Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Knive's Edge a zlomená hůl

Díky celonočnímu větru a dešti připomínáme v sedm ráno svůj vlastní stín. Vylezeme ze stanu, abychom zjistili, že téměř všichni ostatní spolunocležníci již odešli. Večer zde stály čtyři stany, po kterých teď není vidu ani slechu a slečna, která je právě na odchodu nám společně s pozdravem sdělí, že dnes má pršet celý den a název „Knive‘s edge“ označuje část trailu po nejvyšší části ničím nekrytého hřebene s prudkým srázem z obou stran. Tato informace je pro nás novinkou, a raději ještě před odchodem zkoumáme mapu. Slečna nekecala. Guthok a všechny komentáře v něm obsažené souhlasně tvrdí, že se jedná o nekrásnější, ale také značně zrádný úsek, zvlášť při nepřízni počasí. Kolem nás se zatím valí jen tradiční mlha a zima zalézá za nehty, a proto optimisticky kolem osmé vyrážíme.

Oproti včerejšku oblékám dlouhé kalhoty, na horní část těla tři vrstvy, kulicha a rukavice. Než se mi podaří se zahřát, uběhne hodina. Zima skýtá dvě výhody. Nejsou tu komáři, kteří zřejmě umrzli a taky musím jít rychle, abych nezmrzla já. Míle hezky utíkají a rekordu brání jen Jirky bolavé koleno.

Za deset mil má začít obávaná část. Po cestě se ptáme několika lidí jdoucích v proti nám a všichni svorně tvrdí, že by obávaný úsek za dnešního počasí znovu nešli a být námi přečkali by někde ve stanu do zítra. Zvedl se silný vítr a viditelnost není ani metr, což znamená, že nahoře to bude ještě horší, nehledě na to, že projít místem nejhezčích výhledů a pozorovat jen bílou kaši je trochu škoda. Naše rozhodnutí zjednoduší sílící déšť, který nás během chvíle promáčí na kost a otestuje nové bundy, které, jak se brzy ukáže, jsou na washingtonský liják krátké. Na posledním rovnějším místě před vrcholem stavíme stan a o kousek dál najdeme i stany svých spolunocležníků z předešlé noci. Dle jejich slov Garmin předpověď počasí slibuje, že zítra by mělo být lépe. Nezbývá nám, než chytré krabičce, kterou nemáme, věřit.

Ve dvě odpoledně ležíme promočení na kost ve stanu a najednou nevíme, co s volným odpolednem. Uvědomuji si, že trail nás učí umění přizpůsobit se a pochopit, že to nejsme my, ale příroda, která občas určuje místo nás program a bojovat s ní nemá smysl. Průběh dnešního dne pro nás připravil výzvu zítra ujít třicet mil, což je stále lepší varianta, než riskovat pád ze srázu a vystavit sebe i ostatní nepříjemné situaci. Déšť neustává ani v půl desáté večer a navíc nám zatéká do stanu. Za volné odpoledne jsem zvládla přečíst jednu knížku a vidět dva filmy a mé kulturní já je po dlouhé době nasycené. Jirka strávil odpoledne spánkem, což je pravděpodobně prozíravější varianta odpočinku, ve které stále pokulhávám. Kousek nad naším stanem se dělá obrovská louže, kterou se při večerní toaletě snažím přemluvit, ať hlavně nechodí v noci na návštěvu k nám dovnitř. Washington s námi očividně ještě neskončil a rozhodl se nám ukázat ze své obsáhlé palety všechny odstíny hnusného počasí.

V noci toho ani jeden z nás moc nenaspal. Budila nás vichřice a poryvy deště cloumaly se stanem tak, že jsme ho většinu času museli držet. Poprvé jsem na trailu měla strach, že nám odletí stan a my nevyhnutelně umrzneme. Ráno je stále lezavo, zima a mlha, ale alespoň už nelije jak z konve, a tak po osmé vyrážíme dál s tím, že cestu nějak zvládneme. Přechod Knive’s Edge nakonec nebyl tak hrozný, ale shodli jsme se, že včerejší pauza byla dobrým rozhodnutím. Tři dlouhé sněhové traverzy přejdeme v pohodě bez nesmeků a jediné, co mě hodně mrzí, je, že díky mlze a mrakům v údajně nejhezčí časti Washingtonu nevidíme vůbec nic.

