Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Krize v lávových polích

Budík zvoní v půl šesté. Včerejší večer jsem ukončila až po jedenácté a nějak nedokáži radostně vyskočit ze spacáku. Mám jediné přání: spát. Ani překrásný opar vznášející se nad jezerem a barvy východu slunce mě nedokážou probrat z letargie. Všichni ostatní spolunocležníci na pláži mají ještě hlubokou půlnoc a já mám už od rána blbou náladu. Zlobím se, že odcházíme tak brzo, že pořád pospícháme, ale vztek mám především na sebe: namísto abych zvesela vstala a těšila se na nový den, protože nemám sebemenší důvod být otrávená, jsem protivná. Jako činže. Třemi slovy: ráno jako korálek.

Snídaně se podává až od půl deváté a my chtěli vyrazit ráno. Než zvládneme sbalit, je stejně půl osmé, ale sebemrskačsky odcházíme. Ostatní se velmi diví, proč hodinu nepočkáme, ale představa snídaně, byť bohaté, v davu tři sta lidí, neláká ani jinak k čemukoliv, pokud se jídla týká, svolného Jirku. Vstupem do lesa se moje letargie ještě prohlubuje. Co se to, sakra, děje? Je krásně, neprší, nic se neděje a já bych přesto nejraději zlámala obě hole, shodila batoh ze skály a skočila za ním. Myšlenky zběsile lítají sem a tam bez zjevného důvodu a nejdou zastavit. Pro změnu se mě zmocňuje úzkost, která po vzteku přebírá velení: „Už se nám to krátí, co budu dělat až se vrátíme? Co když to nepůjde? Co když….?“ Směs sebelítosti, vzteku sama na sebe, vzpomínek a věcí, které stále nejsem schopná opustit, je třaskavou náloží, jež se odjistila bez mého vědomí.

V kopci to nevydržím a brečím. „Dobrý, slzy všechno odplaví,“ uklidňuji sama sebe. Když už řvu po třetí, přestává mě to bavit. Tenhle stav za ta léta dobře znám a opakovaně se vrací, pokaždé však s větší intenzitou a jinými kulisami. Novinkou je, že nyní se dostavil bez zjevného důvodu. Je mi blbě a potácím se mezi sebelítosti a zuřivostí na sebe sama. Dýchat, hlavně dýchat, to je momentálně to jediné, čeho jsem schopná. Než dojdeme k lávovým polím, je mi lépe. Necítím se sice ještě úplně ve své kůži, ale jsem už zase při smyslech schopna relativně racionálního úsudku. Výborně, to bychom pro dnešek snad měli.

Lávová pole jsou, jako akvadukt v poušti Mojave, kvůli vedru obávaným úsekem. Tenhle je sice dlouhý jen necelých deset mil, ale celou dobu vede po exponovaných ostrých lávových kamenech, bez možnosti se schovat do stínu. Kameny jsou místy velmi ostré a pro nohy je terén značně namáhavý. Ideální je tuto pasáž projít ráno či večer, a proto jsme tu v pravé poledne. K naší úlevě při průchodu dolů k silnici fouká vítr, a tak ani necítíme pražící slunce, ale přesto se pro jistotu oba pečeme v dlouhých rukávech.

Hlavou se mi mihne lákavá představa studené limonády a mé přání se mi dole na parkovišti splní. Naše hostitelka šla PCT před dvěma lety, má nemocného psa, a proto s ním dnes nemohla vyrazit na procházku. Nakoupila tedy několik ochucených vod a piv a šla si spolu se svým kamarádem, který jde PCT letos, sednout k trailu. Pití nás osvěží, ale společnost je trochu na jiné vlně a s díky se za dvacet minut zvedáme k odchodu. Po cestě si uděláme malou zacházku k observatoři postavené na lávových polích, která má ve svém prvním patře několik okének, skrz které jsou vidět jednotlivé hory. Konečně vidíme všechny okolní kopce pojmenované a nemusíme se jen domnívat, na jaký kopce se právě díváme. Jaká škoda, že všechny nově nabyté informace díky svému orientačního nesmyslu okamžitě zapomenu.

Při odchodu se nás tatík, který fotí svou rodinu, ptá, zda jdeme PCT. Přikyvujeme a dostane se nám pochvaly, že jsme hrdinové, skvělí, báječní, úžasní a nejlepší, tedy přesně takoví, jaká si dnes skutečně nepřipadám. K jezeru zbývají poslední čtyři míle a je jasné, že třicetimílový den dnes nebude ani náhodou. Možná i z důvodu, že si nedáváme volné dny, protože ani jednoho z nás to do amerických maloměst podél trailu netáhne, je znát značná únava materiálu, chodidly počínaje a hlavou konče, což často nesouvisí s trailem jako takovým. Jen člověk někdy vytrvalou chůzí mimo civilizaci dá průchod věcem, které v reálném životě zůstávají umně skryté a slušně to s ním zamává.

