Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Medvěd není srnka a Trout Lake

Budík se nemilosrdně ozve v půl páté. Musíme doběhnout včerejší odkrojené tři míle, abychom stihli ranní svoz hikerů do města, který zajišťují místní dobrovolníci. Při prvním pohledu ze stanu spatřím, jak se venku rozednívá, rychle sbalím batoh a loučím se s horami, které nám posledních pár dní byly společností i tichou podporou.

S vidinou brzkého odjezdu do městečka skoro běžím. Při jednom kroku nešikovně zavadím botou o větev a mé už tak dost rozbité boty si ještě víc roztrhnu tak, že celý malíček mi kouká z boty. Před půl devátou vzorně stojíme u silnice, kde již čeká All, pán v kiltu. Odhadem sedmdesátiletého právníka z Kanady jsme potkali už v poušti, kde jsme společně pár nocí kempovali. Sierru také přeskočil a poté, co dojde k hranicím s Kanadou se do ní bude vracet. Než si stihneme sdělit zážitky z uplynulé cesty, přijede místní shuttle bus, který představuje velký pick-up.

Dovnitř bychom se všichni pohodlně vešli, přesto přemluvím řidiče, abych směla jet na korbě. Jezdit na korbě pick-upu je moje úchylka, které pán úplně nerozumí a upřímně ho pobaví. Nadšeně sedám mezi batohy, prvních pět minut si užívám, ale pak pán zrychlí a než ujedeme třináct mil do městečka, je ze mě rampouch. Při vystupování samozřejmě dělám, jakože nic, protože pán mě přesně o tomto varoval a takovou radost mu neudělám.

Trout lake je malá osada s přátelskou atmosférou. V obchodě na nás čeká balík s jídlem, který jsme si sem objednali a když zjistíme, že pokoj za obchodem stojí třicet dolarů na noc včetně sprchy a vyprání prádla, bereme ho všemi deseti. Počasí se má dle předpovědi zlepšit, ale podezírám washingtonské rosničky, že drží basu s těmi českými a jejich předpovědi jsou stejně akurátní, jako moje odhady času a vzdálenosti.

Pokoj bude připravený až za dvě hodiny a my si jdeme ukrátit čas do místní kavárny, která je součástí benzínové pumpy. Popíjím kávu bez jehličí a prachu a Jirka si vychutnává druhou a třetí snídani. V kavárně, která je součástí čerpací stanice a ze které lze stylově dojít přímo do autodílny, se marně pokouším úřadovat na internetu. Wi-fi nefunguje a data jsou extrémně slabá. Hodinu se rozčiluji a pak usoudím, že techniku vůlí nepřemůžu. Problémy se signálem jsou vůbec nejhorší, protože není téměř nikde, civilizaci nevyjímaje. Jsem zvědavá, jak objednáme balík s jídlem do příští zastávky. Vše, co by doma trvalo pět minut, tady díky slabému připojení trvá v lepším případě několik hodin. Dostaneme doporučení, že dnes se v místním komunitním centru koná trh. Všechno je tu vzdálené deset metrů a trh bez problémů stihneme. Když Jirka zjistí, že mají čerstvě napečené koláčky, okamžitě ochutnává se slovy, že je čas svačiny. V poledne budou servírovat taco a burrito a Jirka se má opět na co těšit.

To však netušíme, co nás čeká za legraci. Taco a burrito připravuje několik Mexičanů, což už samo o sobě napovídá, že místo fast-foodu bude dnes k obědu „very slow food.“ Poctivě vystojíme dvacetiminutovou frontu sestávající se ze čtyř lidí před námi a u okénka si objednáme. Po dalších dvaceti minutách čekání, aniž by jediné jídlo opustilo kuchyni, začnu být lehce nervózní. Vydám se zeptat jednoho ze šesti pracovníků v kuchyni, kteří stojí v kuchyni a předstírají, že vaří. Hlásí, že došla rýže, tedy základní surovina našich objednávek a buď nám vrátí peníze, což po třech snídaních a svačině hlady mžourající Jirka odmítl, nebo máme přijít zpátky zhruba za patnáct minut.

