Článek
Díky nezvykle měkké posteli se probudím v pět ráno po čtyřech hodinách spánku. Chvíli se převaluji a mou náladu zmrazí sms ve znění, že boty budou doručeny na konci dne. Odjezd na trail se zdá být rázem nereálný. Než stihnu propadnout zbytečné letargii, vstává i Jirka a rozhodneme se nevyžádaný volný den co nejvíce zúročit. Půjdeme znovu nakoupit a zabalíme jídlo do balíků, které rozešleme před sebe do míst, kde je doplnění zásob obtížné. Ušetříme tím trochu času, který bychom jinak ztratili stopováním do měst a sháněním často předražených potravin.
Začíná pršet a venku jsou tři stupně. Trochu změna oproti včerejšímu slunci a příjemným dvaceti. Prodloužíme si ubytování ještě na dnešek a majitel nám velkoryse nabízí, že nás do obchodu odveze. Nasazuji opět kalhoty do deště a péřovku, protože zbytek mé garderoby se stále suší v koupelně. Zbytek dne věnujeme přebalování jídla, což je má nejméně oblíbená aktivita spočívající v rozbalování věcí a jejich následném přebalování do uzavíratelných sáčků a rozmýšlení, co a kam poslat. Kulturní vložku nám dopřeje na tabletu puštěny film „Extremely wicked, shockingly evil and vile“ o sériovém vrahu Tedu Bundovi, který své oběti zakopával v Kaskádových horách, tedy v místě, kterým budeme ve Washingtonu procházet. Jsem zvědavá, kolikrát se mi o něm bude zdát, nicméně film jako povedenou sondu do lidské duše doporučuji.
Chvíle bezvětří
Boty naštěstí byly večer opravdu doručeny a vypadají dobře. Není ideální si boty objednat na blind přes internet, ale ani dva dny strávené zkoušením bot se mi neosvědčily, tak třeba opačný postup konečně zafunguje. Do postele jsem se dostala o půlnoci, tedy pozdě jako vždy, když mě čeká brzké vstávání. Ve třičtvrtě na pět mám chuť zvonící budík vyhodit z okna a skočit za ním. O půlhodiny později stále ještě polospící nastupujeme do auta pana domácího, aby nás dovezl zpět na trail, a před šestou už vyrážíme přesně z místa, kde jsme předevčírem skončili. Teplota se opět marně snaží atakovat nulu a já si připadám jako sobolí trus. Celý den pokračuje v poněkud jednotvárném tempu a jedinou výjimku tvoří teplotní skoky. Zimu a studený vítr co chvíli střídá úplné bezvětří a ostré slunce. Před polednem máme v nohách patnáct mil a o slovo se hlásí nefalšovaný hikerský hlad. Škoda, že jakmile vkročíme do města, nemůžu se na jídlo ani podívat a naopak na trailu bych snědla i šišky.
Všechno je tu tak nějak větší
Ve tři odpoledne s dvaceti mílích v nohách jsme se díky mým novým botám rozhodli vyhlásit stopku a stavíme stan na pohádkovém místě uprostřed lesa, kde nám jedinou společnost dělá tekoucí potok. Díky nevyspání a proměnlivému počasí upadneme oba do takového komatu, ze kterého se proberu až navečer díky ucpanému nosu a pocitu, že na mě něco leze. Smrkám krev, což přičítám všudypřítomné alergii a připadá mi, že mám horečku. Chvíli mám tendenci svůj stav rozcvičit, ale po chvíli své marné snažení vzdám, spolknu prášek proti alergii, zapiji ho brufenem a doufám, že se z toho vyspím.
Dnešní lazaret
