Článek
Ráno nás probudí hřmění a blesky tak silné, že rozsvěcují náš stan jako vánoční stromeček. Při pohledu na hodinky zjistím, že je čtvrt na pět. V pět jsme chtěli vstávat a do šesti vyrazit. Strašně, ale strašně moc si potřebuji odskočit, ale v téhle průtrži odmítám jen vystrčit nos ven. Nejlepší bude vše zaspat a probudit se v lepších časech. Cítím, jak na mě kape voda. Máme nejen rozbitý zip od moskytiéry, ale navíc někudy teče do stanu. Ačkoliv je většinou místní zákaznický servis bezkonkurenční, tarptent, odkud stan máme, vykazuje i po opakovaném kontaktování zákaznického servisu aktivitu mrtvého brouka. Za hodinu mě Jirka vzbudí s informací, že prší snesitelně a musíme vyrazit teď nebo nikdy. Se sebezapřením se soukám ven ze stanu a první co vidím, je deset centimetrů hluboká louže zpola se rozlévající i pod stan, což by vysvětlovalo mokrý spacák a oblečení.
Marně hledám motivaci. Překonali jsme únavovou krizi, abychom den na to zmokli jak slepice a teď balili stan a spacáky mokré skrz na skrz, na sebe natáhli mokré oblečení a v totálním vlhku a zimě běželi o dvaadvacet mil dál. Navíc má po obědě opět začít pršet, ale zatím je obloha téměř modrá, což přináší alespoň kousek naděje.
Nasoukám do sebe tyčinku, vyždímám a sbalím svůj mokrý majetek a v půl osmé šlapeme. Teplota hlásí osm stupňů a raději o ničem nepřemýšlím. Není to zábava. Terén není náročný, ale my jsme stejně jako přejetí. Opět je nám připomenuto, že chodit denně kolem čtyřiceti kilometrů je opravdu ten nejmenší problém. Jako jedinou výhodu vidím, že déšť spláchl kromě naší energie i část komárů a v lese se jich oproti včerejšku pohybuje jen zlomek. Doufám, že jim bouřka zlámala křídla a sosáčky a oni zemřeli pomalou, bolestivou smrtí.
Po poledni vaříme vločky u jedenáct mil vzdáleného zdroje vody a obloha se opět začíná nebezpečně černat. Rychle se najíme a pokračujeme dál. Před námi leží dalších jedenáct mil vedoucích k odbočce do kempu Fish lake. „Nemůže přece pršet potřetí během čtyřiadvaceti hodin,“ přesvědčuji sama sebe. Běžíme, co to jde a mně se začínají vracet vločky. Poslední dobou mi nedělá dobře žádné jídlo a následné nasazení batohu. Bolí mě břicho a je trvale špatně. Doufám, že tyto problémy ustanou tak spontánně, jako se objevily, protože chodit chodit s žaludkem na vodě není nic moc. V dálce hřmí a začínají padat první kapky. To snad ne. Už ne. Už to stačilo. Všechno už máme mokré a má to být ještě mokřejší? Chce se mi brečet. Zlomit bezmocně hole, zahodit batoh a pomalu umrznout. Vím, že se jedná o naprosto nekonstruktivní řešení, ale nemůžu si pomoct. Jsem naštvaná na počasí, na trail a sama na sebe, protože vím, že s tím stejně nic neudělám.
Krize je tu. Strašně mě to nebaví, je mi zima, špatně, leje a jsem úplně mokrá. Nepřipadá mi zábavné hrát si na hrdinu a Jirka na tom není o moc lépe. Nechci vůbec nic, jen si lehnout v dešti na zem, zůstat ležet a rozmáčet se do prázdna.Dnes bohužel pravdivé. Dešti jsou moje rekce naprosto ukradené, a tak prší dál se stále větší intenzitou. Mám dvě možnosti: zbláznit se nebo pokračovat v cestě a odevzdaně volím druhou variantu. Na trailu se vytvořili velké louže, takže se mi opět rozpadají boty, a navíc se mi do cesty připlete klacek, o který si jednu botu roztrhnu úplně. Možná do Ashlandu budu muset dojít bosa. Za poslední dva dny nemáme skoro žádné fotky. Byly by sice autentické, ale máme vše schované v nepromokavém pytli a po pravdě ani jeden z nás nemá na nějaké focení náladu.
V půl čtvrtése dopachtíme k silnici vedoucí do Fish lake. Každé projíždějící auto nás ještě víc ohodí všudypřítomnou vodou. Nedovedu si představit, jak si dva vodníky někdo naloží do auta a mátožně se brodím potokem, který se na silnici vytvořil. Jako zázrakem za pět minut asi dvě stě metrů před námi zastaví auto. „To je pro nás,“ volá Jirka. Běžíme, co proud vody na cestě dovolí a auto na nás skutečně čeká. Manželskému páru se nás zželelo a za chvíli už bez bund sedíme na zadních sedadlech. Cestu, která by nám pěšky trvala minimálně hodinu máme za necelých deset minut za sebou.
