Článek
Ráno v šest dobrovolně vstávám, protože ani tři merino vrstvy a dvoje ponožky mi nedopřály kýžený teplotní komfort. Opravdu by mě zajímalo, kdo teplotní komfort spacáků testuje, protože jediný, kdo mě napadá je Yetti nebo eskymáci. Včerejší pocit slabosti naštěstí možná i díky zimě zamrzl a cítím se podstatně lépe. Omrzlé ruce použiji jako výmluvu k přípravě kávy na zahřátí a rychle balím. Ranní vykopání jamky je také v rekordním čase, takže alespoň nějaké výhody zima má. Ze stanu vysypáváme sníh, což bych v poušti skutečně nečekala, a to jsem si naivně jsem myslela, že mě po kopcích, medvědech a všudypřítomných hadech už mnoho nepřekvapí. Slunce se svým svitem snaží seč může a po hodině chůze už šlapu v kraťasech. Terén není náročný. Jdeme převážně po rovině, která se hravě střídá s občasných kopečkem. V pravidelných tříhodinových intervalech jíme, protože žaludek či slabost nohou se už sami ozvou. Přiznám se, že mě nebaví jídlo nosit, ani se kvůli svačině zastavovat, ale nemám moc na výběr. Při pokusech o jídlo za chůze spolehlivě polovina vody či svačiny skončí namísto v žaludku na mém triku.
Dnešní výhled
Náš dnešní cíl činí čtyřiadvacet mil, tedy trochu víc než šestatřicet kilometrů a máme co dělat. Obědváme u řeky a sušíme i mokré spacáky i stan. Jen s obtížemi se zvedám k odchodu, když v tom se před námi objeví Jack. Prý kempovali i s Helmutem kousek za námi. Tak ráda bych seděla a bavila se o čemkoliv, ale jak jsme již zjistili, míle bohužel v sedě nenaskakují. Odpoledne máme minout místní vyhlášené „Hot Springs.“ Název označuje místo v řece, kde vyvěrají horké prameny. Dva dni se těším na přírodní lázně, když mi dojde, že je sobota a místo je dostupné autem, což pravděpodobně znamená přítomnost davu podobně natěšených místních.
Most uprostřed ničeho
Když se před námi konečně otevře údolí s výhledem na jezírka, mé nadšení okamžitě opadne. Ve vodě i na souši kam člověk dohlédne sedí hlava na hlavě. Dobře živení američané, kteří si vyrazili zpříjemnit sobotu naložením svého těla do teplé vody. V uších mi zní z dětství oblíbené: „Tady je Krakonošovo,“ a je mi jasné, že nemám co remcat a moje asociálnost je můj problém. Na chvíli si sedáme na kámen, posvačíme tyčinku a já rozloučím s představou sebe sama naložené do opuštěného horkého jezírka kochající se okolní přírodou. Seberu ze země dva pytlíky od chipsů, které zřejmě omylem někomu vypadly a vyrazíme vstříc poslednímu dnešnímu kopci.
Místní lidová tvořivost
Čím více se blížíme dnešnímu cíli, tím více cítím, že bych mohla pokračovat dál. Jirka má narozdíl ode mě rozum a moje náhlá touha trhnout rekordy ho nechává chladným, a proto kempujeme u řeky společně ještě s, dle mého úsudku, zachovalým sedmdesátníkem. Pán je borec a nabízí mi kolečko ze své obří štangle salámu, které s díky odmítám. Připojí se k nám ještě kluk, kterého jsme potkali před více než týdnem na větrné farmě. Je vtipné, jak někoho týden, dva nepotkáte a pak se z ničeho nic sejdete uprostřed ničeho. Vykoupeme se alespoň v řece, kterou máme jen pro sebe, protože ostatní osazenstvo skočí tradičně hikersky rovnou do spacáků. Místo Hot Springs máme Cold Springs a já ještě v řece oblékám péřovku, ve které plynule vlezu do spacáku. Nobelovku tomu, kdo vynalezne samozahřívací spacák.
Ideální koupací úbor