Při krátké svačinové pauze promrznu a rozehřát se mi trvá další tři hodiny, než zastavíme u potůčku stékajícím z kopce na oběd, kde nastává hřeb posledních dvou dní. Přičítám ho únavě, promrznutí a nevyspání a možná své vrozené nešikovnosti. Šla jsem pro nůžky do batohu, abych cosi ustřihla, zakopla jsem o kámen, zavrávorala a šlápla si na trekovou hůl, která ležela vedle batohu. Zlomila se přesně pod svým zacvakávacím upevněním, tedy v tom nejméně šikovném místě. Nevím, zda brečet nebo si nadávat a střídavě dělám obojí. Jirkovi se podařilo slepit holi leukoplastí, ale ani to mě příliš neuchlácholí a zbytek odpoledne se nese v poněkud ponurém duchu. Ani Jirka nemá svůj den. WASHington do písmenka dostál svému jménu – umyje nás dočista do čista zvenčí i zevnitř.

Zbytek cesty není obtížným terénem, ale cestu ztěžuje nepříjemná zima. Večeři vaříme několik mil před stanováním, což se ukáže jako velmi prozřetelné, protože při stavění stanu na nás opět , zimě navzdory, zaútočí hejna komárů. V půl desáté upadneme svorně do kómatu a já opět oblékám péřovku i na noc.

V noci se přesto, že jsem plně oblečená, vzbudím zimou a propnu si s polospícím Jirkou spacák, což mě zachrání. Jirka je naštěstí tak vyřízený, že ani neprotestuje. Ráno mě přivítá pocit všech zlámaných kostí v těle. Vím, že zápisy z posledního měsíce se notoricky opakují, ale dny probíhají pod jednotnou taktovkou. Zima, déšť, mlha. Nechápu to. Nejsme v závratné nadmořské výšce, ale zřejmě po propršených dnech přišla studená fronta. Snídáme kvůli komárům ve stanu a brzy vyrážíme. Celé dopoledne strávím v bundě s kulichem na hlavě, až se najednou před polednem oteplí. Slovo najednou v tomto případě znamená, že během chvíle se zvýší teplota o dvacet stupňů, takže pocit na umrznutí plynně přechází v akutní přehřátí. Dnes není čas na rozjímaní v přírodě, jdeme neustále lesem, kde každé zastavení je odměněno deseti komářími kousanci. Dopoledne si zpříjemňuji poslechem audioknihy Petra Stančíka „Mlýn na mumie,“ která je jedním slovem skvělá.

Obědváme u malého jezírka přímo na trailu, na jehož břehu již sedí pár hikerů. Nadšeni teplem, stínem a koupáním nohou si pauzu protáhneme a dál pokračujeme až ve tři odpoledne. Kdyby měl Jirka po našem návratu nouzi o práci, mohl by se slušně živit jako Sibyla. Na rozdíl ode mě jsou jeho časové a prostorové odhady naprosto akurátní, což mě trochu štve. Jsem zbytečný optimista a navíc, když se dobře bavím, což v místních podmínkách znamená, že sedím a koukám, čas utíká mnohem rychleji. Poté, co v šest večer zjistím, že do plánované destinace zbývá minimálně dalších deset mil, mám stále dost času a začínám se kochat vším okolo sebe, což je přesně ten moment, kdy Jirka ztratí poslední zbytky trpělivosti. Pozitivní zprávou je, že se nemáme šanci nudit a zatím jsme se navzájem nezabili.

Před námi se táhne více než šest mil stoupání, po kterém nás až do Trout lake čeká klesání s občasných protikopečkem. Chtěli jsme do města dorazit už dnes večer, což by znamenalo ujít více než třicet dva mil s tím, že bychom obchod, ve kterém na nás čeká balík s jídlem stejně nestihli. Zkusíme tedy ujít tolik, co zvládneme a zbytek cesty doběhnout brzy ráno, abychom stihli svoz z trailu v půl deváté. Všímám si, že co chvíli sedí vedle trailu krásný hříbek a já musím uznat, že mě pěkně svrbí ruce. Smaženici v Jetboilu bohužel nezvládnu, a tak se jimi jen kochám, díky čemuž míle příjemně ubíhají.

V jednu chvíli se zdá, že plánovaných šestadvacet mil zvládneme, ale na posledním kopci se před námi rozprostře nádhera, která nám vyrazí dech. Ohromující výhled, kterému z pravé strany vévodí majestátní čtyřtisícovka Mt. Rainier, zleva o něco nižší Mt. Jefferson a mezi nimi kaskádové hory, nad nimiž právě zapadá slunce. Za námi ční monumentální Mt. Adams, kolem kterého jsme dnes celý den šli.

Vedle trailu uprostřed lesa nás vítá jediné relativně rovné místo a o zbytky dnešního večera je rozhodnuto. Vaříme čaj a kocháme se po měsíci prvním výhledem, který je úžasný a dojemný zároveň. Usazená na kameni s teplým čajem v ruce si uvědomím, že Washington za to stál a přesně tohle je ten moment, pro který jsme se tři týdny plahočili v dešti.