Jdeme se ubytovat s tím, že se za chvíli vrátíme. Okamžitě jdu do sprchy a po dvou týdnech koupelové abstinence je pocit teplé vody na kůži nepopsatelný. Ani tři měsíce na trailu mě nepřipravily o touhu pravidelně se umýt. Jirka mě už popohání, ale já tak nějak tuším, že v mexických patnáct minut je naprosto jiný časový úsek než našich středoevropských. Vrátíme se zpět, abychom se dozvěděli, že rýže bude potřebovat ještě dalších dvacet minut. Tuším, že Jirka je připraven na teplé jídlo čekat do večera a beze slova se s ním usadím u jednoho z uvolněných stolů a solidárně čekám. Zkrátím to. Za další půl hodiny to nevydržím a drze vlezu přímo do kuchyně, připomínající svým hektickým mumrajem osazenstva McDonald's na Václaváku ve čtyři ráno, zda máme dál čekat. Výsledkem mého otravného dotazování je, že nám za dalších patnáct minut přistane na stole jídlo společně omluvou a vrácenými penězi. Než se naše zašantročená objednávka stihla uvařit, došlo i guacamole, místo kterého leží na talíři rozkrojené avokádo. Paní šéfová se dušuje, že tohle se jim ještě nikdy, ale opravdu NIKDY nestalo, aby tady bylo tolik lidí, což v překladu znamená dohromady maximálně třicet strávníků. Upřímně se zasmějeme, poděkujeme a závěrem dáme vrácené peněz do sklenice na dýška, protože zážitkovou gastronomii je nutné adekvátně ocenit.

Následuje mnou nejméně oblíbená část programu, kterou je objednávání jídla na další zastávky. Jednak se nechceme v Oregonu moc zdržovat ve městech, a také s mými jídelními omezeními je nákup jídla v malých obchůdcích kolem trailu trochu složitý. Posledních několik měsíců mi ukázalo, že není čas na hrdinství a o půstu moc mil neuběhnu, ale nákup na amazonu ve mě spolehlivě zabije i poslední špetku dobré nálady. Druhou objednávku hrdinsky dokončuje Jirka a já se nechám překvapit, co v balíčku bude. Jako bychom měli každý týden Vánoce, kdy jedinou nevýhodou je to, že tyčinky už nemůžu ani vidět, což mě přejde před třetím kopcem, kdy je mi úplně jedno, co do pusy strkám, hlavně, že je to k jídlu a není tam lepek.

Navečer si zajdu zacvičit na hřiště k místní škole, protože na zahradě za obchodem sedí už plno hikerů a poslední, po čem u cvičení toužím, je publikum. Nazítří mě v šest ráno vzbudí zvuk pračky. Hikeři, které jsme včera o půlnoci vyhnali z našeho apartmánu, kam se záhadným způsobem dostali a s trojkou pod kůží se chystali prát prádlo v pračce, se ještě před otevírací dobou opět záhadně dostali dovnitř a znovu nacpali svůj majetek do pračky. Vstávám se slovy, že se nebudu rozčilovat a kupodivu dostojím svým slovům. Proč bych měla spát déle než pár hodin, když mohu vstávat, že. Jirka opraví mojí zlomenou hůlku, já dopíšu resty a zařídím materiál na opravu stanu, do kterého nám teče.

V jedenáct jsme nastoupení před obchodem a odjíždíme zpět na trail. V půlce cesty ve mě hrkne. Vybavím si, že moje nejteplejší tričko Jirka odnesl ven, aby na slunci uschlo, ale já jsem ho už nepřinesla zpátky. Po rychlém vybalení celého obsahu batohu na korbě plné ostatních hikerů dojdu k závěru, že zatímco já jsem na cestě na trail, tričko se vesele válí na slunci na zahradě za obchodem. Jirka se nabídne, že se tam otočí a stopem se vrátí a já v mezičase mohu dozařídit další věci na internetu, protože u cesty je signál. Navíc, jeden člověk chytá stop lépe, než dva.

