Článek
Díky šikovnému místu na spaní uprostřed skal nás nebudil vítr, takže Jirka dle svých slov spal jako dub. Já už méně, protože nezvyklé ticho mě opakovaně budilo a měla jsem pocit, že kolem stanu někdo chodí. Chtělo se mi čůrat, což se mi podařilo zaspat do čtyř ráno, kdy už nebyla taková tma a já se odvážila s čelovkou vyjít ven. Na místě byla malá jeskyně, která očividně zažila velké věci a uprostřed ní stála opuštěně skládací židle, na které ležel provaz. Někdy mám prostě moc velkou fantazii.
Chvíli po šesté jsem byla vzhůru a před sednou jsem se odvážila vzbudit i Jirku. Kávou, jak jinak. Bylo krásně teplo a tak jsme samozřejmě vyráželi o půlhodiny později, než jsme chtěli. Opravdu bychom rádi startovali v pět ráno, ale nějak toho nejsme schopni. Věděli jsme, že dnes budou kopce, ale kdybych tušila, co mě čeká doopravdy, určitě bych se nikam nehnala.
K vodě jsme to měli zhruba čtyři míle. Abychom jí mohli nabrat, museli bychom jít zhruba míli ostrým padákem dolů a stejnou cestou se vyškrábat zpět, což se ani jednomu z nás nechtělo, protože to znamenalo minimálně hodinu zdržení. Měli jsme ještě tři litry a k další vodě zbývalo mil jedenáct, tedy asi šestnáct kilometrů. Rozhodli jsme se to zkusit, protože jsme si naivně mysleli, že za trochu více než čtyři hodiny tam budeme. Jak šeredně jsme se spletli.
To, co nás čekalo nebyly kopce ale krpály, ve kterých se trek skládal z velkých kamenů, ještě větších balvanů a popadaných stromů. Maximální rychlost, jakou jsme byli schopni vyvinout nepřesahovala tři kilometry za hodinu. Pár dní před svými dny jsem úplně bez energie i doma, a to nechodím celý den do kopce s převýšením skoro dva kilometry s všemi svými věcmi na zádech. Vypadala jsem asi hodně zoufale, protože se Jirka nabídl, že vezme i moje nesmeky a balení vlhčených ubrousků. Při jedné přestávce, během které jsem se snažila si převázat puchýř na malíčku kolem nás proběhl nesnesitelně pozitivní Američan. Nevím na čem jel, ale když mi třikrát zopakoval, jak nádherné výhledy tu jsou, že tato část trailu je naprosto skvělá a on je vesmírně šťastný, měla jsem co dělat, abych ho nepíchla hůlkou. Ano, výhledy byly krásné, jen tři hodiny stále stejné a my se pohybovali ve výšce dva tisíce pět set metrů se strmým srázem dolů, ve kterých moje pocity na zvracení z výšek bohužel stále ještě nepřestaly.
Výhledy na jedničku, nevolnost z výšek na renaulta
Moje stavy se střídaly jako na houpačce. S blížící se menstruací jsem poněkud emotivní nebo jinými slovy prostě na ránu i doma, což místní podmínky ještě umocnily. Jirka je za ta léta již moudrý, a tak se mě raději na nic neptal. Výsledkem bylo, že jsem půl dne mlčela a snažila se přesvědčit sama sebe, že tento úsek právě v tento čas má určitě svůj smysl. Poté, co jsme se v půl čtvrté dohrabali k vodě, mi začalo být podstatně lépe. Měli jsme takovou radost, že to máme za sebou, že jsme se u vody zdrželi hodinu. Nějak nám nedošlo, že jsou všude okolo zbytky sněhu, takže jsme pěkně vymrzli.
Čekalo nás posledních pár mil a já si naivně namluvila, že budou po rovině. Nebyly. Další krpál s kameny připomínajícími obrovské schody až do nebe. Přepnutím na autopilota jsem se kochala nádhernými výhledy, protože jsme se pohybovali nad mraky, což vypadalo jako bychom byli ve světě sami o sobě. Nahoře na kopci jsme se potkali s Jackem a Němci, kteří dorazili chvíli před námi. Chudák Helmut si myslel, že jsme před nimi, a tak se celou dobu hnal bez přestávky, protože nesnese pomyšlení, že je někdo před ním. Jack na nás zase čtyři hodiny čekal v Saddle junction, což mu, myslím, zas až tak moc nevadilo. Zkonzultujeme naše plány na zítra, protože všichni určitě budou ráno rychlejší a s jistotou neví, zda půjdou či nepůjdou na Mont Jacinto a my pokračujeme ještě pár mil dál.
Věřím, že časem se kopce naučím
Nemáme totiž vodu. Narazíme na potůček, tedy spíš vodu z ostávajícího sněhu, který vede přes trail a konečně si můžeme dnes říct padla. Najdeme zatím nejhezčí místo v závětří a bez komáru, což je vykoupeno zimou, protože vedle stanu je hromada ještě neroztátého sněhu. Já vařím nebo spíš ohřívám vodu pro dnešní menu brambor s rýží a Jirka dojde pro vodu. Dnes dobrovolně oželím cvičení, které mě v momentálních pěti stupních zas až tak neláká. Tuším, že noční teploty přinejlepším olíznou nulu a proto si oblékám o tričko navíc. Péřovku beru jako poslední záchranu. Se sirkami v očích dopisuji blog a doufám, že zimu zaspím.
Takový normální večer v poušti
Večerníček za odměnu
