Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Highway to hell

Ráno vstáváme ještě za tmy odhodlaní do hodiny vyrazit. Bohulibý záměr překazila naše spolunocležnice, se kterou jsme se zapovídali u piknikového stolu a do prvního kopce šlapeme až pár minut po sedmé. Tyčinku k snídani nahradila broskev a vláčet ji dva dny v batohu stálo za to. Jak jsme se dříve všemu těžkému jídlu snažili vyhnout, nyní ho dobrovolně nosíme. Po návratu dlouho nechci vidět žádné jídlo v obalu, minimálně po několik příštích životů.

Než se nadějeme, stojíme na prvním dnešním vrcholu. Poslední dobou mě chůze baví jen po ránu, přesněji řečeno první tři hodiny. Pak začínám mít pocit, že jsem se dostatečně proskotačila a jsem připravená dělat něco smysluplného, což vnímám jako znamení, že se pomalu blíží čas jet domů. Nejprve však musíme doběhnout zbývajících osm set padesát mil, což je méně než třetina cesty a nabízí se říci, že konec se blíží mílovými kroky.

Krajina je dnes poněkud jednotvárná, protože odpoledne procházíme dlouhou smyčkou. Scházíme lesem v kopci a na protější straně vidíme ve stejné výšce druhý kopec, který nás čeká vzápětí. Celé kolečko měří deset mil, ale terén nás dnes šetří. U vody nás dožene naše včerejší spolunocležnice a nová přítelkyně Kylie, které slibuji dnešní zpestření: dole na parkovišti jsou podle mapy kadibudka i signál. Dodávám, že tam určitě bude čekat také trail magic se studenou limonádou. Směje se a nevěří mi.

V pět odpoledne dokráčíme na parkoviště a když zaslechnu otázku „chcete limonádu,?“ ani mě to nepřekvapí. Stojí zde již skupinka hikerů a otec jednoho z nich sem vážil cestu až ze San Franciska, jen aby synovi a jeho kamarádům přivezl pizzu, čokoládu a limonády. Naše načasování nemohlo být lepší, protože všichni byli již přejedení a stále zbývalo spousta proviantu. Jirka si s neskrývaným nadšením dá pizzu, já limonádu a čokolády dostaneme s sebou jako výslužku na cestu.

Zdržíme se, ale v cukrovém rauši ze snědených čokolád poslední tři míle v podstatě běžíme. Doslova prosvištíme kolem početné skupiny denních výletníků, kteří mají určitě také namířeno k jezeru. Potřebujeme tam být první a zabrat takové místo, kam se už nevejdou. Ne, že bychom byli až tak asociální, ale dle jejich vybavení a hlasitosti mají jistě jinou představu pátečního večera, než v devět večer zalézt do spacáku, což je právě náš plán. Ten je ostatně velmi podobný každý den, protože jsem po čtyřech měsících na trailu pochopila, že jinak se to ujít nedá.

Než skupina dorazí, jsme vykoupaní, máme vypráno a šikovně postavený stan tak, že držíme místo i pro Kylie a jim nezbyde nic jiného, než zamířit na protější břeh jezera, což se zdá být nejlepším řešení pro všechny zúčastněné.

V noci mě několikrát vzbudily podivné zvuky praskajících větví a dusotu kolem stanu. Uklidňovala jsem se, že to jen zbloudilí opilci hledají své stany na špatném místě. Výjimečně jsme nepověsili jídlo, protože nebylo kam. Ráno jsem objevila mnoho tlapek různých tvarů a velikostí a jsem moc ráda, že k nám do stanu nikdo nezavítal. Vyrážíme před sedmou ranní s vidinou třiceti mil před sebou. K snídani si dnes namísto čerstvého ovoce dopřeji brufen, protože první z mých nejméně oblíbených dnů v měsíci mi dává zabrat a bederní pás zapínám jen s největším sebezapřením. Za půl hodiny naštěstí začne prášek působit a já, starý odpůrce léků, jsem vděčná, že si ho můžu vzít a alespoň trochu fungovat.

