Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Klony útočí

Ráno v šest vstáváme již za hlasitého bzučení zvenčí. Nemusím ani popisovat, jak velkou chuť máme obléct si síťovaný oblek a vylézt ze stanu. Stovky natěšených upírů nás bodají i přes síťovinu, a tak se pro jistotu ještě nastříkáme repelentem. Jediný, který opravdu funguje, je DEET. Má však tu nevýhodu, že díky svému stoprocentně chemickému složení spolehlivě zahubí nejen komáry, ale i vás. Máme proto jemnější variantu s názvem Picardin, ale nedělám si iluze, že jeho aplikací svému tělu udělám dobře.

Snídáme ve stanu a s náladou v týmu to jde od desíti k pěti. Do Shelter cove nám zbývá osmnáct mil a protože víme, že se tam zázračně komáři nevyskytují, zůstaneme přes noc. Kolem osmé už šlapeme a od rána je naším společníkem neskutečné dusno. Takové to dusno před bouřkou, kdy se nehne ani stéblo trávy, což tvoří společně s pětatřiceti ve stínu, úmorným sluncem a sítí přes celé tělo neodolatelnou kombinaci. Najednou proti sobě vidím známou tvář. Dutch Oven s přítelkyní tvoří dvojici, se kterou jsme několikrát stanovali před vstupem do Sierry. Jeho přítelkyně natěšeně s cepínem plánovala pohodový průchod, on už tak nadšený nebyl. Dopadlo to tak, že po necelé první sekci s  nebezpečným brodem dvou řek přeskočili následujících dvě stě mil s tím, že se vrátí na konci cesty. Konečně někdo normální, kdo narovinu řekne, jak to tam vypadalo, že denně rangeři zachraňovali několik lidí a z této skutečnosti byli neskutečně otrávení. Doslova prý řekli, že bohužel lidem průchod zakázat nemohou, ale pokud člověk nemá horolezecké zkušenosti, neumí brodit řeky a není si jistý tím, co dělá, je naprostý magor, když tam v tuto dobu jde a riskuje život nejen svůj, ale i ostatních. Lidé si nakoupí Garmin GPS a myslí si, že zmáčknou jedno tlačítko a jsou zachráněni, ale takto to opravdu nefunguje. Zmáčknutí onoho tlačítka sice spustí záchrannou akci v ceně čtyřicet tisíc dolarů, ale také risk záchranářů, kteří se s vrtulníkem musí dostat do hor, což samozřejmě není možné za každého počasí. O tom, stejně jako o dalších nehodách, které se letos staly, se téměř nemluví. Nikdo skutečně neví, kolik lidí a jak prošlo, ani kolik lidí se ještě pohybuje na trailu. Existují sice statistiky, kterými se mnozí ohání, ale ty nejsou oficiální, respektive vychází pouze z toho, kdo se zapíše nebo nezapíše do registrů. Ty nechávají spoustu lidí dosti chladnými nebo se prostě zapsat zapomenou, což se mně osobně stává pravidelně.

Před polednem se nám udělá špatně. Já začnu kýchat s takovou intenzitou, že při každém dalším kýchnutí o dvacet čísel nadskočím a z nosu mi teče tak intenzivně, že nestíhám smrkat. Filtrujeme vodu a kapitulovaně odháníme další hejna komárů. Tohle se opravdu nedá, zlatá zima. Přemýšlím, z čeho by nám mohlo být zle. Neměli jsme kde nastydnout, nic nezvyklého se v posledních dnech nestalo, když v tom mi to dojde. Repelent. Používáme ho sice už nějaký pátek, ale poslední dni v daleko větší intenzitě. Proto jsem nechtěla DEET, protože jsem četla mnoho případů, kdy z něj lidem bylo zle, ale očividně jsem si moc nepomohla. Asi neexistuje jiná možnost, než se nechat sežrat za živa. Pálí mě oči, hoří plíce a zoufale navrhuji polední siestu. Jirka okamžitě souhlasí, během tři minut postaví stan, ve kterém okamžitě upadnu do kómatu. Probudím se v půl druhé a nejsem schopná říct, zda se cítím lépe nebo hůř. Uklidňuji se, že před námi je posledních deset mil. Deset mil! Šestnáct kilometrů a z toho prvních pět do kopce. Nevím, zda se rozbrečím, nebo dostanu záchvat hysterického smíchu. Tušila jsem, že se celý trail nepovede projít ve stoprocentní fyzické kondici a naštěstí slabé chvilky nikdy netrvaly dlouho, ale momentálně si opravdu nedovedu představit nasadit batoh na záda a jít v tomhle dusnu deset mil. Navíc v té příšerné síti, která jako jediná alespoň trochu chrání před komáry.

