Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Heroes

Díky večerce po půlnoci se plánovaný budíček v nekřesťanských pět třicet příliš nepovedl. Vstáváme v sedm a usoudíme, že už je stejně pozdě, a proto se nebudeme honit. V klidu zabalíme, posnídáme a nikam se nám nechce. V devět ráno je třicet stupňů ve stínu a nás čeká celý den stoupání na prudkém slunci. Stihnu si ještě zašít boty, na kterých mám po dvou týdnech nošení díru. Očekávala jsem od nich delší výdrž, ale nejsem si jistá, že byly vyrobené na denní zátěž dvaceti mil s batohem v dešti a sněhu. Před desátou nám dojdou výmluvy, neochotně nasadíme batohy na záda a vyrazíme parnu vstříc. Plně si uvědomuji, že jeden den brečím kvůli sněhu a zimě, abych si ten následující stěžovala na pravý opak. Jak už je však Americe vlastní, nic nemůže být průměrné, a tak buď mrzne nebo je vedro k zalknutí. Ono to naše čecháčkovské mírné klima má něco do sebe a ocenit ho dokáži až nyní, kdy se během jednoho dne umí teplota několikrát změnit o dvacet stupňů.

Čeká nás několik mil po silnici, než se trail stočí zpět do přírody. Po chvilce zastavuje velký pick-up a v něm sedící sympatický pán nabízí, že nám cestu po asfaltu ušetří, ať se zbytečně nepřehřejeme, což je nabídka, kterou odmítáme jen se sebezapřením. Pán se nám směje a říká, že nám vlastně rozumí, že před dvěma lety šel PCT také, ale něco mi říká, že si myslí své. Konečně scházíme ze silnice a mně při pohledu vpřed okamžitě dojde, že silnice byla ta lepší část dnešní trasy. K vodě nám zbývá sedm mil do Kopce s velkým K. Je pravé poledne a kalifornské slunce si vynahrazuje svou několikadenní absenci v horách, kdy jsme svorně nadávali na zimu a sníh.

Nasadím si sluchátko, kochám se nezvykle zelenou pouští kolem sebe a cesta přes velké převýšení docela příjemně ubíhá. Na několika místech jsou mraky jedovatých kytek, kterým se snažíme vyhnout a pro jistotu několikrát použijeme dezinfekci. Myslím, že je to stejné jako s filtrováním vody z roztodivných potůčků a tůní na trailu, kdy bych za účinnost filtru ruku do ohně nedala, ale člověk má tak nějak lepší pocit, že alespoň něco dělá. Třikrát hurá placebo efektu.

Ke zdroji vody dorazíme v půl druhé. Ve stínu pod rozložitými stromy odpočívá skupina hikerů, se kterými se potkáváme od začátku cesty. Narozdíl od nás vyráží každý den mezi pátou a šestou ranní, tedy v čase, kdy my máme ještě půlnoc, abychom je dohnali během jejich polední siesty. Vaříme rýži, odpočíváme ve stínu a já dokonce přečtu dvacet stránek knihy, možná i proto, že čtečku jsem tvrdošíjně stále odmítla vyřadit ze svého vybavení. Odpoledne nás čeká další stoupání. Okolní výhledy na hory a kopce, které jsme v posledních dnech přešli, vynahrazují konstantní vedro. Nepřestává mě fascinovat, že chvíli procházíme pouští a o hodinu, dvě později se z ničeho nic ocitneme uprostřed lesa. Díky obsazenosti míst na spaní jsme v půl osmé stále na cestě a začínám se psychicky připravovat na premiéru noční chůze s čelovkou. Spontánně se rozhodneme podívat se na kopec mimo trail a poté, co se prodereme hustým křovím, najdeme téměř rovný plácek přímo na vrcholu. Konečně máme nocleh s výhledem!

Nedaří se mi zapálit vařič. Výjimečně nejsem vadná já, ale bomba, ve které zřejmě chybí potřebný tlak. Nepřekvapivě tak zjistím, že ještě hnusnější než instantní brambory jsou studené instantní brambory, ale i mě samotnou překvapí, že je mi to úplně jedno. V půl jedenácté dopisuji blog a cítím, že mé achillovce dnešních jednadvacet mil s patnácti kily na zádech moc nesedlo.

Vzbudím se v sedm s myšlenkou okamžitě vstát a jít si zacvičit. Záhadně se mi však opět zavřou oči a než se mi podaří je znovu otevřít je čtvrt na devět, čímž se odmítám nechat rozhodit. Stavím na kávu a jdu rozložit tyvek, na kterém se dvacet minut pokouším vzpomenout si na svou dřívější ohebnost. Většina ostatních hikerů dnes míří do Casa de Luna, dalšího vyhlášeného místa trail angelů vzdáleného dvě míle od trailu. Shodujeme se, že když jsme si nechali ujít Disneyland v L.A., oželíme také dav lidí v lese.

Po čtyřech mílích stavíme na pozdní snídani u hasičské stanice u silnice, přes kterou trail vede. Rozložíme všechny věci a užíváme si stínu. Vypůjčíme si odpadkový koš postavený vedle domku, ze kterého vzápětí vyleze mladý kluk.

„Klepali jste?“

„Ne-e,“ zní naše odpověď a tváříme se, že je úplně normální rozložit si obsah batohu před hasičskou stanicí.

Kluk zamíří k nám a ptá se, zda jsme hikeři.

„Ano, jdeme PCT,“ odpovíme jednohlasně.

„Co je to PCT?“ vykulí oči.

„To je trail, který máš tady za barákem a vede z Mexika do Kanady,“ vysvětluji trpělivě.

„Cože? Vy jdete pešky do Kanady? Jako jen s tímhle batohem? You are absolute heroes,“ vydechne s naprostým obdivem…

Očividně ne každý, nehledě na to jak blízko trailu je, rozumí slovu hiker. Kluk byl naprosto konsternován z toho, že jdeme s batohem. Pěšky! Tvářil se, jako kdyby před ním stanul Kapitán Amerika a Doktor Strange dohromady a snažil se náš přesvědčit, že by z nás díky našim superschopnostem byli skvělí hasiči. Netuším, jaké schopnosti měl na mysli a raději jsem se neptala. Pro jistotu nám vyjmenoval všechny benefity své práce hasiče a dokonce i platové podmínky na několik desítek let dopředu. Bezva, kdyby se mi nepodařilo aklimatizovat se zpět v ČR, pořád mám možnost stát se požárníkem v Kalifornii. Při této představě se cítím hned klidněji.

Odpoledne si užijeme kopců, vedra a chřestýšů dosytosti. Máme všeho plné kecky a rozhodneme, že dnešní den bude mílově kratší. Kempujeme na šestnácté míli v dolíku uprostřed stromů, kde je po dlouhé době všechno zelené. Než se najíme, je skoro tma a já se upřímně těším na novou bombu do vařiče. Za salát z červené řepy z Loving Hut bych dala svou pravou tenisku, a to je ta nezašívaná. Pro jistotu pověsíme jídlo na nedaleký strom, ale stejně, než za zavřenýma očima propadnu do říše snů, slyším medvědy všude kolem.