Článek
Výběr místa noclehu hned u cesty mezi stromy se již večer ukázal jako velmi dobrý nápad. Ještě než jsme usnuli, rozfoukalo se a my mysleli na naše kamarády, kteří zůstali pár desítek metrů za námi na kouzelném místě s výhledem na kopci. Podruhé jsem Jirku umluvila k přepnutí spacáků a nemyslitelné se stalo pravdou: mně bylo takové horko, že jsem si dokonce sundala ponožky a Jirka se klepal zimou. Možná svou roli sehrála skutečnost, že můj spacák je do minus dvaceti a ještě mám teplou vložku nebo to, že jsem díky nerovnému povrchu celou noc ujížděla do strany a na Jirku pak táhlo.
O půl šesté zapěl Freddie z telefonu mé jinak oblíbené „Is this the real life, is it just fantasy?“ a už při prvním zamžourání bylo jasné, že počasí velmi připomíná minulé pondělí. Mlha, mrholení, vítr, zima. Naše dilema, kdy sjet do Idyllwild se zdálo být vyřešeno. Nahrávala mu také má oblíbená hra na chirurga, kterou jsem si zahrála včera před spaním. Asi se nikdy nepoučím. Chtěla jsem si přelepit malíčky a puchýř na patě, když jsem zjistila, že i na špičce pravého malíčku je něco zvláštního. Jakmile jsem vzala nůžky do ruky, situace nabrala rychlý spád, abych o pár vteřin později seděla s krvácejícím malíčkem a vědomím, že jsem se opět vyznamenala. Jirka zachoval dekorum a situaci nijak nekomentoval, ačkoliv od podobného představení uběhl ani ne týden. Vydezinfikovala jsem díru levandulí, kterou mám s sebou pro podobné případy a doufala, že se do rána stane zázrak. Marně.
Vysoukala jsem se ze stanu v péřovce, která, než jsem si odskočila na malou, úplně navlhla. Než stačíme zabalit, máme mokré úplně všechno a stan můžeme ždímat. „Tento způsob PCT zdá se mi být poněkud nešťastným,“ vzpomínám na pana Důru. Vyrážíme slabou půl hodinku po ostatních s tím, že se sejdeme v Paradise Valley Café a uvidíme co s načatým dnem.
Pět stupňů ve stínu
Jde se mi snad ještě hůř než první den, a to je co říct. Pravé rameno se hlásí o slovo a včera operovaný malíček mi dává jasné najevo, že šťourat nůžkama mám příště tak maximálně do písku. Chvíli krize se snažím zahnat poslechem mluveného slova, ale zvuk linoucí se ze sluchátek mě ještě víc vytáčí. Prší, je mi zima, za chvíli zase vedro a vítr dělá každý krok těžším. Vyškrábu se do prvních pár kopců a vidím nádhernou duhu, která mi opět připomene nicotnost mých problémů a důvod, proč tu jsem. Svět je v pořádku.
Svět je v pořádku
Během sedmi mil děláme jednu krátkou přestávku na tyčinku a za dvě hodiny už v teple restaurace pijeme zaslouženou kávu. Prozřetelně si dáváme snídaní napůl a stejně jsme oba úplně plní. Jack volá do ubytování, které mu kdosi doporučil a domlouvá nám dům s vlastní vířivkou v podstatě za pár korun. Je skvělé být v přírodě, ale občas je stejně tak skvělé si dát jednou za čas vanu a noc v teple a suchu. Trochu mě mrzí, že se budeme muset na trail vracet a měníme původní plán, ale zdravý rozum mi říká, že to. že jsme dvakrát ušli přes dvacet mil, ještě neznamená, že jsme borci a taky se nám může stát, budeme-li se teď zbytečně hecovat, že volných dní budeme muset mít několik za sebou, protože se úplně utavíme. „Máme se tu naučit neplánovat,“ připomenu si a začínám se těšit.
Stopadesát mil v nohách a další životní rekord
V průběhu snídaně se u našeho stolu zastaví pán, který se představí jako „Grumpy“ a nabídne nám odvoz do města. Během půl hodinky jsem již ubytovaní a místo předčilo jakákoliv očekávání. V pěti se do prostorného mezonetu akorát vejdeme a při rozpočítání ceny ubytování je cena více než dostupná. Máme před sebou den a půl odpočinku, možnosti zahojit nohy a dopřát si trochu komerční zábavy. V místním kině dávají večer Avengers, a tak se konečně po měsíci dočkám. Poprvé v životě půjdu za „kulturou“ v oblečení do deště, protože zbytek mého skromného šatníku se pere.
Odpoledne se vypravíme na místní poštu, kde na nás čeká balík s nesmeky pro blížící se sníh. Při nákupu v obchodě se musíme trochu krotit. Shodneme se, že si připadáme jako Alenka v říši divů a snědli bychom úplně všechno kromě instantních brambor, samozřejmě. Chleba se sýrem je rázem lahůdkou hodnou několika michelinských hvězdiček a já si připadám jako na dovolené na druhou.