Nemyslím a veškeré úsilí věnuji dávání nohy před nohu. Krok za krokem je jediný způsob, jak se nezbláznit. Strašně se potím. Jako bych potila jak repelent, tak potencionální bacily. Najednou začnou padat velké kapky a v dálce hřmí. Nad námi je modro, přesto prší. Během chvíle se vzduch trochu pročistí a začne zlehka foukat. Vyškrábeme se na kopec a udělá se nám trochu lépe. Jako lusknutím prstů agónie zmizela. Ještě více si uvědomuji relativitu všeho, ke které jsem přivoněla poprvé před pár lety na Vipassaně. Všechno přejde. To nepříjemné tu však bývá dosti intenzivní a je snadné nechat se jím pohltit.

Posledních pár dní si všímám zajímavého jevu. Proti nám se doslova rojí kluci, které musel po cestě někdo naklonovat. Jednoduše řečeno, z jihu kráčí pražstí hipsteři, které, pravda, někdo trochu zašpinil, sebral jim Macbook a místo toho dostali do rukou trekové hole a na záda batoh. Stejné vousy, stejné obličeje, stejný Nietzeho rozervaný výraz. Plouží se jako stín a skoro ani nepozdraví. Říkám si, že kdo Sierrou skutečně prošel, zanechalo to na něm nesmazatelné stopy, ale oni všichni určitě horami neprošli. Že by někde v oblasti severní Kalifornie byl portál, který unifikuje? A jestlipak funguje i z druhé strany? Naroste mi, než dojedu domů také plnovous? A přestane Jirka mluvit? Když se proti nám zjeví v protisměru desátý klon, docela se bavíme.

Do Shelter Cove dorazíme v podstatně lepší formě chvíli před šestou večerní. Kdyby mi teď někdo řekl, že mám jít dalších deset mil, lehnu si na zem a budu předstírat, že jsem mrtvá. Jirka dá jasně najevo, že nejdřív jdeme na jídlo a za dvacet minut už má před sebou obrovský wrap s domácími hranolky a svět je zase v pořádku. Než využiji místní sprchu, přebalíme jídlo z balíku, který tu na nás čekal a opětovně se neúspěšně pokusíme připojit na místní nefungující wifi, je jedenáct večer.

Ráno se budím chvíli po šesté, nehledě na to, že dnes nemusím. Nohy jakoby cítily, že ráno nikam nejdeme a bolí jako čert. Zjistila jsem, že moje slova možná někdy nevyznívají tak, jak bych si přála. Než jsem začala psát blog, slíbila jsem si, že budu za každou cenu stoprocentně upřímná, nehledě na to, zda budu za pipinu, fňuknu, naivku nebo cokoliv jiného. Dovolím si v nic nepřibarvovat, netutlat, nezveličovat, ani nedramatizovat, ale věci skutečně popisovat tak, jak je v danou chvíli cítím a vnímám. Obvykle za dva dny či týden určité události vnímám jinak, ale pokud bych to přepisovala nebo zápisky nepsala každý den, vypadala bych určitě víc nad věcí, ale vytratila by se ona autentičnost, o kterou se tu pokouším. Drama za pár dní vybledne, ale stejně tak i bezprostřední radost. Zůstane pouze vzpomínka a já si uvědomuji, že čte-li moje slova někdo jiný, může si je vyložit úplně jinak, než je v danou chvíli myslím. Zvlášť zážitky z posledních dnů, kdy příliš nepopisuji úchvatnou přírodu a nadšení, protože ani jedno se tu moc nevyskytuje. Jdeme hustým lesem, kde povětšinou není žádný výhled, neustále utíkáme před hejny komárů a do toho se přidali záhadné zdravotní nesnáze, které nám na dobré náladě příliš nepřidávají. V kombinaci s vedrem a kopci se v člověku derou na povrch osobní věci, o kterých si sice myslel, že je má dávno vyřešené, ale ony ho překvapily uprotřed oregonských lesů. Znamená to však, že jsem nespokojená a beru svou účast na téhle ještě před pár lety pro mě nepředstaviténé procházce jako samozřejmost? Ani náhodou.