Fish lake by bylo asi příjemné místo, ale dneska není můj den. Nemají volnou ani jedinou chatku a na nás čeká opět mokrý stan a spacáky. Nezúčastněně sedím u stolu a není se mnou řeč. Objednáme si jídlo a pití, které odpovídá svou kvalitou a chutí venkovnímu počasí a doufáme, že alespoň na chvíli přestane pršet. Po dalších dvou hodinách se skutečně trochu vyčasí. Wifi zde klasicky není a signál je spíše jen fiktivně na displeji telefonu, ale dnes už mě nic nerozčílí. Jirka jde postavit mokrý stan, aby alespoň trochu uschnul a já cpu spacáky do sušičky a prádlo do pračky. Když vidím, v jakém stavu se oba přístroje nachází, je mi jasné, že bude zázrak, pokud z nich po nastavené době vytáhnu něco zpět. Když vidím své kolegy, jak pračku suverénně ignorují a totálně špinavé oblečení strkají jen do sušičky, začínám chápat, proč mnoho místních lidí hikery nemá v lásce a docela jim rozumím.
Než přebalíme jídlo a vypereme a vysušíme věci, je půl jedenácté večer. Ve stanu s námi, díky rozbité moskytiéře, pobývá i pár komárů, kteří zřejmě dostali do vínku nepromokavá křídla. Zítra budík zvonit nebude a já doufám, že se ze všeho vyspíme. Všichni, které jsme dnes potkali nám tvrdili, že takhle v Oregonu nikdy touto dobou neprší. Ještěže máme takové štěstí a můžeme si deště užít do sytosti dokonce opakovaně. Začalo opět pršet a za zvuku dopadajících kapek na stan se pomalu přesunu do říše snů.
V půl páté ráno mě vzbudí plný močový měchýř a tolik známý intenzivní klapot dešťových kapek o stan. Pokusím se najít všechny své končetiny, které mi dávají jasně najevo, že pokud někde v těle existuje energie, uvnitř nohou to rozhodně není a jdu ven. Rychle vykonám, co je třeba a zalezu zpět do stanu s tím, že příště, až se probudím, bude určité lépe. Musí. A skutečně, o dvě hodiny později je po dešti. Opakuje se washingtonské pravidlo: dva dny deště, morálka v háji, jeden den sucho, které nás dá trochu dohromady, aby se celý cyklus zopakoval. Jinak, než pěšky se do Ashlandu nedostaneme a nezbývá, než nasadit batohy, zatnout zuby a pokračovat. Přecházíme opět pasáže s velkými kameny a další nebezpečí se objeví záhy. Borůvky. Jsou obrovské a strašně dobré, což je naprosto v rozporu s dnešními plánovanými mílemi. Trháme borůvky velikosti hroznového vína a na chvíli nic jiného neexistuje. Snesitelná lehkost bytí trvá přesně tři a půl minuty, během kterých se mi podaří zapomenou na to, že jsem a kde jsem, než se proberu zpět do reality, která představuje konec zábavy, těžký batoh na zádech a dvacet mil přede mnou.
Celý den byl dnes vzácně „nudný,“ což jsem po těch několika předchozích obzvlášť ocenila. Nuda tu získává zcela nový význam a je vítaným společníkem, protože dnů, kdy se nic nestalo, by člověk na prstech jedné ruky spočítal. Když přijdeme k silnici, z které by se také dalo dojet do Ashlandu trochu dříve, jsme ve velkém pokušení. Oba se zasníme, jaké by bylo krásné po předchozích pár dnech spát už dnes v posteli, ráno si vypít kávu jako člověk z hrnku v sedě u stolu, ale brzy se zase probereme, řekneme si, že nejsme čaje a že to dáme. Po cestě jsme byli odměněni dokonce několika výhledy do okolí, které nás zase trochu povzbudily a když v půl desáté dopisuji tyto řádky, Jirka do sebe souká několikátou večeři a zajídá jí sušenkami. Nastavím budík na pátou a chlácholím se, že pokud sebou zítra hodíme, sen o noci v posteli se stane skutečností.
Ráno vstáváme ještě za tmy. Potřebujeme dojít co nejdříve k silnici a sehnat odvoz do Ashlandu. Je mi opět špatně, břicho mě bolí už nejen po jídle a celkově se necítím ve své kůži. Svůj neveselý stav přičítám opotřebovanosti materiálu, který už není nejmladší, ale přesto se mi to nezdá. Ano, chodíme každý den dost mil, ale jinak nemusíme nic řešit a já mám často pocit, že usnu za chůze. Jirka, jakožto mladší, a tedy teoreticky méně opotřebovaný člen výpravy, je na tom podobně. Je mi divné, že posledních pár dní téměř nemám hlad a ani Jirka, až na výjimky, netrpí obvyklými nájezdy na pytel s proviantem.
