Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Deset kilo snídaně

Ráno budík zvoní v půl šesté a i dnes se mnou vstává „washingtonská opice.“ Ačkoliv již několik let mě alkohol nechává naprosto chladnou, připadám si, jako bych včerejší noc proskotačila minimálně dvoje střevíčky. Svůj neveselý stav dávám za vinu divnému tlaku a připouštím i tu variantu, že jsem prostě jen stará. Jak s notnou dávkou šovinismu tvrdí jeden můj kamarád: „Ženská po třicítce může být sexy mamina, nebo prostě jen stará.“ Jsem stará, týden nemytá, s batohem na zádech a je to velmi osvobozující pocit.

Se zalepenýma očima do sebe klopím ranní kávu a poslední dávku „zeleného.“ Není to ta stejná zelená, které jsem holdovala před patnácti lety, ale směs ječmene, vojtěšky a jiných údajně strašně zdravých věcí, které jsou asi úplně k ničemu, ale ten pocit, že člověk do sebe dostane kus sušeného zeleného je k nezaplacení. Jirka se mé touze po zeleném nejdřív smál a po pár týdnech na sušenkách vyžaduje svou dávku taky a navíc tvrdí, že mu chutná. Zelené bylo dnes naposled a jediné, co nám zbývá, je rýže.

Do Stevens passu, kde na nás čeká balík s jídlem, zbývá deset mil. S ohledem na události posledních dní čítající déšť, sníh, mlhu, více deště, kopce a zimu dojedeme do čtrnáct mil vzdáleného Skykomishe, kde minimálně vypereme prádlo a sebe. Po ukrojení prvních dvou mil se mi začnou klepat ruce i nohy a musím ubrat z původního plánu snídat na vrcholu s výhledem.

Po rýži se zeleninou šlapu jako hodinky a krize dnes trápí Jirku. Aby se ani jeden z nás necítil zanedbaný, v pravidelných intervalech nás střídavě navštěvuje, ale vždycky je na tom jeden lépe, aby toho druhého mohl psychicky či doslova podržet. Krizi navzdory předbíháme všechny víkendové hikery včetně psů. Zdá se, že bez váhy jídla v batohu jsme téměř k nezastavení.

Teprve až ve Stevens passu, lyžařském resortu, který v létě funguje pro turisty a cyklisty, si uvědomíme, že moc civilizovaně asi nevypadáme, a to jsou tu na hikery zvyklí. Vyzvedneme na recepci balík s jídlem a než vypijeme rychlou kávu, ke které přikusujeme tyčinky z došlého proviantu, podaří se mi v městečku Skykomish zarezervovat ubytování na dnešní noc. S vidinou horké sprchy si s úsměvem na tváři stoupnu k silnici a zvedám palec na první projíždějící auto, které okamžitě staví.

Sympatická slečna jede do Seattlu. Vypráví, že včera vezla na trail nějakého hikera a při té příležitosti se trochu prošla a přespala v lese. Než se stihneme trochu seznámit, už vystupujeme před jedinou zdejší kavárnou a jdeme si spravit chuť z žalostné nabídky bufetu ve Stevens passu. Pokoušíme se objednat si nové nepromokavé bundy, protože ty naše neplní svou funkci a ani jeden z nás není příliš naladěn se nechat znovu promáčet až na kost. Po dvou hodinovém martyriu složeném z klasických obštrukcí typu „nemají velikost, nejde zaplatit kartou, nestihnou to doručit, je moc drahá,“ se nákup podaří a Jirka se už moc těší, jaký bude fešák v bundě dýňové barvy, protože jinou neměli.

Po třetí odpoledne se konečně ubytujeme a jako první vybalíme batoh, u čehož si pro jistotu otevřeme okno. Zjistíme, že s námi přestává spolupracovat naše vybavení. Powerbanka nejde nabít, mně z neznámého důvodu praskla obrazovka na tabletu, Jirkovi se totálně rozpadají boty. Je vidět, že ani vybavení zdejší podnebí příliš nesvědčí. Než dopereme prádlo v místní prádelně, přebalíme jídlo, Jirka si spraví boty a já dopíšu blog je půlnoc. Polovolný den jsme si představovali trochu jinak, ale naučili jsme se logistickou přípravu brát jako nutné zlo, které je součástí cesty. Myslím, že vidět hlavně pozitiva, neřešit chtění, ale brát realitu tak, jak je, je přesně to, co nás má naše cesta naučit.

