnu situaci jakkoliv řešit. Příjemná změna oproti stavům doma, kde jsem v bytě jen horko těžko ve dvě ráno usínala a vzbudilo by mě i zakašlání obyvatel domu naproti, což nebylo nutné, protože jsme bydleli obklopeni sousedy se zálibou vytahování železných rolet v pět ráno či hlasitým zpěvem na úrovni hvězdné pěchoty o půlnoci. Také se již uprostřed noci umím ve spacáku v případě potřeby kompletně svléknout, obléknout či vysoukat z vložky do spacáku, aniž bych ho musela rozepnout. Ještě pár týdnů a bude ze mě druhý Houdini.

Než se ráno rozhýbeme a zmobilizujeme, je opět devět a oba se psychicky připravujeme na budoucí konec pohodových rán a nastoupivší nutnost brzkých startů, protože tak nějak tušíme, že jinak tu budeme pochodovat ještě příští rok. Což o to, představa to není vůbec špatná, ale v říjnu začne sněžit a především nám končí víza. Dopoledne uteče jako voda procházkou za odměnu v nádherném lese, kde není vedro a navíc je hojnost vody. Cesta vede povětšinou po rovině nebo z kopce a já mám pocit, že se mé kroky ani nedotýkají země, jak lehce si připadám. Kolem půl dvanácté stojíme před posledním zdrojem vody na příštích třicet čtyři mil. Je možné, že natrefíme na nějaké uměle udržované vodní kešky, ale na to se nesmíme spoléhat. Zůstat bez vody v poušti, vedru a kopcích je to poslední, co by si člověk přál, a proto neseme každý čtyři litry vody pro případ, že by keška byla prázdná.

Rozverná nálada mě přejde, jakmile si nasadím batoh na záda a zjistím, že vodní nálož je opravdu znát. Odpoledne začínáme kopcem a já po dvou hodinách nejen že nemám pocit lehkosti a povznesenosti, ale připadám si jako zrezlý traktor, který už hodně dlouho nijak nevyjel a čeká ho jediné: výlet do šrotu. Před námi je sestup k prašné cestě a dalších několik mil opět do kopce. Zahloubaná do svých myšlenek se najednou zarazím. Přes cestu leží had, v puse má ještěrku, která se chudinka ještě hýbe. Had se ani nepohne, jen na mě upřeně hledí, asi aby mi dal najevo, že nechci-li dopadnout jako nebohá ještěrka, musím ho obejít. Poslušně skáčeme po okolních kamenech jako blázni s dvaceti kily na zádech a had se očividně baví.

U prašné cesty samozřejmě je keška a v ní plno vody. Vedro je neúprosné a proto si doléváme, co jsme vypili a Jirka si pro jistotu připravuje dvoje nudle do zásoby, zřejmě na svou druhou a čtvrtou večeři. Následující dvě hodiny se plahočíme do strmého stoupání na přímém slunci bez kousku stínu. Ačkoliv bychom na sebe odpoledne nevsadili ani pětník, v půl sedmé stavíme stan na ráno určeném místě. Přímo vedle nás se již zabydlel sympatický pár z Holandska a my po několika dnech strávíme večer v příjemné společnosti. Pár nám mimo jiné vypráví, že jsou přespolní běžci, přepálili start a museli na dva týdny odjet z trailu vyléčit zánět okostice. Náš pomalý rozjezd se čím dál víc jeví jako to nejrozumnější, co jsme mohli udělat. Jen nerada se přemluvím ke cvičení a při večerní hygieně spotřebuji rekordní počet vlhčených ubrousků, protože si díky všudypřítomnému jemnému, sytě černému prachu připadám jako kominík. V osm večer mají naši spolunocležníci půlnoc a já začínám své spisovatelé okénko, protože na rozdíl od nich v pět ráno vstávat neumím. Zítra nás čeká čtyřiadvacet mil a doufám, že naše forma bude mít opět vzestupnou tendenci, protože už na ní netrpělivě čekáme.

