Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Když není co ztratit

Dnešní den se zařadí mezi ty nezapomenutelné, nikoli však našlapanými kilometry, ale tím, co jsme všechno se nám povedlo. Vezměme to pěkně od začátku…

Ráno se probudím před šestou, což je po včerejším výkonu a pozdním ulehnutí parádní výkon. Není mi dvakrát do skoku, a tak si rovnou rozkládám svůj jóga papír, abych se srovnala do použitelné podoby, což se mi za dvacet minut jakž takž podaří. Než se vyhrabeme je osm hodin, tedy něco jako hikerské odpoledne. Nevadí, máme to jen devět mil k silnici odkud, budeme-li mít štěstí, dostopujeme do Inyokernu, kde nakoupíme na zbývající dva až tři dni do Sierry. Dopoledne se vcelku nic, kromě vedra a namočení nejšpinavějších částí našeho oblečení a nás samých v miniaturní tůni u cesty, zvláštního nestalo.

Po dvanácté dorazíme do Walker passu, kde potkáváme několik známých hikerů, se kterými se potkáváme od začátku naší cesty, včetně jedné slečny, se kterou jsme vycházeli z Mexika ve stejný den. Narozdíl od nás patřila do té rychlé skupiny a dnes se po zhruba šesti stech padesáti mílích opět shledáváme. Všichni nám doporučují jet do městečka Lake Isabella, které je mnohem dál, ale míří tam většina projíždějících aut. Patnáct mil vzdálený, mnohem menší Inyokern leží na opačné straně a jeho dva obchody a dvě restaurace zní našemu momentálně asociálnímu nastavení mnohem lépe. Nenecháme se odradit a jdeme k silnici stopovat. Pravé poledne je pro stopování nejhorší čas, protože jako bonus k minimálnímu provozu slunce pere o sto šest. Máme poslední dvě deci vody a s heslem: „naděje umírá poslední“ šlapeme další tři míle po silnici. V průběhu další hodiny nám zastaví pán, který jede z Inyokernu a jen tak se nás chtěl zeptat, jak se nám jde v tomhle vedru, indická rodina čítající osm pasažérů v pětimístném autě, která jede jinam a napotřetí se na nás usměje štěstí. U krajnice zastaví velký, modrý pick-up a na předním sedadle nás kromě sympatického řidiče vítá nádherný labrador. Jirka nakládá batohy do kufru, já mírním svou extázi ze psa, kterého bych si nejraději posadila na klín a vyrážíme směrem Inyokern.

Tentokrát se vyvarujeme největší chyby, a sice vydat se nakoupit zásoby hladoví, ale jdeme se nejprve najíst. Necháme se vysadit před mexickou restaurací. Loučím se se psem a Jirka mezitím vyndavá batohy z kufru, což je důležitý moment pro pozdější sled událostí. Je mi úplně jasné, že jakékoliv hodnocení gurmánských zážitků je notně zkreslené stravou skládající se z vloček, sušených brambor a tyčinek, ale rýže se zeleninou, což v mém případě bylo burrito bez burrita mi chutnala lépe než v michelinské restauraci. Tam jsem ostatně byla jen jednou v životě a zcela upřímně jsem celý zážitek považovala v mém případě za vyhozený čas i peníze, protože jídlo je jediná oblast, ve které jsem zcela konzervativní. Vydáváme se sehnat bombu do místních kutilských potřeb i přesto, že nám kdosi na trailu tvrdil, že bombu nemají. Existuje totiž ještě jedna horší věc než studené sušené brambory a jmenuje se „ráno bez kávy.“

Jakmile vyjdeme z restaurace, dostaneme pecku přímo mezi oči. Čtyřicet stupňů ve stínu a na slunci je určitě přes padesát. Vzduch se ani nehne. Přesně takhle si představuji počasí v amerických filmech, kdy na poušti leží lebka z muflona a opodál sedící sup jen smutně hledí na kosti bez kousíčku masa, protože v tomhle vedru se všechno okamžitě rozloží na prach, což bude, než se dopachtím k míli vzdálenému obchodu, možná i můj případ. Bombu oproti doporučení skutečně mají a na zpáteční cestě se v místním fast-foodu zastavíme na kávu, zmrzlinu a internet, přesně v tomto pořadí. V klimatizované místnosti se dostáváme zpět na provozní teplotu a než zvládneme zařídit potřebné logistické úkoly na příští dva týdny je půl šesté večer. Dnešní skóre MY vs. ČAS = 0:10.

Čekám venku na odskočivšího si Jirku, dobře naladěná si protahuji záda o zábradlí a můj pohled zavadí o batoh. Zdá se mi, že na něm něco chybí, když v tom si uvědomím, že nemám HOLE!!! Začnu horečně vzpomínat, kdy jsem je viděla naposledy. Rano jsem při chůzi po silnici požádala Jirku, zda by mi je nemohl připnout na batoh a… Dál netuším. Možná je Jirka někam uklidil? Co se týká praktických záležitostí je z nás dvou určitě ten zodpovědnější. Když konečně vyjde ven z restaurace, na otázku ohledně mých holí však nemá odpověď. Přemáhá mě směsice paniky a vzteku, protože si ani nechci představit následující dva dny kopců v kombinaci s těžkým batohem a nulovou oporou.