Dopoledne příjemně utíká i díky nepříliš náročnému terénu a před polednem obědváme u silnice. Po pětačtyřiceti minutách si Jirka nasazuje batoh a mně připadá, že se zbláznil. „Pokud si teď nasadím batoh já, můj oběd skončí v prachu,“ snažím se Jirku obměkčit a s jeho lehce povytaženým obočím je mi povolenu dvacet minut odpočinku navíc. Poté, co spolknu brufen číslo dvě namísto dezertu, se vydáme vstříc odpolednímu programu v podobě dalších sedmnácti mil.

Castle Crag wilderness nám oběma vyrazí dech. Z ničeho nic se před námi rozprostře tak úchvatné pohoří, že zůstanu stát na místě a marně hledám slova. Obrovské skály v mnoha odstínech šedé s kaskádovitými výběžky vysílají jasný pokyn: sundat batohy, sednout si na zadek a tiše obdivovat, který poslušně plníme.

Odpoledne potkáváme další známé tváře z pouště. Slečna NextLevel pochází z jižní Afriky a trvale zhulený Kapitán Nemo pravděpodobně z jiné planety. NextLevel má v plánu projít Oregon za dva týdny a bez jakýchkoliv komentářů jí popřejeme hodně štěstí. Podobný plán jsme měli i my, než jsme zjistili, že Oregon je vše, jen ne rovina, kde by míle naskakovaly samy. Kapitán Nemo nemá ani tušení, že jsme se dva měsíce téměř na denní bázi potkávali a my se pozdravíme tradičně jako poprvé a stejně jako vždy si sdělíme, jak nádherný den dnes je. Někdy si říkám, o kolik mi má několikaletá abstinence od všech myslitelných návykových látek včetně alkoholu dělá trail těžší. Nemo trvale pobývá na jiné planetě, kde očividně platí jiné fyzikální zákony, které ostatně svou chůzí popírá. Představte si Jacka Sparrowa s batohem na zádech, kterak probíhá několik měsíců v kuse místní úzké cestičky vedoucí po hřebeni, na jehož nejvyšší skále se v klasické záklonové póze neopomene vyfotit. Ten kluk musí mít minimálně dvacet životů, což jsem si ostatně o sobě před pár lety myslela také.

Jakmile klesneme o pár set metrů níž, slétnou se na nás hejna mušek a komárů. Krouží kolem v takovém počtu, že vytahujeme síťky přes hlavu, které jsme si naštěstí ponechali v batohu. Síťované obleky nechali dobrým duším v hikerboxu pro cestu na sever, protože zdejší komáři nedosahují těm oregonským ani po kolena a sítí by bez problému prolítli. Před osmou večerní máme postavený stan a já se, bez ohledu na bzučící peklo, jdu vykoupat do potoka. Podaří se mi najít malou tůň, do které se ponořím celá. Je tma, jsem naložená ve studené vodě, čelovku jsem úmyslně nechala v batohu a raději se nerozhlížím kolem. Jsem tak vyřízená, že je mi úplně jedno, jestli mě něco sežere. Po pár minutách pobytu v ledové lázni se nahodím zpět do uspokojivého stanu a pokud mi tato záliba vydrží, nebudu doma poprvé doplácet za vodu.

Ráno si přispíme do šesti a po snídani před osmou už brázdíme trail. Nevím proč jsem si myslela, že šest mil zbývajících do Dunsmuir bude po rovině. Po třetím kopci pochopím, že jsem opět naivní. Síťka přes hlavu je mým novým nejlepším přítelem proti všudypřítomným mikro komárům a ačkoliv se v ní člověk celkem potí, může být i praktická, minimálně z důvodu úspory času před zrcadlem. Člověk si postupem času zvykne téměř na cokoliv.

