Článek
Ráno se probudím okolo půl šesté úplně rozlámaná. Bez dlouhého přemýšlení vstávám. Musíme co nejdříve vyrazit, abychom alespoň trochu utekli vedru, které nás jako každý den čeká. Než zabalíme dorazí Jack, následovaný Helmutem a Gerdou. Vstávali ve čtyři a v půl páté vyráželi. Na vstávání ve čtyři ráno jsem si nedokázala zvyknout za rok v Indii a nejsem si jistá, že tady to bude jiné. Dávají si snídani a my odcházíme. Ještě jednou se potkáme dole u řeky, kde pro si pro změnu děláme kávu my, a pak už je pro dnešek necháme za sebou.
Dopoledne probíhá pod taktovkou mé proměnlivé nálady. Ve svých dnech dokážu být pěkně protivná nejen sama sobě. Z ponurých úvah mě vytrhne až velký chřestýš ležící přes cestu. Chvíli na něj mluvím, klepu hůlkami, načež se líně odplazí ke kraji trailu. Mluvím na něj dál a opatrně projdu kolem. Výborně, tak to bychom měli. Dnešní tempo je pomalé, protože každou chvíli brodíme řeku a hledáme trail, který s sebou odnesly letošní povodně. Lezeme přes větší i menší balvany a docela se bavíme. Po dalších dvou hodinách jednotvárné činnosti nás smích přejde. Řeku a kameny pomalu vystřídají kopce.
Ztracený trail
Dnes čelíme zatím největšímu převýšení. Nasazuji sluchátko a vynechávám své oblíbené povznášející hovory a naučnou literaturu, ale pouštím si Queeny a během pár písniček je energie zpátky. Paráda. Cesta krásně ubíhá, v lese není takové vedro a jsme domluveni, že zastavíme u příštího zdroje vody, kde si dáme si oběd. Den by nemohl být růžovější.
Všimnu si, že pár metrů přede mnou někdo leží na zemi u stromu a spí.
„Kdo to asi je?“ přemítám v duchu, udělám dalších pár kroků a… najednou se mi nohy sami zastaví a hlavou mi proběhne „Ty vole, medvěd!“
Okamžitě se proberu a než ztuhnu, zvládnu zacouvat o tři kroky a pošeptat Jirkovi, který je za mnou: „medvěd, pojď zpátky.“ Nechápavě na mě vytřeští oči, ale na nic se neptá a společně se přikrčíme za nejbližší keř, kde lehce konsternovaní přemýšlíme, co dál. Medvěd není obrovský, možná takové větší mládě, ale je to prostě medvěd, kterého jsem doposud viděla jen na obrázku nebo v Berouně v medvědáriu. Navíc mám obavy, že každé mládě má i maminku, která může být nedaleko. Za několik minut, které pocitově připomínají věčnost, se odhodláme vylézt ze svého úkrytu. Opatrně našlapujeme ke stále spícímu muži, kterého se rozhodneme probudit. Nemám ráda, když mě někdo budí, ale přece jen bych spíš chtěla vědět, že se kolem mně prochází medvěd.
Spící muž byl Quarter. Starší pán, kterého jsme potkali u Scouta a Frodo v San Diegu, kde jsme nocovali před začátkem naší cesty, a který vyrážel na trail den před námi. Přítomnost medvěda ho překvapila, protože dle jeho slov by tu žádní medvědi být neměli. Poté, co zalitoval, že se nevzbudil a nevyfotil si ho se přetočil na druhý bok a spal dál, což mě trochu překvapilo. Pokud bych u nás v lese potkala srnku, zůstala bych také v klidu, ale přece jen tohle je medvěd a dost možná není sám. Nechali jsem Quartera spát, protože určitě na rozdíl od nás jako místní věděl, co dělá a rozhodli jsme se, že nabereme z řeky vodu a na chvíli se u ní posadíme, protože zpátky do lesa se nám hned nechtělo.