Vracíme se do restaurace, ale tam po holích není ani vidu ani slechu. Mohly zůstat v kufru auta nebo se zalíbily někomu v restauraci, protože batohy jsme si nechali, jak se po hikersku sluší a patří, u vchodu. Jak je možné, že si toho ani jeden z nás nevšiml? Je vlastně úplně jedno, kde jsou či kdo si čeho měl všimnout, prostě jsem bez holí. Zatímco sedím před restaurací a pravděpodobně vypadám, že mi umřel pes i se všemi štěňátky, přisedne si ke mě neskutečně milý starší pán. Hugh, jak se mi představí a nezapomene laškovně dodat, že Hugh je jako Hugh Heffner, mi nabízí odvoz na trail i s tím, že na nás počká před obchodem, dokud si nenakoupíme. Vypráví mi, jak miluje létání a vlastní malé letadlo. Nemůžu si kazit den kvůli dvěma pitomým kusům hliníku, když se mě snaží rozveselit takový gentleman. S díky nabídku přijmeme, rychle nakoupíme, co nám zrovna přijde pod ruku a o chvíli později už míříme směrem trail.

Necháváme se odvézt zpět do kempu ve Walker passu s nadějí, že by se třeba mohly hole nějakým zázračným způsobem vrátit. O holích nikdo neslyšel, ale zato je v kempu pocitově milion lidí a v sedm večer má většina už slušně nakoupeno. Nic proti oslavám, ale po dnešním zážitkovém výletě bych potřebovala jediné: v klidu se vyspat. Nemůžeme se rozhodnout, zda riskneme divokou noc a zůstaneme nebo noční chůzi a popojdeme do dalšího, minimálně pět mil vzdáleného místa. Potkáme pár známých tváří, zapovídáme se a díky zvyšujícím se decibelům přítomných i nově příchozích se nakonec v půl deváté rozhodneme vyzkoušet do dnešního dne tolik obávaný „night hiking.“ Odmala se ve tmě bojím, potmě skoro nic nevidím, což zbytečně nahrává mé přebujelé fantazii, kdy naopak vidím úplně všechno. Jsem si plně vědomá, že tahle neschopnost není žádoucí vlastností zoceleného hikera a stále mám v živé paměti táborové bojovky, kdy jsem se lekala úplně všeho a byla slyšet na několik kilometrů. Navíc mám ještě v živé paměti návštěvu vesnického kina, kde jsem ve svých dvanácti letech shlédla snímek Záhada Blair witch, nebyla téměř schopná přes park dojít domů a další půlrok měla po nocích o zábavu postaráno. Kdy jindy však pokoušet štěstí než v den, kdy „už nemám co ztratit,“ takže nasazujeme batohy a neohroženě vyrážíme. Není vidět na krok, nasazujeme čelovky a o půlhodinu chůze a několik infarktových stavů později je jasné, že máme jen dvě možnosti: Pokračovat do kopce, kde další potencionální místo na stan je minimálně tři míle daleko a není jasné, zda bude volné, nebo se vrátit do kempu, kde bude mejdan do rána. Ještě chvíli prodlužujeme své zoufalství a pokračujeme vpřed, než asi upřímně přiznáme, že by bylo dobré, aby byl skupině ve alespoň jeden člověk, který se ve tmě s v kopcích nebojí a tuší, co dělá, a že takový jedinec tu dnes bohužel není.

Pokorně usoudíme, že zábavy jsme si dnes užili dosyta a další setkání s medvědem raději oželíme. Ačkoliv si připadáme jako dva idioti, ani jeden z nás nemá energii hrát si na hrdinu. Uděláme čelem vzad a se sklopenou hlavou se vrátíme zpět do kempu, čehož následně ve dvě ráno uprostřed rozjetého mejdanu hořce litujeme a slíbíme si, že příště si vybereme variantu medvěd v lese než zvířata v civilizaci.

Má ranní nálada odpovídala několika hodinám přerušovaného spánku. V půl sedmé jsem se vypotácela ze stanu, a než se vymotal i Jirka, bylo příliš pozdě na to vyjít brzo. Potřebovali jsme zařídit zbytek věcí a signál je buď ve městě, nebo u silnice. Rozhodli jsme se usadit ve stínu u silnice a začít den po poledni, až přestane největší vedro a my vyřídíme vše nezbytné. Jak už bývá zvykem, realita je jiná. Než jsme se dohrabali k silnici, bylo i ve stínu přes čtyřicet stupňů. Se signálem to ve státech vypadá tak, že chvíli je a chvíli není s tím, že není, když ho člověk nejvíc potřebuje, například když se snaží cokoliv objednat nebo zařídit, aby celou akci mohl několikrát opakovat a skončit po hodině s nulovým úspěchem v naprosté frustraci a s chutí mrsknout telefonem ze skály a vrhnout se za ním. Po třech hodinách volání, zařizování a téměř nulovém úspěchu jsme usoudili, že vlastně nic nepotřebujeme a lepší varianta než zemřít vedrem s telefonem v ruce bude tiše skonat v kopci při alespoň trochu smysluplné činnosti, jíž chůze v tomto výběru jistě je. Seškvaření vedrem i frustrací z civilizace jsme vyrazili vstříc nekonečným dvou hodinám do kopce na přímém slunci a s vyschlou slzou v oku vzpomínali na sníh a kroupy, na které jsme před dvěma týdny nadávali.

V šíleném vedru jsme se trápili do půl osmé, nechali se několikrát sežrat komáry a postavili stan po patnácti mílích na místě, které je z kopce právě tak, že člověk nebude sjíždět dolů. Snad. Oči zavírám až po desáté v uších mi zní slabé volání: Kennedy Meadows.