Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Kennedy meadows

Budík zazvonil v pět čtyřicet pět a my jsme skutečně vstali. V kopci mezi keři se nedá cvičit ani sedět a kochat se vyhlídkami, díky čemuž pár minut před sedmou už šlapeme. Svěží chladno po patnácti minutách skončilo a přivítalo nás známé vedro. U vody na páté míli snídáme a za dvanáct mil u té další obědváme. Takhle se tedy hikuje! Člověk od rána běží jako stroj, zastaví se jen na jídlo a jinak šlape jako hodinky. Co si budeme, nějak tuším, že tohle není nic pro mě. Tvrdím, že dnes ve tři končíme, což mi Jirka nevěří. Na jeho obranu musím dodat, že moje odhady času a vzdálenosti jsou obvykle zcela mimo, protože čas hraje proti mně a v krizi počítám, že ujdu šest mil za hodinu nebo prostě poběžím, což se samozřejmě nikdy nestalo.

Odpočíváme na kopci s výhledem a mě dnešní vycházka vůbec nebaví. Jsem tu ráda, ale dnes bych si nejraději sedla a jen koukala na okolní nádheru. Jirka mě překvapí obdobným přáním, ale bohužel si ho nemůžeme splnit. Což o to, já bych bez jídla pár dnů vydržela, ale bez vody v momentálním vedru jen těžko. Přepínám do módu autopilota, nasazuji batoh a připadám si, jako by ze mě někdo vysál všechnu energii. Ať se snažím sebevíc, nohy nejdou. Tuším důvod své únavy, protože v určitou dobu mne měsíc co měsíc přepadne i doma, ačkoliv tam nechodím denně dvacet mil v kopcích. Veškeré zbytky síly soustředím na dávání nohy před nohu, což se jeví jako jediná možnost, jak neupadnout.

Veškeré blogy, především ty zahraniční, které jsem před cestou přečetla, shodně popisovaly, jaká je trail zábava. Procházka růžovou zahradou s výjimečným obláčkem, který dříve než se stihne zamračit, odpluje. Okolní nádhera je dechberoucí v jakékoliv ze svých podob, ale někdy to úplně taková legrace není. Třeba ve dnech, kdy člověk cítí, že místo vybíhání mnoha mílových kopců by si nejraději lehnul, dal si mokrý hadr na hlavu, zavřel oči a několik hodin nevěděl o světě. Začíná foukat ostrý vítr a obloha se nepřátelsky zatáhne. V půl osmé stojíme na posledním kopci a Jirka se chystá stavět stan.

„Ty dvě míle už dojdeme, když jsme se sem vyhrabali,“ dělám hrdinu, protože tuším, že to bude z kopce. Vidina brzkého konce mi pomáhá chytit druhý dech a jako vítr sbíhám dolů. V půl deváté zakončíme den na pětadvacáté míli a já si říkám, že když jsme schopní i v krizi a vedru v kopcích ujít pětadvacet mil, třeba ještě někam dojdeme. Stan stojí na nezvykle rovném místě a já si slibuji, že ráno začnu cvičením. V jedenáct večer vedle spokojeně odfukujícího Jirky datluji tyto řádky a přesvědčuji sama sebe, že jednou za ně, i na úkor každodenního spánku, budu vděčná.

Ráno bylo těžké. Někdo mi v noci musel vyměnit chodidla, protože jakmile jsem se postavila, byla na jejich místě jakási kopýtka odmítající jakoukoliv spolupráci. Času navzdory rozkládám podložku a půl hodiny se snažím uvést svá záda do provozní formy. Snažení se setká s úspěchem, méně však už Jirkovo koleno. Uklidňuji ho, že není nic, co by nespravila ortéza či amputace, ale zdá se, že na moje vtipy není po ránu naladěn. Poté, co mu úsměv nevyloudí ani sušenka, tuším, že mlčeti bude více než zlato.