Za tři kroky podlehne Jirka zákeřnému útoku americké vosy
Příjemné teplo jakoby nám chtělo dodat ztracenou energii a s vidinou brzkého odpočinku se šlape podstatně veseleji. Z ničeho nic se Jirka s neidentifikovatelným výkřikem kácí k zemi. Ztuhnu, protože podle intenzity zvuku se zdá, že si minimálně zlomil koleno nebo mu ukousl nohu zatoulaný chřestýš. Vosa. Ne tak ledajaká, ale pravá americká. Jako už všechno v Americe, i vosy jsou přehnané o velikosti menší dlaně. Když vidím Jirky zoufalý výraz, naprosto mu věřím, že žihadlo do kotníku bolí jako čert. „Nejsi náhodou alergický?“ ptám se opatrně, protože tuším, že žádné léky tohoto typu s sebou nemáme. „Tak trochu,“ vykoktá Jirka a já jsem ráda, že do města zbývá posledních deset mil.
Osamělý jiker přivolávající odvoz do města, v čemž je Jirka profík
Během chvíle má Jirka kotník širší než stehno, ale kupodivu ani moc neskučí, protože dle svých slov nemá energie nazbyt. Deset mil překvapivě rychle uteče a jen co Jirka vykoná svůj stopařský rituál, zastaví nám pick-up, ze kterého na nás mává dědeček s vnoučkem a psem. Dědeček je přátelský, vnouček představuje reklamu na děti a trvá na tom, že já budu s ním a psem sedět vzadu, což nemohu odmítnout. Dovezou nás nejen, kam potřebujeme, ale dopřejí nám nádavkem vyhlídkovou jízdu po Ashlandu.
Spokojený Jirka v dobré společnosti
Máme se dnes sejít s kamarádem, kterého jsme potkali naposledy před dvěma měsíci v Kennedy Meadows. Sedíme v restauraci, já se do sebe marně snažím nasoukat jídlo, které přede leží přede mnou. Jen tak mezi řečí se zmíním o svých nepříjemných problémech se zažíváním a únavou s tím, že už jsem asi stará a nic nevydržím. Kamarád mě překvapí, že trpěl naprosto totožnými problémy, než mu doktor potvrdil podezření na Giardii. Toto parazitární onemocnění je po komárech a medvědech další potencionální nepříjemností na trailu. Giardie se obvykle do trávicího traktu dostane z kontaminované vody a dokáže zamávat nejen s trávením, ale se stavem celého organismu. Že bych nebyla stará, ale nemocná?
Zodpovědnější kamarád si po několika dnech příznaků zašel k doktoru, dostal jednorázovou silnou dávku antibiotik, po kterých se rychle mu ulevilo. Zahraji si svou oblíbenou hru na paní doktorku a zjišťuji více informací. Oba s Jirkou splňujeme do puntíku všechny popisované příznaky. Vodu jsme vždy filtrovali, kromě míst v civilizace, kde byla přímo označená jako pitná. Nemít před sebou dalších tisíc mil, s největší pravděpodobností nic neřeším, naordinuji si půst a počkám, že si tělo poradí, ale to v momentálních podmínkách není dost dobře možné. Představa, že zbylých šest týdnů pokračuji stylem, kdy každých pár set metrů stavím a přerovnávám bederní pás a co dvě hodiny si odskakuji mimo trail vyhloubit další jamku mě příliš neláká, ale zařizování doktora a řešení s pojišťovnou ještě méně.
Poté, co se přemůžu a dostanu do sebe pár soust, se mi udělá opět těžko a začínám tušit, že se asi hovorům s pojišťovnami nevyhnu. Jirka sedí vedle mě v podobně zbědovaném stavu s ledem na kotníku, který nyní svou velikostí začíná připomínat fotbalový míč. Není na nás veselý pohled. Vzhledem k fyzickému stavu v týmu se po městě svezeme autobusem a za necelých deset minut vystupujeme před motelem.
Roadway Inn je klasický americký motel, a když vyměníme náš pokoj vonící čerstvě naplněným popelníkem za jiný, jedná se o vcelku příjemné ubytování. Ležím na posteli, nehýbám se a snažím se najít potencionálního doktora na zítra. Usínám až po půlnoci se smíšenými pocity. Do Ashlandu, legendárního města trailu, jsem se tolik těšila, ale v mé představy obsahovaly toliko kulturní vložky a návštěvy restauračních zařízeních, nikoliv běhání po doktorech. Jak mi však náš výlet opakovaně ukázal: člověk míní, trail mění.
