Článek
Noc byla krátká. Náctiletý syn naší hostitelky měl celou noc nahlas puštěnou televizi a otevřené dveře. Možná na znamení, že on tedy rozhodně přítomnost nějakých usmolených v podstatě bezdomovců neschválil. Usnula jsem až k ránu, aby mi o dvě hodiny později skočil jeden ze tří domácích psů na hlavu. K mému štěstí to nebyl zdejší obrovský retrívr, ale roztomilý teriér.
Při přebalování jídla jsme zjistili, že buď budeme o hladu nebo s nesnesitelně těžkými batohy. Až někdo vymyslí ultralehké jídlo na trail, které nebude hnusné, drahé a zasytí, vydělá miliony. Od naší hostitelky dostaneme neodolatelnou nabídku, a sice odvoz na trail, abychom si mohli ujít osmimílový úsek bez batohu, následný odvoz zpět do města a ještě jeden nocleh u ní. Jirka může vyzkoušet, jak je na tom jeho koleno bez dvaceti kilo na zádech a další den nebudeme muset jít čtyřiadvacet mil bez vody. Jsou nabídky, které se neodmítají.
Pohodový výlet bez batohu
Je šílené vedro, ale Rachel nám vysvětlí, že takto horko nevypadá, ba naopak je posledních pár dní nezvykle chladno. „Super, máme štěstí,“ odpovídám s úsměvem a ani sama nevím, zda to myslím ironicky nebo vážně. Bez batohu se cítím jako pírko a osm mil zvládneme příjemnou chůzí za dvě hodinky. Odpoledne míříme na dlouho očekávané „Thai-hachapi“, jak zní název místní thajské restaurace. Po šesti týdnech kombinace sušených hrůz a nočních můr americké gastronomie konečně jídlo! Jediným mráčkem na jinak odpočinkovém dni je můj telefon, kterému se z ničeho nic zbarvila obrazovka do fialova a veškeré ikony zmizely. Což o to, fialovou mám opravdu ráda, ale nejsem si jistá, zda si mohu, jen tak z plezíru, dovolit další mrtvou váhu v batohu. Telefon se mi pravděpodobně přehřál v kapse při dnešní procházce a probudit ho nedokáže ani reset, opětovné vypnutí, domluvy a dokonce ani návštěva místního obchodu vydávajícího se na Google maps za opravnu, ale ve skutečnosti by zde spíše směnili babiččiny zlaté zuby za něco ostřejšího do nosu. Telefon zabalím do šátku se slovy, že se třeba vzpamatuje a uvědomím si, že ho zas tak moc nepotřebuji.
Tehachapi
Dnešní noc strávíme venku na zahradě pod košatým stromem s úmyslem vyzkoušet si nocleh pod širákem a ušetřit nervy sobě i synovi naší hostitelky. Prý se po zahradě rádi prochází místní jeleni, a tak se alespoň zocelíme pro případné noční setkání se zvířaty na trailu. Usínáme s milionem hvězd nad hlavou a poslední, co mi proběhne hlavou je, že návrat do Prahy bude krušný. Vím, že to vždycky nějak dopadne a při nejhorším si můžu rozložit karimatku u Vltavy. Ráno nás probudí překrásný východ slunce a Jirky bolavé koleno, díky kterému jsme se rozhodli zůstat v civilizaci ještě jeden den navíc. Telefon se přes noc zázračně umoudřil a je vidět, že i na něj mají dva dny v civilizaci blahodárný účinek.
Místo dnešního noclehu a všudypřítomná psí společnost
Přes den se Jirka věnuje ledování kolena, zajedeme svým hostitelům vybrat malý dárek za jejich pohostinnost a vyplejeme chodník za domem, abychom si připadali alespoň trochu užiteční. Večer ještě společně posedíme a kolem půl jedenácté se odebereme na naše místo pod stromem, abychom si zopakovali včerejší úspěšné spaní pod širákem. Na černém nočním nebi září opět milión hvězd a já brzy usínám.
Další noc pod hvězdami
Vzbudí mě vrtící se Jirka.
„Co se děje?“ zabručím rozespale.
„Nevím, něco tady chodí“ odpovídá. „Asi pes“.
„Aha…“ Potřebuji na malou. V polospánku přemýšlím, zda se zvednu nebo se pokusím usnout a vydržet do rána, ale v tom slyším podivně šustit trávu. Jedním pohybem nasazuji čelovku a zabalená ve spacáku se posadím.
„Ty vole, to je medvěd!“ vypadne ze mě ve chvíli, kdy se otočím za zvukem a v kuželu světla vidím, že dva metry za mnou stojí obrovská černá koule s kulatýma ušima, které zeleně svítí oči.
„Cooooooooooo?“ vydá ze sebe Jirka blíže nepopsatelný zvuk a stále zabalený ve spacáku vyskočí do stoje.
Než stihnu obdivovat jeho nově nabyté artistické výkony vidím, jak medvěd třemi ladnými skoky odhopká kamsi do tmy. Vyděšeně se na sebe podíváme a já si připadám, jakobych na místě zamrzla nejen já, ale i čas a prostor. Byli jsme připravení na jeleny, kočky, psy, myši, ale velký černý medvěd? V civilizaci? Na zahradě? Není to už trochu moc? Z úvah mě probere další šustění trávy. Posvítím čelovkou směrem k horní části zahrady a vidím medvěda v celé jeho majestátnosti, jak se k nám pomalu blíží. Tentokrát se okamžitě probereme, jedním skokem se vymotáme ze spacáku a za huhlání, kterým se medvěda pokoušíme odradit zcela v rozporu se všemi pravidly pro setkání s medvědy, utíkáme k domu. Je zamčeno, ale naštěstí děti v obýváku nespí, protože jim dnes skončila škola a ještě v půl jedné sedí u televize. Bušíme na dveře. Překvapeně nám otevřou a po informaci, že po zahradě chodí medvěd, rychle zamknou na dva západy. Nikdy totiž živého medvěda neviděly.
Děti si po momentu překvapení sednou zpět spokojeně před televizi, kde dávají určitě něco zajímavějšího než medvědy chodící po zahradě a nás přemůže zvědavost. Jdeme se opatrně podívat ven, asi abychom se utvrdili, že se nám vše jen zdálo. Nezdálo. Náš medvěd se i nadále spokojeně prochází po zahradě, tentokrát asi dvacet metrů od nás. Narovinu přiznávám, že představa nočního probuzení s medvědem funícím do obličeje ve mě vyvolává podobné pocity jako celoživotní praxe advokacie a pevně věřím, že oba tyto zážitky si odpustím.
Díky dnešnímu večeru jsem bohatší o tři nové poznatky:
1. Medvědi jsou opravdu všude.
2. Medvědi jsou zatraceně rychlí.
3. Medvědi nejsou ve tmě téměř vůbec vidět, ale zato jim jasně zeleně mu svítí oči a zatím se zdá, že mě z nějakého záhadného důvodu pronásledují. Upřímně doufám, že blíž než dnes si už nebudeme.
Že mě medvěd navštíví i na tomto místě, by mě v životě nenapadlo