Z ticha nás vyruší postarší pán, který na nás včera večer z protějšího kopce volal, že je u něj místo na stanování. Nevěděl, že jsme také našli místo na stan a chtěl být nápomocný. Dává nám užitečné rady, kde v kopci hledat místo na spaní a prozrazuje, že je mu šedesát devět let a poprvé trail zdolal celý, podruhé jeho část a letos jde „jo-jo“. Z Campa vyrazil do Kennedy Meadows a teď to otáčí a jde zpět do Campa. Dle svých slov čekal čtyřicet dva let, než se na trail vydal a my děláme dobře, že na nic nečekáme. Jeho nadšení a dobrá nálada jsou nakažlivé a zdá se, že zcela převálcovaly naše poněkud chmurné ráno.

Vyrážíme v devět, kdy se slunce již notně činí. První čtyři míle k vodě utečou úplně samy. Chůze bez holí se zdá být jiná disciplína, na kterou bych si možná i zvykla, ale po dvou hodinách mě začínají bolet záda i koleno a pochopím, že není čas na hrdinství a bude lepší narušit si rozpočet než meniskus. Rozhodujeme se, zda se zastavit jako první v kempu Grumpy Bear nebo dojít rovnou do Kennedy Meadows. Příroda naší nerozhodnost vyřeší za nás, protože než sejdeme z kopců dolů, hřmí jako o závod a nad Grumpy Bear lítá jeden blesk za druhým. Nehledě na batohy doslova běžíme do Kennedy Meadows a jako zázrakem se zvládneme pohybovat na okraji mraků a nezmoknout. U cedule Kennedy Meadows nás přepadne sentiment. Zvládli jsme to! Sedm set dva mil, tedy něco přes jedenáct set kilometrů, během kterým jsme prošli kalifornskou pouští. Ještě před několika týdny jsem si vůbec nebyla jistá, zda zvládnu ujít s batohem dál, než na první kopec a najednou máme za sebou celou jednu sekci. Prochodili jsme ve vedru, zimě, sněhu, kroupách a dešti každý jedny boty a stále jsme tady.

Do Kennedy meadows přicházíme za velkého potlesku, kterým se vítají všichni nově příchozí hikeři. Být středem pozornosti mě jako obvykle znervózňuje a mé oblíbené „zavřu oči a nikdo mě nevidí“ zde bohužel nefunguje. S úlevou shodíme batohy, pozdravíme se s pár známými a já tradičně běžím do sprchy. Čtyři dolary za venkovní sprchu, do které mi navíc začalo pršet, považuji za vcelku drahý obchod, ale voda teče a je teplá. Jsem v sedmém nebi a navíc stihnu vyprat i to, co mám na sobě. Pračka je zde k dispozici, ale upřímně, souboj americké pračky a máchání v potoce končí remízou.

Osvěžená a dobře naladěná se vypravím do pojízdného obchodu s hikerským vybavením se záměrem pořídit si nové hole. V nabídce mají tři druhy. Ty nejlevnější jsou těžké, prostřední model je jednou tak drahý a třetí se zdají být drahé i v případě, že by mě do kopců nosily samy. Kupuji si ty prostřední a doufám, že se mnou vydrží až do konce. Ačkoliv jsme původně plánovali v Kennedy Meadows jeden, dva dny zůstat, následujícího dne vyrážíme po čtvrté odpolední směrem trail. Důvodem je shoda více okolností, které by vydaly na samostatný blog hodící se spíše do rubriky „Poradna“ či „Tragikomické historky“ a v psané podobě by tolik nevynikly. Stan stavíme po vycházkových pěti mílích na kouzelném místě u řeky. Zbožňuji zvuk vody a tady je tak hlasitý, že se skoro neslyšíme navzájem, což vylučuje nervozitu z jakýchkoliv nočních zvuků. Moudrost mistra Eckharta „Nic nemít, nic nechtít, nic nevědět“ jsem si s dovolením upravila na do trailové podoby „Nic nechtít, nic nevidět, nic neslyšet“ a funguje výborně. Při západu slunce se koupeme v chladivé, horské řece. Po šesti týdnech v strávených v prachu pouště je to neuvěřitelná změna a mě opět těší jen být. Zítra nás čeká převýšení větší než tři kilometry, ale to mě momentálně vůbec netrápí.