Je mi jasné, že při popisu věci z každého dne mohou má slova vyvolat dojem, že se máme špatně a trpíme. Co však znamená to, že člověk trpí? Že ho bolí nohy? Týden se nemyl? Má pocit, že padne obličejem do prachu a už se nezvedne? Nejsou tyto pocity někdy úplně normální a ne něco, co by člověk měl zamlčet nebo se za ně stydětt jen proto, aby nedal najevo svou slabost? Není slabostí naopak zarytě tvrdit, že jsem spokojený a šťastný, ač je na první pohled jasné, že je tomu jinak? Nechci se nechat semlít americkou vlnou „Jak se máš-skvěle-a ty-báječně.“ Je sice osvěžujícím opakem českého „Všechno stojí za hovno,“ ale ve výsledku mají k upřímnosti obě na hony daleko. Myslím, že k trvalému pocitu štěstí a spokojenosti je nutné si někdy připomenout, jaké to je cítit se pod psa a přivítat slabost do svého arzenálu, protože tam jednoduše patří. Umění je naučit se prožívat všechny polohy bez hodnocení. Učím se. Komárům, achillovkám, počasí a ne zcela vyřešeným závislostem navzdory.

Už jsem pochopila, že thru-hike opravdu není kempovací výlet. Všechny části trailu prostě nejsou a ani nemůžou být krásné a zábavné. Tak to je. Beru jako velký dar, že více než polovinu cesty jsme se v podstatě vezli na růžovém obláčku a všechno bylo skvělé. Časově to tak i vychází a možná proto všeobecně platí, že cestu dokončí zhruba každý desátý. Pořád jsme na dovolené, jen na ní každý den nesvítí slunce, a pokud nám bude přáno, chceme cestu určitě dokončit. Slyšela jsem už pár otázek, proč se na to nevykašleme, přece už jsme ušli dost a nemáme to zapotřebí, ale copak je možné vykašlat se na něco, kvůli čemu člověk nechal spoustu věcí doma ladem jen proto, že je unavený a bolí ho nohy? To asi ne. Rvát to, počasí, sněhu a nebezpečí nehledě? To určitě ne. Testovat na krev, kam člověka tělo pustí? Opět záporná odpověď. Tak co teda? I v tu nejhorší chvíli jsem stále vděčná za to, že tu můžu být, protože vím, že zítra, možná už za hodinu vše může být jinak. Určitě by bylo jednodušší nechávat si ty nepříjemné věci pro sebe a psát jen o tom, jak je to tu krásné, na jaký kopec jsme vylezli, co jsme měli dobrého k jídlu a koho jsme potkali. Nepřipadala bych si občas jako nahá v trní a mohla bych kolem sebe šířit dnes tolik oblíbenou vlnu dokonalého života. To ale nechci. Všechno není bez problémů a já chci být upřímná. Především sama k sobě, abych, až si třeba za pár let přečtu tyhle řádku se mohla jen usmát a říct si: „Panebože, co jsi to tenkrát řešila?“ Třeba se zde opravdu jsou lidé, kteří celý trek projdou bez jediného zádrhelu, vysmátí, aniž by je něco bolelo nebo měli špatnou náladu. Z celého srdce jim to přeju, ale je pravda, že nikoho takového jsem tu zatím nepotkala.

