Článek
Před pár dny jsem psala o zkoušce odolnosti, ovšem dnešní den mi opět ukázal, že jsem vůbec netušila, o čem mluvím. V noci byla taková zima, že spíme v péřovce oba. Ráno mě probudí navlhlý spacák a má nepříjemná předtucha se potvrdí, jakmile otevřu stan. Hustě mrholí a okolí je skryté v bílé kaši. Chudák slečna ze sousedního stanu, které jsme včera svou nevyžádanou přítomností zkazili romantiku s přítelem, se marně snaží zapálit oheň z přes noc navlhlého dřeva. Vzpomenu si na svého spolužáka, který kdysi zapaloval oheň tak, že do kamen na tlustá polena položil zmuchlané noviny a ohromně se divil, že „to“ nehoří. Jemu budiž omluvou, že celý život strávil v hlavním městě, a slečna zřejmě viděla oheň jenom v televizi. Jirka zanechá škodolibosti a jde jí gentlemansky pomoct, což má za výsledek rozjasnění nálady všech zúčastněných a vcelku milou ranní konverzaci.
Než se vyškrábeme na první kopec, začíná hustě pršet. Počasí se nám dnes zřejmě rozhodlo ukázat, co umí. Leje jako z konve, kapky střídá sníh a fouká tak, že jsem ráda za batoh na zádech. Připadám si jak Hanč s Vrbatou dohromady. Zachraňuje mě Alchymista ve sluchátkách, díky kterému se situaci navzdory chvílemi i usmívám. Nemáme prostor se najíst a vlastně ani zastavit, protože v tu chvíli zamrzáme na místě. Nepromokavé rukavice promokly a ruce mi mrznou úplně stejně jako nohy v teniskách. Jediné, co nás může zachránit před promrznutím je pohyb. Jsem tak vyřízená, že ani nemám sílu dnešní idylu zdokumentovat, možná i proto, že na ní do smrti nezapomenu. V šest večer, vyšťavení na dřeň, dojdeme do místa na stanování, kde jsou dnes naštěstí i suché záchody, ve kterých bychom se v případě nutnosti mohli schovat. Stejný nápad má dalších dvacet lidí, kteří pod přístřeškem už pár hodin jektají zuby. Snažím se v mokrém batohu vydolovat cokoliv suchého do čeho bych se mohla převléknout a jsem šťastná, že jsem si nechala ve výbavě ponožky a mikinu navíc. Bohužel drysack, ve kterém jsem měla tablet a čtečky, svou funkci nesplnil a klávesnice od tabletu je mokrá a přestala fungovat.
Poslední dnešní foto, kdy byla situace ještě vcelku únosná
Jirka staví stan, který se já snažím uvnitř vytřít. Po chvíli to vzdáme a rozhodneme se pracovat s tím, co je. Konstantní déšť střídající se sněhem nás donutí uvařit ve stanu, přičemž teplo z vařiče vytvoří okamžitou kondenzaci, takže mokro je všude. Venku začaly padat ledové kroupy. Přimrzají ke stanu, který se začíná nebezpečně prohýbat. Jaká milá náhoda, že jsme svůj dosavadní denní rekord zdolali v tom nejhorší počasí. Alespoň jsem otestovali svou odolnost v krizových situací a myslím, že jsme sami sebe pozitivně překvapili. Představa, že tímto stylem strávím celou Sierru stále ležící pod sněhem mě ani trochu neláká.
Namrzající déšť a příprava do mokrého spacáku
Nemůžu usnout a potřebuji alespoň na chvíli přenést svou pozornost od šíleného počasí a zimy a pouštím si film na tabletu. Jeho sledování si budu pamatovat navždy. Zachumlaná v mokrém spacáku s kuklou na hlavě se na dvě hodiny přesunuji imaginárního příběhu, který místy přeruší jen hvízdání větru a zvuky dopadajících kapek na stan. Usínám až v jedenáct a je mi jasné, že i v případě lepšího počasí mě ráno mokré oblečení a boty neminou.
Ráno nebylo růžové. V šest jsem vyrazila na obhlídku terénu a při pokusu zahřát se pohybem jsem zjistila, že nám úplně omrzl stan. Modrá obloha dávala naději, ale než vstal Jirka, opět se zatáhlo. Nedalo se dělat nic jiného než zabalit mokré věci a pokračovat s nadějí, že v nižších polohách bude lepší počasí a po cestě rozmrzneme. Omrzlé ruce zachránily poslední suché ponožky v roli rukavic a náladu vzpomínka na mé tříleté já s punčocháči na hlavě, kterak si představovalo, že má namísto nakrátko ostříhaných vlasů dlouhé copy.
Z ničeho nic se mi udělá mdlo. Třesu se jako ratlík a žaludek se cítí jak po pátečním mejdanu, ze kterého se člověk vrátil v neděli odpoledne. Na sílu přemáhám slabost a vyrážíme s cílem se co nejrychleji zahřát. Prvních pár mil jdu v péřovce, na které mám mokrou pláštěnku, a zkouším rozmrznout. Do Ranger station zbývá šest mil a každá z nich mi připadá jako věčnost.
Ranní start aneb nelichotivá realita
Postupně se vyjasní a konečně zase vidíme všudypřítomnou krásu. Na špatném počasí není nejhorší zima, ale skutečnost, že člověk kolem sebe nic nevidí. Před námi se rozprostírají hory všech tvarů a barev. Okolní nádhera mi vrací energii a chuť jít dál. Na asfaltu před Ranger station, kterou spravuje trail angel, který za malý poplatek prodává párky, limonádu a chipsy, sušíme mokré věci. Myslím, že právě dnes je Jirka rád, že nemůžu lepek a nejím maso, protože tím pádem dostane párky dva. Zají je dvěma pytlíky brambůrků, které mu vrátí barvu do tváří a úsměv na rty. Vyhříváme se na slunci skoro dvě hodiny a jen neradi se zvedáme ke zdolání zbylých devíti mil.
Suché věci = základ každého úspěšného výletu
Mineme poslední zdroj vody s nádherným místem na stan, na kterém navrhuji spontánně zůstat.
„Nemáme jídlo,“ odvětí Jirka nekompromisně.
„Mám zbytek brambor, dám ti ho,“ snažím se ho nalomit. Pohled, který mi věnuje jasně říká, že o jídle se nežertuje a jakékoliv krásy přírody si dnes můžu strčit víte kam. Chápu ho a beru to jako daň za cestu v páru. Kolem čtvrté dorazíme do kempu KOA a dřív něž cokoli jiného si v místní prodejně dáme zmrzlinu a banán, které opět vyhlašujeme nejlepším jídlem na světě. Stavíme stan a já rozmařile dlouho stojím pod horkou sprchou, což si před spaním ještě jednou zopakuji. Kam se hrabe spa v Mandarin Oriental.
S odpoledním sluncem se vrátí i ztracená nálada
Jsme natolik líní, že ani nejedeme s ostatními nakoupit a na večeři do nejbližšího města. Konečně si mohu zacvičit, tedy spíš rozhýbat promrzlé tělo při teplotě přesahující nula stupňů. Večer chvíli posedíme s osazenstvem kempu a tyto řádky dopisuji až před půlnocí. Ani po měsíci na trailu neumím chodit spát v osm večer a vstávat v pět a mám takový pocit, že mi tato schopnost jednoduše není souzena.