Stan stavíme u jednoho ze dvou jezer blízko trailu. Vybrali jsme si to menší, které mi trochu připomíná jezírko na chatě, kam jsem v dětství jezdila, jen s čistější vodou. Na jednom ze tří míst určených ke kempování už stojí jeden stan a sympatická paní zřejmě se synem. Kluk obdivuje náš tyvek pod stan, který se zde užívá při stavbách domů jako ochranný materiál. Když zjistí, že jdeme trail celý, přijde nám nabídnout zbytky jejich večeře, což Jirka s díky odmítá, čehož později hořce lituje. Koupeme sebe i stan a Jirkovi se podaří další z jeho zábavných triků. Má takovou radost z vody, jejíž teplota dosahuje více než deset stupňů, že do ní skočí šipku, aniž by si uvědomil, že má stále brýle na nose. Vynoří se se slovy: „ty vole, brejle,“ a s panikou v očích pohlédne na mě, jako bych dokázala kouzelnou hůlkou celou situaci vrátit o tři minuty nazpět. Snažím se zachovat chladnou hlavu a říkám, že je určitě najdeme, jen co se zkarbované dno jezera s bahnitým podkladem opět usadí, zatímco mi v hlavě na pozadí běží film s názvem „Jeden slepý a druhý bez orientačního smyslu jdou spolu lesem.“ Voda si naštěstí po chvíli opravdu sedne a zázrakem se mi podaří brýle najít, nicméně ještě chvíli nejapně žertuji, že nechybělo mnoho a mohla jsem si vyzkoušet roli slepeckého psa. Jirka se kupodivu vůbec nesměje. Po večeři se shodneme, že dneska jsme se pobavili do sytosti a namísto obvyklého a pro thru-hike někdy zcela nezbytného honění mil se po zbytek večera věnujeme daleko příjemnější záležitosti: Chvíli si sednout a jen tak být.

Abychom volnější den dovedli téměř k dokonalosti, vypínáme budík. Chvíli po šesté se stejně vzbudíme a oba se cítíme mnohem lépe. Je vtipné, že den, kdy ujdeme šestadvacet mil po lávových kamenech a následující ráno vstávám v šest, považuji za odpočinkový. Po čase se vnímání vzdáleností a zátěže opravdu mění. V klidu snídáme a v osm vyrážíme. Mě pořád hodně bolí achillovky, které by asi uvítaly dva dny klidu, což momentálně není možné, a tak věřím, že občasné chlazení v ledové vodě a vlídné slovo jim bude pro tentokrát stačit.

Chtěli bychom dojít až k trailu vedoucímu k Elk lake, kde se nachází restaurace. To je vzdálené sedmadvacet mil a čas našemu plánu příliš nenahrává. Opět přecházíme lávu a vytáhnu Jirku jeho protestům navzdory na malý výstup mimo trail k velké díře, která se tváří jako bývalá sopka, se slovy, že „tam určitě něco zajímavého bude.“ No… Nebylo tam nic, za Jirky hrobového mlčení sestupujeme zpět dolů a já se utěšuji pocitem, že alespoň vím, že mi nic neuteklo. Potkáváme kluka, kterému interně přezdíváme křikloun, protože nepostojí, neposedí a je slyšet na míle okolo. Je milý, jen trochu hlučný a zrychlený. Říká, že zítra chce dojít až do přes padesát mil vzdáleného Shelter Cove, tedy urazit dva maratony za sebou. Ptáme se proč a odpovědí je, aby to „dal.“ Tolik k obdivování okolní krásy a splynutí s přírodou.

Pokračujeme v docela pohodovém, přesto rychlém tempu. Před polednem svačíme u potoka a poprvé přijdou na přijdou řadu naše nové obleky proti komárům. Vypádáme jako nepovedené klony princezny koloběžky, ale zmírníme potencionální počet štípnutí na třetinu. Po přestávce se docela rozjedeme a dalších deset mil naskočí jako nic. Navrhuji zacházku k Elk lake vynechat a jít ještě o necelé tři míle dál k místu, kde je i voda a odkud budeme moci ráno pokračovat. Ne, že bych si nedala něco dobrého, ale zacházet si kvůli tomu skoro tři míle mimo trail se mi příliš nechce.

Jirka se tentokrát je ochoten vzdát i jídla a souhlasí. Trail je v lese bez výhledů nekonečný a přichází na řadu opět audioknihy. Začínám chápat, proč Oregon nepatří k oblíbeným úsekům PCT. Raději prudké kopce, než nekonečné míle v menších převýšeních v prašném v lese.

