Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Etna, John a Trinity wilderness

Dnešní ráno přivítáme v podstatně lepší formě. I přesto, že jsem se v jednu ráno vzbudila horkem a vehementně, k Jirkovu velkému nadšení, rozepínala stan se slovy, že se peču, se poprvé po několika týdnech cítím docela dobře. Snídáme na kamenech s výhledem na vycházející slunce s pocitem, že vše se vrací na své místo. V povznesené náladě z okolní krásy dnes míle utíkají skoro samy, i přes to, že terén se klikatí v tradičních amplitudách. Nekonečné výhledy však vykouzlí z chůze čistou radost. Marble Mountain Wilderness, jak se tento úsek mezi Seidad Valley a městečkem Etna jmenuje učiní se svými nekonečnými výhledy z chůze čistou radost.

V půl jedné přicházíme k opuštěné silnici vedoucí do civilizace. Cesta je málo frekventovaná, ale prý, když už nějaké auto pojede, sveze nás, protože lidi tu mají hikery rádi. Než abychom umřeli vedrem na přímém slunci, pokračujeme raději po silnici po svých. Po půl hodině nás mine šest proti jedoucích aut a lidé nám vesele mávají. Potkáme také několik krav, ale ani ty se netváří, že by nás chtěly svézt. Nakonec za námi zaslechneme zvuk motoru a okamžitě zvedáme palec. Velký pick-up s připojeným obrovským přívěsem plným dřeva zastavuje a z auta vystoupí pán, který kvůli nám přerovná obsah celého vozidla. Jeho manželka se vmáčkne na zadní sedadlo dozadu a my se nasoukáme s pánem dopředu. Oba dva jsou neskutečně milí a dvacet minut jízdy probíhá v družném hovoru. Jsou manželé čtyřicet sedm let a celou dobu žijí tady. Nedivím se jim, protože oproti mému přesvědčení, že Kalifornie místy připomíná peklo na zemi, je její severní část přesným opakem. Pán vypráví, že jsou lovci a mně okamžitě naskočí před očima obrázek čumící srnky. Na mou otázku, zda střílí do těch srnek zblízka, odpoví, že teď je lovecká sezóna na střelbu z luku, a luk dostřelí maximálně patnáct metrů.

„Ty si vegetarián, viď?“ pokračuje s jistotou poté, co vidí můj výraz.

„No jo…Já jen nechápu, jak někdo může na ty nádherný, obrovský oči střílet,“ odpovím tiše, protože od hodnocení tu nejsem.

„To máš jako s rajčaty. Na keři jsou pěkná a taky je trháš,“ pokračuje se smíchem.

Moc mě nepřesvědčí, ale je mi jasné, že i srny se musí lovit, aby se nepřemnožili a lidé je alespoň budou mít na celou zimu do zásoby, tedy na hony vzdálený princip od Babišovo třicetidenního kuřete. Maso nejím, ale tohle z určitého úhlu pohledu dokážu pochopit.

Vysazují nás před poštou, kde vyzvedáváme objednaný náhradní vak na vodu. Jirka jde dovnitř pro balíček a já zatím sedím venku na schodech a vyřizuji opětovné maily s českou pojišťovnou ohledně našeho lékařského ošetření. Zastaví přede mnou starší pán a chce mě odvézt zpět na trail. S úsměvem mu vysvětluji, že jsem teď z trailu přišla a to, že chvíli sedím, si náramně užívám. „Zřejmě vypadám po včerejší koupeli s mloky čistě, když si pán myslel, že už chvíli pobývám v civilizaci,“ říkám si spokojeně. Jirka přichází s nepořízenou, protože balík se někde zatoulal a v obchodě nám nikdo nebere telefon. Tenhle problém dnes očividně nevyřešíme a jdeme rovnou nakoupit.

Po cestě narazíme na kavárnu, ve které se nemůžeme nezastavit a já si po dlouhé době objednám capuccino a Jirka vanilkový milkshake, což po americku znamená rozpuštěnou zmrzlinu se šlehačkou. Venku na lavičce ve stínu je krásně a oba si užíváme výdobytky civilizace plnými doušky. Při následném nákupu v místních obchodě ignoruji veškeré polotovary a do košíku skládám salát, avokádo, banány, broskve a rajčata. U pokladny dojde k malému nedorozumění, když nám paní naúčtuje šest dolarů za tři malá rajčata, což se panu finančnímu řediteli moc nezdá. Jde se tedy jde přeptat a výsledkem je, že ještě dvacet centů doplatí. Bavím se. Paní, která vidí naše batohy a tašky nám nabízí, že nás do parku, kde dnes budeme stanovat, sveze a my nabídku rádi přijímáme. Etna je po právu velebena jako hikersky nejpřátelštější město, ve kterém jsou všichni velice milí.