V deset dopoledne stojíme u sjezdu z dálnice a je nám jasné, že dnešní stopování bude trochu oříšek. Po hodině to vzdáváme. Společně s Kylie voláme na kontakt, který jsme dostali od ostatních a za chvíli nás vyzvedává milá paní. Kellyfish je majitelka místního Crossroads, obdoby Hikers heaven, které jsme navštívili v poušti. Nechceme zde přespat, ale nabízí nám, že se u ní můžeme zastavit a osprchovat se. Rádi tuto nabídku za finanční příspěvek přijímáme a jsme za ní víc než vděční.

Dunsmuir je oproti Etně trochu kulturní šok. Klasické kalifornské městečko duchů a nás ani moc nemrzí, že zde nezůstaneme přes noc. Nezbytné nákupy zakončíme ve Wheelhouse, místní hipsterské kavárně, která by se vyjímala spíš na Letné než v Kalifornském skanzenu. Kellyfish zde shodou okolností sedí také a po obědě nás rovnou sveze do svého domova. Místo má příjemnou atmosféru, není tu moc lidí a na chvíli se necháme zlákat představou užít si odpoledne komfortněji než šplháním do dalšího kopce, ale tlačí nás čas.

Stan stavíme v půl osmé večer s přáním si trochu zacvičit. Než však stihnu dopsat první dva odstavce, jsem úplně pokousaná a notně otrávená. Očividně za námi dolétly oregonské stvůry až sem a místo cvičení se odevzdaně schovávám do stanu.

Budíček zvoní v půl šesté a my jsme bez snídaně, protože nemáme vodu. Vyrážíme ještě za šera a s vidinou blížící se kávy kopec téměř vyběhneme. Na výjimečně dostupném signálu objednávám při snídani nové přezky na batoh, protože Jirkovi včera praskla přezka na bederním pásu, tedy ta nejdůležitější. Než se najíme a objednám náhradní vybavení, je skoro deset dopoledne.

Po několika mílích nasazujeme opět síťky přes hlavu. Zdejší komáři nebzučí a jsou téměř neviditelní, což je ve finále daleko horší než v Oregonu. Tam je člověk mohl alespoň zcela nejogínsky zabít a vylít si na nich svůj vztek z pokousání. Tady nic neslyší, necítí jejich kousnutí, jen následnou bolest, která stojí za to. Neviditelní komáři jsou doprovázeni muškami, které sice nekoušou, ale lítají při chůzi člověku do očí a nosu, jsou neuvěřitelně otravné a nedají se odehnat. Kapitulovaně se dusím v síti, zatímco teplota rapidně stoupá. Tím jak klesáme se výrazně otepluje a poledne nás uvítá „příjemnými“ čtyřiceti stupni ve stínu a dusnem, ve kterém se ani lístek nepohne.

Odpoledne dojdeme k nečekaně krásné řece. Překvapení za každým rokem zde miluji asi nejvíc, tedy samozřejmě jen ta příjemná. Ledová voda s námi i s naší morálkou udělá divy a poslední kopec díky osvěžení a namočenému oblečení zvládáme bez úžehu. Takové vedro jako je dnes jsme zažili snad jen na konci pouště v okolí Walker passu.

Jakmile se jen lehce ochladí, vrací se mušky a komáři, kteří nás neopustí až do pozdního večera. Díky nim jsem opět bez večeře, protože zastavit nejde a každé odskočení na malou je odměněno několika kousanci. Takhle nějak si představuji peklo. V uších mi zní „Highway to hell“ a přesně tak si teď připadám. Stan stavíme ve čtvrt na devět za úplné tmy. Oproti Washingtonu se stmívá o hodinu dříve, což znamená, že budeme muset být o hodinu rychlejší. Závod s časem je očividně stejný doma i v lese a často prohráváme na celé čáře. Možná je na čase přestat honit čas i sebe, ale s blížícím se koncem je těžké se někdy nenechat strhnout. Dnešní den byl takovou vzpomínkou na Oregon. Skoro celý proběhl v lese bez jediného výhledu, jen s větším převýšením. Když se v půl deváté večer máčím v malé tůni v potoce, u kterého kempujeme, říkám si, že možná právě ty „všední dny,“ jako byl ten dnešní, naučí člověka nejvíc.