Ráno jsem vzhůru od půl šesté a můj vzhled odpovídá pěti hodinám spánku. Přemýšlím, zda mi neschopnost spaní uvnitř místnosti už zůstane a pevně věřím, že ne. Představuji si, jak na mě sousedi ve vnitrbloku budou koukat, až si v něm doma postavím stan. Nechávám Jirku, který tyto problémy nemá, spát a jdu raději dělat něco užitečného, což znamená věnovat se restům, které v lese bez signálu vyřídit nejdou. Dole v opuštěné společenské místnosti si dělám kávu a z ranního ticha mne vyruší jeden mladík. Hledá kávu. Nabídnu mu kus té své a během nekonečných patnácti minut, než se kafe překape, jsem vystavená té nejšílenější konverzaci s někým, kdo má očividně hrůzu jak z ženského pohlaví, tak z potencionálního ticha mezi dvěma osobami. Mlčeti zlato.

Po deváté dorazí Jirka a má překvapivě hlad. S nabízenou kávou příliš neuspěji, a tak vytáhnu trumf v záloze. Vím, že v jídelně se podává speciální nedělní brunch. Za dvanáct dolarů sněz, co můžeš, což je v případě hikerů akce, která se majitelům nikdy nemůže vyplatit. Naštěstí pro ně většina hostů nejsou hikeři a tedy jejich stravovací návyky nepřipomínají otesánka po létě stráveném prací v kamenolomu. Nadšený Jirka vyrazí na průzkum a za chvíli je zpět s informací, že součástí bufetu je i ovoce a bezlepkový toast. Není co řešit a snídat jdeme spolu.

Brunch je pojat velmi domácky a na výběr jsou míchaná vajíčka, brambory, slanina, uzené, borůvkové lívanečky, sladké koláčky, ovoce a dokonce také knedlík s nějakou omáčkou. Já mám výběr jasný a po talíři s ananasem, melounem a jahodami cítím intoxikaci vitamíny. Jirky výběr je velmi jednoduchý. Od všeho si dá talíř. Pro jistotu několikrát. Spokojeně konstatuje, že po šesti obrovských porcí se po dlouhé době cítí příjemně sytý. Později na trailu, když ještě ve čtyři odpoledne hlásí, že dva dny nebude jíst, mi konečně prozradí, že poté, co jsem odešla balit, ještě pár talířů jídla zvládl.

V půl dvanácté stojíme u silnice s palcem nahoru. Po patnácti minutách přešlapování staví velký pick-up, ze kterého na nás mává starší pár. Do Stevens passu sice nejedou, ale hodí nás tam. Rychle odklízí plné zadní sedačky, abychom se vešli a vyrážíme. Také se jedou projít do přírody a jakmile promluví pán za volantem, začne ta pravá legrace. Situaci nelze popsat jinak, než že pán je „zmaštěnej jak paprika“ a na uvítanou nám podává bong, který má vystavený vedle ruční brzdy. Na tom by nebylo nic tak divného, i tady je tráva legální, kdyby pánovi nebylo odhadem minimálně pětasedmdesát, neměl naslouchátko a při každém druhém slově nedostával záchvat smíchu. Silnice jsou tu naštěstí široké a rovné, nedělní provoz minimální, a tak snad dojedeme. V následujících dvaceti minutách probíhá divoký rozhovor, při kterém pán něco vykládá o medvědech, komárech, trailu a dalších nesrozumitelných věcech a v pravidelných tříminutových intervalech brečí smíchy. Mé odpovědi paní znovu nahlas pánovi opakuje, on dostane další záchvat smíchu, a tak celé dokola. V duchu si říkám, že pokud mě pán na trailu předběhne do kopce, zlámu hole a ze skály nejdřív vrhnu batoh a potom sebe. S díky a úlevou vysedáme u trailu a máváme si na rozloučenou.

Než se vypravíme, jsou tři odpoledne a vítá nás opět vlhko, zima a mlha. Po dnešní snídani skoro běžím, a nechávám o pět kilo těžšího Jirku za sebou. Potkáváme mnoho nedělních hikerů a několikrát malinko sprchne. V šest večer Jirka zapomene, že dopoledne snědl mámu, tátu i všechny děti a dožaduje se večeře. Nocleh připravíme na kopci s výhledem a já se nemůžu dočkat, až si, posilněná brufenem, zahřeji ve spacáku promrzlá, bolavá kolena.