Park je rozlehlý, klidný a za pět dolarů si zde člověk může postavit stan, nabít si elektroniku a připojit se na wifi. Navíc jsou k dispozici piknikové stoly, záchody a za poplatek i sprchy. Vedle sprch stojí i hikerbox (nevím, zda jsem to zmiňovala v předešlých příspěvcích, ale hiker box je místo, kam hikeři odkládají věci a jídlo, které už nepotřebují nebo nechtějí) a k mému úžasu v něm leží bear canister. Přesně ten menší, který jsem si chtěla objednat, protože se mi pohodlně vejde do batohu. Běžně hikerbox využívám na výměnu malých věcí, ale že na mě v něm bude čekat tato část povinné výbavy, by mě opravdu nenapadlo. Další zhmotněná demonstrace rčení „trail provides,“ která platí doslova.

Můj ranní plán vstát v šest, cvičit a brzy vyrazit nepřekvapivě nevyšel. Povětšinou mě tato skutečnost nerozčílí ani nerozhodí, ale stále je ve mě zaseto určité zrnko touhy všechno stihnout. Věřím, že i to jednou zmizí a já budu schopná přijímat věci tak, jak jsou. Na piknikovém stolku, vedle kterého máme postavený stan, si t jako lidi vypijeme ranní kávu a dáme snídani. Poklidné ráno naruší pouze představa blížícího se odchodu do kopců, která v nás dnes vyvolává jediné přání: okamžitě zalézt zpátky do spacáku.

Potřebujeme zařídit několik věcí a poslat můj nový bear canister do South Lake Tahoe, abych ho nemusela nést v batohu už odsud. Na poště jsou tak neskutečně milí stejně jako na ostatních zdejších poštách, že bych navrhovala výměnný program pracovníku České pošty. Je mi jasné, že tady za své služby zaměstnanci pobírají plat k žití, a nikoliv k živoření, ale úsměv a vlídné chování nic nestojí a člověk má tak nějak hned lepší den.

Nemůžu se rozhodnout, zda se rovnou vydat stopovat nebo se rozmazlit ještě jednou tím výborným capuccinem z kavárny na rohu. Rozhodne to Jirka, který oznámí, že bez vanilkového milkshaku nikam nejde. Sedneme si jako včera na lavičku vedle kavárny a než dopiji kávu, zastaví před námi velký pick-up. Vystoupí čilý, odhadem pětaosmdesátník a na jeho otázku, zda nechceme hodit na trail, máme jasnou odpověď. Na korbě sedí obrovský pes a mé přání svézt se s ním zůstává nevyslyšeno, protože John, jak se nám náš řidič představí, trvá na tom, že si sednu vedle něj a okamžitě rozehrává svůj léty uzrálý šarm.

Ujedeme ani ne sto metrů, když John se slovy „musím ještě zavolat manželce, takže je dost možné, že si zase vystoupíte a já budu muset domů,“ zastaví u krajnice. „Šedesát jedna let manželství je šedesát jedna let manželství,“ pokračuje, zatímco loví v kapse telefon. Laškovným tónem nahlásí své paní, že za hodinu bude doma a my vyrážíme. Žena prý právě maluje obývák, ale on nemusí, protože onehdá schválně jakože omylem rozlil kýbl a od té doby je od podobných prací osvobozen. Podobnými historkami nás baví po zbytek cesty na trail a na mé naléhání, že mu přispějeme alespoň na benzín odvětí, že to bych ho tedy opravdu urazila. Žádost o společnou fotografii ho naopak potěší a se slovy, že se teda chytneme, začne okamžitě pózovat. Slíbím mu, že jak uvidím odklizený strom v okolí trailu, vzpomenu si na něj, protože letos trail v okolí pomáhal čistit od padlých kmenů a už šlapeme do kopce.

Nabití novou energií si užíváme okolní přírodu a výhledy. Minulý měsíc trablů zmizel v propadlišti dějin a z Oregonu si pamatuji jen Crater lake a jízdu na kanoi. Zase nás to baví, ale třicet mil denně chodit prostě nechceme. Odpoledne pokračuje v příjemném rytmu a já si zase jednou pluji na hikerském obláčku. Kopce jsou stále stejné, ale je pod mrakem a příjemné chladno. Potkáváme několik milých lidí a s každým prohodíme pár slov. U jednoho staršího pána mám trochu obavu, aby došel, ale na mou otázku, zda se cítí dobře přesvědčivě odpoví, že je jen unavený a já opět obdivuji místní důchodce. Pán by ve svém věku by mohl sedět doma u televize a nadávat na svět nebo cokoli jiného, ale on vezme batoh a vyrazí do kopců. Borec, stejně jako další postarší manželský pár, který míjíme později. Prochází „jen“ jednu sekci, dle svých slov pěkně pomalu. Vypadají ohromně spokojeně a já doufám, že v nejlepších letech, což jsou pro mě vždy ta aktuální a následující se ještě na nejeden trail vypravím.