Ráno otevřu oči před šestou a nemilosrdně vzbudím i Jirku. Musíme vyrazit co nejdřív, protože na dvě míle vzdáleném parkovišti by měl být signál a já nutně potřebuji vyřídit několik restů. Vyrážíme chvíli před sedmou, což je pro nás vcelku rekordní čas, nicméně asi nemusím zmiňovat, že jsme tu dávno sami. Dvě míle jsou dnes asi prokleté a cesta k parkovišti se nekonečně vleče. Ranní chládek se nekoná a tuším, že dnešek bude bolet. S vedrem jsem kamarád, ale dnes je dusno jako v prádelně, slunce pere sotva vylezlo nad obzor a ani větvička se nepohne. K slibované vodní kešce to máme dalších devět mil a oba upřímně doufáme, že tam ještě bude voda, protože jsme trochu dehydrovaní a vody nám příliš nezbývá. Dopoledne mě přepadne moje první krize. Ne, že bych chtěla končit, ale nohy odmítají jít. Bolí mě břicho, záda, vlastně úplně všechno a navíc se nemůžu kvůli všudypřítomnému prachu nadechnout. S pocitem na udušení opravdu nevybíhám kopce jako laňka. Poslouchám audioknihu a dávám nohu před nohu, protože to je tak jediné, co mi zbývá, pokud se nechci na slunci úplně usmažit. I takto vypadá realita trailu a já si přes směsici vzteku a zmaru uvědomuji, že může být daleko hůř. Toto uvědomění mi pomůže, stejně jako pár gumových medvídků, které normálně nemusím, ale teď je od Jirky s díky přijímám. Možná nakonec vezmu bonbony na milost.

Po dvanácté konečně dojdeme k prašné cestě kde je… VODA. Velké zásoby vody v plastových kanystrech, které sem vozí místní trail angel. Nést vodu na třicet mil ve čtyřiceti stupních ve stínu není zábava a já mám z těch v prachu položených barelů neskonalou radost. Sedíme ve stínu pod stromem, vaříme rýži na odpoledne a vedru navzdory i kávu. Svět je opět i ve čtyřiceti ve stínu chladivým, přátelským místem a já vůbec nemyslím na následující čtyři míle s převýšením šest set metrů bez kousku stínu. Výjimečně volíme variantu počkat do odpoledne, než přestane největší výheň a natáhnout dnešní túru až do večera.

Odpoledne je úplně stejné vedro, ale není jiná možnost než nasadit batohy a vyjít kopci vstříc. Aplikuji stejný postup, jaký se mi osvědčil už dopoledne, tedy dávám nohu přes nohu a soustředím veškerou energii na udržení prázdné hlavy. Funguje to. V polovině kopce si dáváme malou přestávku a za hodinu a půl jsme nahoře. To nejhorší snad dnes máme za sebou. Je pravda, že jsme sice zažili teploty pod nulou, sníh a hodně deště, ale na druhou stranu jsme se vyhnuly spalující výhni a díky nestandartnímu počasí bylo ve většině úseků více vody než je běžné. Představa, že nás tohle počasí provází celých sedm set mil a nosíme osm litrů vody na zádech každá den, mi přijde o dost horší než občasné sněžení a mráz i přesto, že jsem milovník tepla a slunce.

Jako bychom chytili druhý dech nebo možná spíš přestalo být takové vedro a my po dlouhé době šlapeme v tempu. Trail pokračuje příjemným lesem s občasnými kopečky, ale raději se kolem sebe moc nerozhlížím a doufám, že mě medvědí paranoia brzy přejde. Dáme si malou přestávku na rýži, abychom odlehčili batohu, ale jsme ve stavu, že ať sníme cokoli, stejně budeme mít hlad. Míjíme místo na stanování, kde již několik stanů stojí a rozhodneme se natáhnout trasu o další tři míle. Po osmé večerní stavíme za doprovodu červánků stan na rovném místě hned u trailu, kde jsme úplně sami. Každou chvíli kolem proběhne zajíc a já doufám, že to bude největší zvíře, které uvidíme.

Večer zaútočí komáři, kteří nás asi chtějí připravit na Oregon. Vůbec nechci myslet na blížící se dobu, kdy se buď budu muset polít místním repelentem schopným zničit veškeré živé organismy včetně svého nositele, nebo obléknout hábit ze síťoviny a několik set mil si hrát na princeznu Koloběžku. Další důvod k tomu, aby si člověk vážil těch pár českých komárků, kteří ho doma kousnou téměř s omluvou a s místními krvelačnými bestiemi se vůbec nedají srovnávat. Zítra nás čeká jen devět mil a stopování do města, abychom doplnili zásoby na zbývající dva a půl dne do Kennedy Meadows. Nevěřila bych, že v pohodě zvládnu čtyři dni bez sprchy, samozřejmě se zcela neekologickou spotřebou vlhčených ubrousků, ale upřímně přiznávám, že pocit vlastní umouněnosti dávno překročil únosnou hranici a každé ráno mám pocit, že od spacáku se už nikdy neodlepím.