Souhlasím a než si stihnu sednout a vybalit svou pojízdnou kancelář, jsem úplně pokousaná, což je mi záhadou, protože komáry nevidím. Objevila jsem však zvláštní, očividně evolucí postižený druh much, které neštípou, ale doslova koušou. Repelent na ně nezabírá, tak horku navzdory natahuji kalhoty a bundu do deště a tajně doufám, že se Jirka vrátí cobydup. Mé přání bylo vyslyšeno a za hodinku už šlapeme lesem. Je chvíli po jedné odpoledne a na dvacet mil to moc nevypadá, ale třeba překvapíme sami sebe.

Mouchy jsou všude. Na lidském těle dokáží přistát i za rychlého pohybu a drží jako přibité. Stabilitu umí na jedničku stejně jako kousat i za chůze. Ta chvíli připomíná indiánský tanec, jak se jich marně snažíme zbavit. Plynule se k nim přidají staří známí komáři a dnešní cesta lesem je opravdu za trest. Svačíme u potoka, který se příznačně jmenuje „Mosquito creek,“ ale kupodivu tam skoro žádní komáři nejsou. Jejich výskyt moc nechápu. V osamocených oblastech se skoro nevyskytují, aby jich o pár metrů dál byla hejna. Zbytek cesty pokračuji v síťce přes hlavu a přeji si vysublimovat. Nemám dlouhé kalhoty kromě legín, které bez problémů prokousnou. Jedinou výhodou je, že zbytečně nestavíme, a tak před devátou večer kempujeme na jednadvacáté míli u dalšího jezera.

Neodolám a komárům navzdory se jdu vykoupat. Voda je osvěžující, průzračná a všichni ostatní jsou ve stanu, aby mohli ve čtyři ráno vyrazit ukrajovat další míle a já mám celé jezero jen pro sebe. Před spaním se mi povede se ještě jeden majstrštyk. Při filtrování vody ve stanu si jí značnou část vyliji do spacáku. „No alespoň mi nebude takové horko,“ omlouvám svou legendární nepraktičnost a jsem ráda, že to Jirka neviděl.

Ráno mě ti, kteří měli před devátou večerní půlnoc, svým odchodem samozřejmě vzbudili a když se o hodinu později vysoukám ze stanu, není tu, kromě jednoho staršího pána, nikdo. Okamžitě se na mě slétnou všichni komáři z okolí a než stihnu sundat jídlo ze stromu, všechno mě svědí. Nemusím asi dodávat, že vykonat potřebu je přímo hororovým zážitkem. Snídáme zavření ve stanu a prvních pár mil jdeme opět s moskytiérou přes hlavu.

Komáři pak lehce poleví a dokonce se místy nevyskytují vůbec. Denní režim a přestávky na jídlo se nyní řídí podle tohoto obtížného hmyzu a my heslem „lepší zemřít hlady, než se nechat sežrat.“ V jednu odpoledne máme už na naše poměry hezkých třináct mil a snažíme se příliš nerozsedět, abychom ještě jednou tolik do večera zvládli. Obědová pauza je v chládku lesa, kde jako zázrakem nejsou žádní komáři. Nadchne nás to tak moc, že k odchodu se zvedáme až ve tři odpoledne. Časový pres je stinnou stránkou cesty ve dvou. Každá pauza se protáhne, protože se zapovídáme a čas na všechny úkony je třeba vynásobit dvěma.

Odpoledne nám zpestří další medvěd a tentokrát dokonce duchapřítomně zvládneme vyndat foťák a našeho vcelku drobného společníka zdokumentovat. Po rychlém zmáčknutí spoušti začneme tlouct holemi o sebe a křičet. Méďa s námi ještě chvíli pošpásuje a o kus se přiblíží, aby za našeho sílícího řevu konečně odhopkal do lesa. Uf. Ačkoliv vím, že místní medvěd je druh baribal, lidi nežere a jediné, co chce je jejich jídlo, nemůžu si pomoct: medvěd prostě není srnka.

V osm večer na plánované šestadvacáté míli stavíme stan a po komárech stále ani vidu ani slechu. Dnes spíme nedaleko řeky v pralese, kde všechny stromy jsou obrostlé mechem. Po večeři se jdeme vykoupat a ledová voda ze mě smyje poslední zbytky únavy. Zvládnu si ještě rychle zacvičit, aby ráno nebylo tak bolavé, a když na mě Jirka před desátou mluví, už ho neslyším.