Článek
Dnes je neděle. I Pánbůh sedmý den v týdnu odpočíval a tedy náš program byl jasný. Vstali jsme v půl sedmé, tedy v čas, kdy většina lidí měla několik mil za sebou, kromě těch, kteří dnes mají svůj první „zero“ day. Jak název napovídá, člověk za den neujde ani míli po trailu a v tom horším případě běhá někde v civilizaci a snaží se nakoupit na další etapu nebo v tom lepším odpočívá. Měla jsem takový hlad, že snídaně proběhla už ve spacáku a já si snědla svou poslední tyčinku. Zbývají mi ještě oříšky, takže hlady neumřu, ale myslím, že je dlouho nebudu chtít ani vidět.
Potřebovala jsem ráno odeslat slíbenou práci a museli jsme dořešit nějaké logistické věci, takže jsme se pro zachování zdravého rozumu ani nesnažili pospíchat. Dokonce jsem si dovolila opatrně navrhnout ještě jednu sprchu a mé přání bylo vyslyšeno. Sprchy tu fungují tak, že vhodíte dolar ve čtvrťácích a dostanete čtyři minuty tekoucí vody. Tahle sprcha je však kouzelná, protože tekla minimálně deset minut a já v ní včera rovnou stihla i vyprat. Jak se pere ve sprše? Jednoduše. Stojíte pod tekoucí vodou a do toho v ní proplachujete špinavé oblečení a dáváte si pozor, abyste se u toho co nejméně znovu umazali. Včera se také vyřešila má otázka ohledně zbytečností, které ukrývá můj obsah batohu. Poslední věc, kterou jsem nevyhodila, byla žiletka. Té jsem se nechtěla za žádnou cenu vzdát, protože představa vlajících chlupů v podvečerním vánku mě ani trochu neláká. Žiletku jsem však večer zapomněla ve sprše a do rána jí někdo sbalil. Obávám se, že mi hraní si na lesanu vydrží přesně do příští zastávky v civilizaci, kde si koupím novou. Lak na nehty zůstal doma, ale mé zálesáctví má své limity.
Před sprchami stojí pod přístřeškem několik laviček a u jedné z nich postává nevelký kluk. Promluví, usměje se a mně připadá jako mladší verze Jacka Nicholsona. Nadšeně s ním svůj poznatek sdílím ještě dříve, než se pořádně představíme. Nejprve se zdá, že mé nadšení nesdílí, ale přesvědčím ho, že je to rozhodně lichotka. Taky nikam nechvátá, před dvěma lety šel Apalačskou stezku na východě států a říká, že není kam spěchat. První člověk, který to vidí podobně jako my.
Sprcha mi jako vždy spolehlivě zvedla náladu a já i přes start v poledne cítím v kostech úspěšný den, o čemž se snažím přesvědčit méně pozitivně naladěného Jirku. Trail nám dnes ukazuje svou vlídnou tvář, nohy bolí méně a není takové vedro. Podařilo se nám nastoupat celkem přes tisíc výškových metrů. Asi si máme psychicky připravit na zítřejší ochlazení o více než dvacet stupňů, kdy teplota se má vyšplhat přes den maximálně k osmi stupňům, což si v dnešních třiceti neumím představit ani matně. Navíc má celý den pršet. Tajně doufám, že se rosničky přepočítaly a pláštěnka zůstane pěkně v suchu v batohu.
U jedné zastávky na vodu sedí dobře stavěná holčina s opticky padesáti kilovým batohem, z čehož je minimálně půlka jídlo. Nešťastně se ptá všech okolo, zda si nechtějí koupit něco z jejích zásob. Všichni z ní mají srandu a mně je jí docela líto. Kupuji si od ní za symbolické dva dolary dvě kaše a jednu tyčinku. Hřeje mě pocit, že jsem jí aspoň trochu odlehčila a jí může hřát, že mě zachránila, protože oříšky už nemůžu ani vidět. Tyčinka mě doslova nakopla, což Jirku příliš nenadchlo a suše říká, že pokud takto plánuji běžet celý zbytek dne, přidá mi do batohu dva litry vody.
Cesta příjemně utíká, a i když se nikam neženeme, našlapali jsme nejvíc mil z našeho prozatímního tréninku. Poslední dva kilometry nicméně už dost bolí. Při příchodu k dnešnímu místu na spaní na nás někdo mává. Zaostřím a koho nevidím - našeho dvojníka Jacka Nicholsona. Společně ještě s jedním párem z Německa a nemluvnou slečnou z Chicaga kempujeme. Na rozdíl od nás jsou všichni po půl osmé ve spacáku a já se je snažím nerušit svým klepáním do klávesnice. Dnešní den byl přesně jak má být: právě tak akorát, abych se mohla těšit na zítřejší trénink na Pacifickou hřebenovku.