Jirkova první slova po probuzení nebyla „dobré ráno,“ ale „Palačinky.“ Poté, co jsme se celí natěšení dokutáleli k restauraci, zastavila nás cedule přes dveře s oznámením, že do pozítří zůstává z rodinných důvodů zavřeno. Bylo mi divné, že vidím všechny ostatní hikery sedět u stolů a používat vlastní vařiče. Dáváme alespoň prádlo do pračky a užíváme si nepřítomnost komárů u jezera. Pak se stane zázrak. Z právě zaparkovaného auta před restaurací vystoupí dvě ženy nesoucí čtyři obrovské tašky plné jídla. Jedna z nich je šéfová slečny, se kterou se tu už dva týdny potkáváme. Dámy byly zrovna v okolí a přijely jí navštívit s malou trail magic. Panuje všeobecné nadšení korunované zprávou, že jeden hiker zařídil na večer možnost grilování, když je restaurace zavřená. Dobré věci se dějí a my se spontánně rozhodneme po téměř sedmi set mílích pro den volna.

Díky zavřené restauraci spousta hikerů odešla a panuje tu božský klid. Poprvé po hodně dlouhé době cítím, že odpočívám. Po dvou měsících si na chvíli pustím film a Jirka spí, tedy on, že tvrdí nespí, ale odpočívá. Večer si konečně zacvičím bez toho, aby mě co vteřinu nekousnul komár a Jirka se na slibovaném grilování pořádně nají. Jen se mi záhadně podaří jít spát až v jedenáct, což rannímu křepčení příliš nenahrává. Snad jednou dostanu rozum.

Budík nastavený na pátou ranní zvoní pravděpodobně z jiného světa. Jirka tiše navrhuje, že ho posune a můj vtip, že si můžeme dát ještě jeden volný den, ho rychle probere. Během pěti minut vstáváme, balíme a v sedm už šlapeme. Začátek je šílený, ani ne tak kvůli těžkým batohům, jako spíš komárům, kteří po dni klidu opět udeřili v plné síle. Už je poznám dopředu, přijdu-li do jejich území. Předchází je zvláštní, jakoby elektrický náboj a les začne bzučet. V zoufalství nasazuji síťovanou košili a než se mi to povede, schytám minimálně dvacet kousanců. Dostanu zimnici, husí kůži a chce se mi brečet. Tohle nedám. Míle zvládnu, zimu a změny teplot taky, ale tohle prostě ne. Představa dalších několik set mil za doprovodu bzučivého orchestru ve mně vyvolává vztek a lítost dohromady, tedy nejhorší možnou kombinaci. Zapínám audioknihu, abych odvedla svou pozornost jinam, protože povznést se nad komáry se mi zatím nepodařilo, ale jediné co přes nasazené sluchátko slyším, je bzučení.

Na oběd se nám podaří moskytiéru na chvíli sundat, ale po poledni přijde další úder. Nekončící hejna a navíc je úplné dusno. V dáli bouří a já si připadám jako v sauně, kde však obvykle nechodím čtyřicet pět kilometrů denně s dvanácti kily na zádech a mohu se pravidelně zchladit. Když dorazíme k vodní kešce, kterou tu dobří lidé udržují, zázračně na chvíli mizí i bzukot. Nadšeně svlékám síť a z radosti vaříme odpolední kávu. Malá siesta ještě nikoho nezabila, zvlášť když máme jen šest mil před sebou. Než stihnu protáhnout french-press vařičem, přidá se k nám milý kanaďan, se kterým během hodiny stihnu probrat vše od situace v Evropské unii, migraci až po meditační cvičení a jógu. Pán je geofyzik a já si po dlouhé době doslova rochním v konverzaci, která má hlavu a patu a nevyskytují se v ní míle, batohy, vybavení, Sierra ani jiná, do nekonečna omílaná témata. Jedinou nevýhodou je opět čas. Je pět odpoledne a Jirka se nervózně vrtí tak, že podložka na které sedíme, vibruje.

Nabitá příjemným setkáním však překonám sama sebe a v sedm už stavíme stan vedle sympatického páru. Oběma je odhadem kolem sedmdesáti let, jsou z Kanady a jdou celý trail. Pán vesele poznamenal, že pochází z kanadských hor a do Sierry by vyrazil jen magor, což on teda není, a tak přeskočili do severní Kalifornie. Oba jsou neskuteční borci, kterým bychom pravděpodobně stěží funěli na záda. Díky komáří invazi na sebe bohužel zanedlouho koukáme jen skrze zatažené moskytiéry ve stanu. Do další zastávky v civilizaci zbývá sto mil a já si přeji jediné: co nejméně bzučení.