Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Mohavská poušť

Noc byla vše, jen ne klidná. Mezi mnoha ostatními stany a projíždějícími auty mi spánek nebyl přán. Vzbudím se ve čtvrt na šest úplně rozlámaná a mátožně se doploužím do sprchy. Mám pocit, že se koupu i za ostatní a nepřestává mě fascinovat, že většina lidí, co včera dorazila, se nešla umýt. Chápu, že v místním prostředí jsem divná já, ale i kdybych si musela vybrat mezi večeří a sprchou, volba je jasná.

Ani pár minut strávených pod ledovou vodou mi dnes nepomůže a pohybuji se jako zpomalený film. Jsem vděčná, že náš odvoz na trail nemohl dorazit dříve než v sedm, protože hrozí, že se dnes probodnu vlastní hůlkou. Jako zázrakem se mi vše podaří nacpat do batohu a jdeme do obchodu na snídani. Upíjím kávu a zároveň snažím se zavodnit, protože nás čeká obávaný úsek dvaceti mil bez vody a kousku stínu, který většina hikerů chodí přes noc. To nám přišlo zbytečné, protože, mám-li být upřímná, oba se potmě bojíme, ale především proto, že cesta vede po známém kalifornském akvaduktu, na který se těším. V obchodě na nás mává naše kolegyně a láká nás na místní hostinu – vajíčka, párky, brambory a toasty, to vše jen za sedm dolarů. Porci jak pro zájezd severských vikingů zapíjí kakaem a já si uvědomím, že s mým hladem to nebude tak horké. Nasoukám do sebe banán a jsem připravená vyrazit.

Než se dostaneme na trail je třičtvrtě na osm. Prvních pár mil uteče jako voda, kolem níž zpočátku jdeme. Odbočíme směrem k horám a před námi se otevřou míle a míle roviny, po které se klikatí slavný akvadukt. Kousek se po obrovské trubici projdeme a dokonce i já, obvyklý bojkotář fotek, se s nadšením vyfotím. Po třech hodinách stavíme na svačinu opření o kus betonu, pod kterým je miniaturní kousek stínu. Je opravdu horko, ale když jdeme rychle, zvládneme vytvořit pocitový vánek, takže to není tak hrozné. Ve stínu je pětatřicet stupňů, což je na místní poměry příjemný chládek.

Po půl druhé docházíme ke zdroji vody a oněch dvacet mil máme za sebou. Mnoho hikerů, kteří šli úsek v noci tu spí nebo jen odpočívá, aby odpoledne, až se trochu ochladí, vyrazili na další etapu. Nás po obědě čeká pouhých šest mil. Projdeme větrnou elektrárnou a pokračujeme do táhlého kopce. Trochu sprchne a hodně fouká, takže mám co dělat, abych se neskutálela z kopce dolů. Jde se mi špatně, protože mám rozedřenou kůži na zádech od batohu, a ta mě střídavě svědí a pálí. Výhoda je, že mastičky s sebou stejně nenosím a tudíž nemá smysl se nekomfortním pocitem dále zabývat. Poslední kopec je brutální, ale v půl šesté už stavíme stan. Cvičit se mi nechce, ale dobře vím, že půlhodinka protažení je to jediné, co mě zachraňuje od nepříjemných zdravotních obtíží.

Ráno si dovolím budit Jirku v půl šesté. Nehýbe se, ale já dobře vím, že smrt jen předstírá a nenechám se odbýt. Chtěl, jako každý večer, vyrážet brzy a do rána změnil názor. Cosi nesrozumitelně huhlá, a proto ho zkusím probudit vůní kávy. Zabere to. Balíme a v sedm vyrážíme. Je teplo, ale Jirky koleno se po včerejší zátěži hlasitě hlásí o odpočinek.

Po krátké rovince stoupáme pět mil do kopce. Slunce pálí jako o život, ale díky nečekanému přívalu energie zvládnu výstup bez přestávky. Pokouším se najít stín, když za zatáčkou spatřím červené slunečníky. „Je to tady, fata morgana,“ napadne mě jako první, ale posléze zjistím, že se jedná o skutečné odpočinkové místo s několika křesílky uprostřed ničeho. Jirka se doplahočí za další půlhodinu a znaveně se svalí na křeslo vedle mě. Sní na posezení dvě Pop-tart, což je místní sušenka, tedy spíš směs cukru s cukrem, která by byla dle svého složení schopná probudit i mrtvého. Ne tak Jirku. Stěžuje si na bolavé koleno a ukrutný hlad, který se po cukerné náloži snaží zahnat dvěma tortillami se sýrem a balíčkem M&Ms. Napjatě čekám, zda cukrový nástřel zabere, ale nic se neděje. Odpustím si přechytralé komentáře, že únava je jen v hlavě a namísto nevyžádaných rad se povzbudivě usměji a pomůžu Jirkovi na nohy. Procházíme obří větrnou elektrárnou, která se ve chvíli, kdy jí míjíme, sama spustí. Obrovské větráky mě fascinují a celá scenérie mi připadá úchvatná. Až na to vedro.

Před druhou odpolední přicházíme k silnici a voláme paní, na kterou jsme získali číslo od kamaráda, který u ní pobývá už od včera a domluvil nocleh i nám. Rachel dorazí za chvíli a veze nás k McDonaldu, v jehož okolí se nachází hned několik obchodů. V Americe je levné jídlo, ale Kalifornie v tomto směru bohužel není Amerika. Díky vysokým daním je jídlo, především vzhledem k jeho nevalné kvalitě, nesmyslně drahé. „Zlaté polské potraviny,“ napadá mě vždycky, když jdu nakupovat. Pobíhání po obchodech opravdu není mým koníčkem ani doma a tady ve mě obrovské obchody s nekonečnými uličkami potravin po deseti minutách vyvolávají paniku.

V Tehachapi je silná komunita trail angelů, která se hikerům snaží splnit, co jim na očích vidí. Bohužel někteří hikeři tuto aktivitu berou jako samozřejmost, a také se podle toho chovají, což jde mimo mé chápání. Naštěstí se jedná o výjimky a převládají pozitivní zkušenosti a zážitky z obou stran. Rachel nás opět vyzvedne a odveze k sobě domů. S manželem mají čtyři děti, tři psy a momentálně u nich přebývá jeden japonec, který prošel trail vloni a letos zde působí jako dobrovolník starající se o hikery a vše potřebné. Užívám si psy, vyprané oblečení i milou společnost a po pár dnech se cítím opět jako normální člověk.