Máme v nohách jen čtrnáct mil, ale ve chvíli, kdy nabíráme vodu u posledního zdroje, začne poprchat. Obloha připomíná tu, kterou jsme vídaly poslední dva týdny pravidelně a nad protějšími kopci se začínají objevovat blesky. Nasadíme na batoh pláštěnky a v solidním tempu doběhneme zbývající dvě míle k nejbližším plochým místům. Pršet začíná přesně ve chvíli, kdy zandáme věci do stanu. Ha! V utkání déšť versus my jsme konečně vybojovali první fifteen.

Vzhledem k nočnímu dešti a s ním spojené zimě se mi vstává poněkud ztuha. Zdá se, že i Severní Kalifornie nám chce ukázat, co umí. Vyrážíme zmrzlí, v kulichu a zbytky energie načerpané v civilizaci odešly s ranním mrazíkem. Čeká nás dnes šestadvacet mil, čemuž momentální forma příliš neodpovídá. Za půl míle na kopci chytáme signál, a než vyřídíme nezbytné, je půl hodina v trapu a „ten-by-ten“ odplulo do říše snů.

Dnes přecházíme přes Trinity wildreness, která mě naprosto nadchne. Severní Kalifornie mě okouzlila a tato část se řadí k mým nejoblíbenějším vůbec. Hory, skalnaté kopce a okolní kameny jsou tak malebné, že chci jen sedět a tiše obdivovat okolní nádheru. Shodujeme se, že jediné, co nás na naší cestě štve, je nevyhnutelné minimální tempo, kterým se nutně musíme pohybovat, pokud chceme trail dojít celý. Nejsem schopná užít si dosyta vše, co bych chtěla, když musím denně urazit po svých přes čtyřicet kilometrů, ale možná je to opět jen moje hlava, která vymýšlí své oblíbené „co by, kdy by a jak by.“

Tato oblast je známá pro svůj výskyt medvědů, ale my kupodivu nepotkáváme ani jednoho, jen sem tam pár otisků tlapek či bobky ležící na trailu. Místo toho každou chvíli potkáváme krávy, které svými velkými zvonci na krku dělají takový rámus, že neslyšíme vlastního slova. Netuším, jak se sem dostaly, ale tváří se nadmíru spokojeně. Také mě přišly pozdravit místní myši, tedy chipmunkové. Jeden se proti mně na trailu vyřítil takovou rychlostí, že nestihl zabrzdit, v plné síle narazil do mé nohy a odletěl stranou. Nevím, kdo z nás dvou prožil větší šok.

Obědváme nezvykle brzy na parkovišti nad silnicí. Poučeni z Washigtonu o tom, jak rychle se počasí může změnit, okamžitě, jak vysvitne slunce, vyndáme mokrý stan a spacáky a sušíme. Než se stihneme zabalit, přijede borec ve středním věku na Harleyi. Zkušeně zaparkuje, prohodí pár slov, sedne si opodál, ubalí si brko a vypadá nadmíru spokojeně. Trochu mu závidím. Toho Harleye, samozřejmě.

Odpoledne se trochu vleče nebo spíš míle nám příliš nenaskakují. Co chvíli stavím, kochám se a Jirka je tradičně malinko nervózní. Potřebujeme dojít do kempu k silnici, kde čekají největší hikerské vymoženosti: kadibudka a piknikový stolek. Po páté odpolední stavíme u potoka na další občerstvení, v jehož tůni se stihneme i vykoupat. Jak málo stačí k pocitu čistoty a spokojenosti.

Posledních pár mil je pro mě za trest, protože mě hrozně bolí břicho. Trochu se obávám navrácení se problémů, které nás sužovaly poslední měsíc, ale také vím, že se každou chvíli blíží mé nejméně oblíbené dny v měsíci což může být důvod úmorných křečí. Tak či onak, je mi blbě a musím jít s rozepnutým bederním pásem, což se vůbec nelíbí mým zádům. Přemýšlím, co dělám doma ve dnech, jako je tento. Splním pracovní povinnosti a jdu si lehnout. Tady se pracovní povinnosti rovnají čtyřiceti kilometrům s dvanáctikilovým batohem a vlastně nemám nárok si stěžovat. Do kempu doběhneme přesně v moment, kdy se začíná stmívat. Bohužel k našemu časovému plánu slunce teď vychází o půl hodiny později a také o půl hodiny dříve zapadá. V kempu již na nás čeká slečna, se kterou se potkáváme posledních pár dní a viditelně se jí ulevilo, že na potemnělém a absolutně opuštěném místě nebude nocovat sama. V devět ulehneme do spacáku a já v devět nula pět nevím o světě.