Usadili jsme se pod skálu u řeky a přemítali, že medvěd už určitě odešel, my za chvíli vyrazíme a budeme mít zábavnou historku. Bezděky otočím hlavu doprava a ztuhnu. Medvěd. Znovu. Tentokrát se neomylným krokem blíží k nám a na rozdíl od nás se vůbec nebojí. Dokonce se zdá, že se s námi chce kamarádit. Odkojená oblíbeným večerníčkem Pojďte pane, budeme si hrát přiznávám, že mám pro medvědy slabost, ale zároveň i zbytek zdravého rozumu, který mi říká, že moje bezvadné nápady v tomto případě nejsou úplně ideální. V hlavě mi běžela představa rozzuřené medvědice, která mnou nabízené přátelství sdílet nebude a přiřítí se k nám chránit své odrostlé mládě. Během několika vteřin jsme doslova vyskočili na skálu, která byla nad námi a já se okamžitě přestala být výšek. Méďa se spokojeně dokoulel k našim batohům, vedle kterých si lehnul a zvědavě hleděl nahoru na nás. Chtělo se mi smát, protože mi celá situace připadala úplně absurdní. Dva blbci sedící na skále, pod kterou se spokojeně u jejich batohů rozvaluje medvěd, který nevypadá, že by se v nejbližší době někam chystal.
Nečekaná návštěva, která za chvíli zreviduje obsah našich batohů
Domluva nebyla možná. Nejdřív jsme našemu novému společníkovi snažili vysvětlit, že bude nejlepší, když odejde. Lehl si. Zkoušeli jsme křičet. Nic. Tloukli jsme kameny o sebe. Reakce nula. Křičíme jsme na pravděpodobně stále o pár desítek metrů dále spícího Quartera, že medvěd je tady, a že by možná bylo dobré přestat spát. Medvěd zatím nehnul ani brvou a začal se dobývat Jirkovi do batohu, na kterém byli připnuté odpadky a tlapkou se ho snažil otevřít. Šikovně si z mé přední kapsy vytáhl dvě tyčinky, které jsem měla připravené k obědu a začal je nenuceně konzumovat. Nepomohlo ani hodit do okolí batohu menší kámen. Obsah našich batohů byl zajímavější než naše zoufalé pokusy o plašení.
Už jsem přemýšlela, co budeme dělat bez věcí několik dní od civilizace, když v tom se k nám donesly tóny notoricky známého šlágru Eye of the Tiger. Okamžitě jsem si vzpomněla na svá dospívající léta a závody ve fitness, kde právě tato píseň byla tím nejoblíbenějším doprovodem pro volnou sestavu, při které kulturisti předváděli své více či méně vyrýsované svaly. Nevím, jaká scéna zní absurdněji, ale zdá se, že Rocky nás přišel zachránit.
Mezi stromy se na druhém břehu řeky objeví Quarter. S připnutým reproduktorem na batohu, ze kterého se přírodou line:
„It’s the eye of the tiger, it’s the thrill of the fight!“
A já si připadám jak v tragikomickém filmu, jak jsem si ostatně v životě připadala už mnohokrát s tím rozdílem, že tentokrát nejsou zahrnuty žádné návykové látky a osobní dramata. Quarter ze sebe vydává zvuky, které bych ještě před chvíli nevěřila, že jejich schopen a divoce máchá rukama. Medvěd se opět ani nehne a spokojeně se dál dobývá Jirkovi do batohu. Trochu mě mrzí, že můj telefon zůstal v batohu, protože tohle opravdu byla scéna za všechny peníze. Křičíme společně s Quarterem a po chvíli po nás méďa loupne očima a uraženě odchází.
Po počátečním šoku se probudilo mé záchranářské já a začalo mi být medvěda líto. Určitě měl jen hlad a já jsem se s ním ani nerozdělila o tyčinku, ačkoliv mám ještě čtyři. Medvědi by tu být neměli nebo alespoň domorodec Quarter tvrdil, že medvěda tu nikdy neviděl. Zkusíme zítra na signálu zavolat místního rangera a o situaci ho informovat. O osudu nebohého medvěda jsem přemítala další dvě míle, než začal brutální kopec a já byla ráda, že se pohybuji směrem vpřed a ne vzad.
Do plánovaného místa na dnešní nocleh jsme dorazili díky našemu zdržení až v podvečer. Stany si zde postavilo již několik hikerů a nikdo z nich medvěda neviděl. Rozhodli jsme se díky dnešnímu zážitku pověsit jídlo zabalené v drysacku na strom. Uprostřed našeho snažení k nám přistoupil jeden postarší, očividně zkušený pán a s vědoucím úsměvem poznamenal, že nechápe, proč věšíme to jídlo na strom, když tu žádní medvědi nejsou. Podělila jsem se s ním o dnešní zážitek okořeněný fotografií, kterou mi poslal Quarter a on se beze slova otočil a šel věšet taky. Jak se říká: „ukázaná platí“.
Ostatní spolunocležníky věrní „hiker's midnight“ o osmé večerní už spí. Já v devět teprve dopisuji blog a upřímně doufám v klidnou noc, během které přijdou medvědi maximálně do mých snů.