Na místo dorazíme v půl deváté s čelovkou, protože se začalo opět dříve stmívat. Ráno by mě ani ve snu nenapadlo, že zvládneme ujít třicet mil, a mám toho plné kecky. Všudypřítomní komáři, kteří se tu vyskytují v hejnech čítajících tisíce členů, dokáží prokousnout i naše síťované obleky. Po příštích několik desítek mil máme procházet komářím peklem a musím uznat, že tohle peklo je. Ač bych si ráda v potoce umyla nohy a došla si na záchod, oboje odkládám na neurčito. Usínám za svědění celého těla ještě dřív, než se Jirka stihl uložit a tuším, že dnes mě nevzbudí ani medvědí komando osedlané houfem komárů.

Budík jsme již včera přesunuli na snesitelnou šestou ranní. Nohy se, pravděpodobně díky brufenu, který jsem si na noc vzala, zdají být lepší. Domluvíme se, že se raději v klidu nasnídáme ve stanu, protože ani jeden z nás nechce později jíst v moskytiéře za trvalého bzučení kolem nás. Klid trvá přesně pět minut. Zvenku uslyším „Hello“ a Jirku, jak odpovídá. Z trailu se k nám přihrne na první pohled nesympatický „borec“ a okamžitě si sundavá si batoh, který hodí téměř k nám do stanu. Prý jestli nám nevadí, když si u nás zapálí. Nečeká na odpověď a začne si balit brko. Přes moskytiéru nevidím úplně jasně, ale stačí mi slyšet neskutečné kecy, jaké mohou padat jen z někoho, kdo si dá brko před sedmou ráno, má kruhy pod očima, že by se na nich dala cvičit olympiáda, a sebestřednost z něj stříká na sto metrů. Aniž by se představil, obeznámí nás nadřazeně, že pochází z Izraele a mně okamžitě naskočí vzpomínka na jednoho Izraelce, který mě pronásledoval v Indii a se kterým jsem měla několik velmi nepříjemných výstupů. Nechci házet všechny obyvatele tohoto koutu světa do jednoho pytle, ale stejně jako před lety v Indii lituji, že jsem byla zbytečně slušná. Frajer se nám jal vyprávět, jak začal v březnu a prošel celou Sierru, což bylo životu nebezpečné, ale díky tomu, že je neskutečný borec, to dokázal. Na mou otázku, proč tam chodil, když věděl, co ho čeká, a teď si stěžuje, odvětil, že netušil, že tam bude sníh, za současného houpání jeho Garmin GPS lokátoru na jeho batohu. Zaznamenala jsem Jirkovy prosebné signály, ať raději mlčím a tak jsem prohlásila něco o tom, že to je jeho volba a že mě to opravdu nezajímá. Na to se borec sebral a šel obtěžovat někoho jiného do nedalekého stanu, který zjevně nebyl tolik slušný, okamžitě ho vyhodil a blbec byl zpět u nás. To už i Jirka byl ve stanu a dali jsme jasně najevo, že konverzace skončila. Celé vystoupení korunoval samozvaný hrdina tím, že se zeptal, jak jsme na trail zvládli našetřit, když jsme z Prahy, kde on byl v roce 1990 a vše tam bylo velmi levné a obyvatelé zřejmě bydleli na stromech. Suše jsem východnímu ignorantovi popřála hodně zábavy ve Washingtonu, čímž jsem ukončila naší konverzaci a bez dalšího slova se jala věnovat své snídani. Ne všechna setkání na trailu jsou příjemná a fyzická nevolnost z toho dnešního ve mě ještě chvíli přetrvává.

Po osmé vyrážíme a po prvních pár mílích je zřejmé, že dnes bude každá míle vydřená. Profil není náročný, ale už od rána je neskutečné dusno a bzučící komanda znemožňují jakoukoliv přestávku. Opět si každý pouštíme audioknihu a já se začínám těšit, až bude Oregon za námi. Přestávku si dopřejeme až odpoledne u jezera, kde se, komárům navzdory, vykoupáme. Slibuji si, že dnes nejdu spát bez večeře a v šest děláme další pauzu na jídlo. Stavíme uprostřed kopce ve spáleném území, kde sice nejsou žádné výhledy a je tu trochu prach, ale zato tu není slyšet žádné bzučení a my si můžeme po dvou dnech poprvé v klidu sednout a najíst se. Zbývá nám posledních pět mil a večer si konečně zvládnu i zacvičit, ale rekordní počet mil se dnes nekoná.

S potěšením zjišťuji, že mi to vůbec nevadí. Ačkoliv se stále někdy nechám nalákat do akce zvané „závod,“ jakmile z toho přestanu mít radost a potěšení, dobrovolně jdu od toho. Nechci už závodit a vlastně ani nic hrát, všeho jsem si užila do sytosti. Jsme schopni ujít hodně mil, ale pořád je hlavní, aby nás to bavilo. Nechci doma vzpomínat na to, jak jsem tu otráveně bušila co nejvíc mil denně, aby…Proč vlastně? A tak i dnešní den měl svůj význam a přes pocitově nekonečný pochod dobře skončil.