Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Středem vzhůru

Vstáváme až před sedmou, protože včerejšek nám dal zabrat. Brzký start už stejně nezvládneme, a proto beze spěchu vaříme kávu a snídáme jednu z posledních tyčinek. Ano, už opět je na programu počítání tyčinek, žádné jídlo navíc a vědomí, že do Stevens passu musíme nějak dojít. Jediné, čeho máme dost je rýže, na kterou ani jeden nemáme chuť a hlavně se musí vařit, což v kopci, ve kterém člověku dojdou zbytky energie, není ideální.

Ráno začínáme broděním, kterému bych se kvůli nastydnutí a bolesti močového měchýře ráda vyhnula. Jirka přebrodí a gentlemansky hodí do řeky klacek, díky kterému se mi podaří přejít na druhý břeh suchou nohou. Program na příští dva dny se zdá být dosti jednotvárný. Výškový běh mezi sedmi sty a dvou tisíci metry. Roviny se ve Washingtonu očividně nevyskytují a chůze po hřebeni také ne. Kopce se tu chodí pěkně středem vzhůru. Vítá nás známá mlha a zima. Cítím obrovský rozdíl ve své energii tady a v poušti, kde mi teplo a sucho pomáhalo k naprosto jiným výkonům. V místních podmínkách, zdá se, mé tělo používá veškerou energii k vlastnímu zahřátí a na další výkony mu zoufale chybí. Připadám si jako dieselové auto, do kterého kdosi natankoval plnou nádrž benzínu. Na Jirku má místní podnebí efekt přesně opačný a „hnusná zima“ mu vyhovuje. Vzpomíná jak před několika lety šel v Tatrách pouze s desetikilovým batohem čtyři dni patnáct kilometrů denně a byl úplně vyřízený. Tady chodíme dvojnásobek a s daleko větší zátěží.

Před polednem se usadíme u řeky v dnešním nejnižším místě, kde je najednou o deset stupňů víc. Oblékáme kraťasy, vaříme teplou snídani a mám jediné přání: jít si lehnout do spacáku a dvě hodiny spát. Místo toho za půl hodiny opět vše sbalíme a vyrážíme vstříc pětikilovému kopci s mílovým převýšením. Moje krční páteř se mi rozhodla ukázat, že jsme spolu ještě neskončily a já mám opět pocit, že mi někdo sedí za krkem, do kterého mě bodá nožem. V takovém stavu se do kopce běhat nedá a já se ploužím jako lemra. Zlaté serpentiny a pouštní obcházení kopců, protože tohle horolezení mě ani trochu nebaví. V poslední části kopce, kde trail zmizí pod sněhovými jazyky, to bereme rovnou nahoru a já jsem naštěstí tak vyřízená z opětovné zimy, větru a sklonu kopce, že mi z nadmořské výšky ani nestačí být blbě.

Opět vyměníme kraťasy za dlouhé kalhoty a já navíc přidám kulicha a palčáky. Pokračujeme po hřebeni a z dálky vidíme velkou skupinu lidí. Jen co se trochu přiblížíme, všimneme si, že jeden kluk sedí na zemi podepřen podložkami a kolem něj stojí ostatní, kteří se Garmin komunikátorem snaží přivolat pomoc. Kluk spadl z ostrého srázu a zřejmě si zlomil kotník. Fouká silný vítr a okolí pokrývá hustá mlha, tudíž vrtulník bude muset počkat na lepší počasí. Jeho zvuky slyšíme až o tři hodiny později a doufáme, že kluka odvezou někam do tepla. Potkáváme další skupinu lezců, kteří zdolávali nedaleký ledovec, který bohužel kvůli mlze nevidíme. Dnešní panoramata jsou dosti jednotvárná. Všude bílo.

Kolem páté vaříme vločky a kávu a smutně počítáme zbývající tyčinky. „Bez občasného nedostatku by člověk neuměl ocenit hojnost,“ zní má mantra posledních dní. Do dnešního cíle nám zbývá šest mil, které zvládám s lehkostí pantera. Nevím, zda je to večerním klidem, tichem či druhým dechem, ale jakmile se zešeří, nejraději bychom ještě pokračovali. Bohužel není v naší skupině nikdo, kdo by se nebál chodit potmě, a proto v deset večer místo krájení mil píši řádky a vedle mě ve spacáku zabalený Jirka si stěžuje, že je tak „olepenej, že je to strašný.“ „Olepený“ jsme oba, strašný to je, ale určitě jsou i horší věci, než dva olepení blázni snažící se ve washingtonských horách ujít víc než pětatřicet kilometrů denně. A bez čokolády.

Ze spacáků se vyhrabeme opět až v sedm ráno. Nechápu to. Chodím spát ve stejný čas jako v poušti, tedy v deset večer, protože dřív stejně neusnu. Na jihu jsem se s přehledem budila o půl šesté s pravidelností švýcarských hodinek, ale tady oči otevírám násilím nejdříve v sedm a cítím se jako když mě v noci někdo ošklivě zmlátil. Vysvětluji si to zdejší zimou a tím, že denní opakovanou změnou teploty, trvalou vlhkostí a mokrem jsem daleko víc unavená. Vím, že máme jen dvě možnosti. Touto situací se trápit a nervovat se, že nestihneme trail dojít včas nebo se všemu zasmát, připomenout si, že jsme na dovolené, poslední dva dni vzít jako varování, jak zbytek času prožít nechceme. Problémy budeme řešit až skutečně nastanou a třeba se zázračně rozeběhneme. Už jsme pochopili, že snažit se ujít třicet mil denně v nejtěžší etapě ve Washingtonu v dešti a zimě není nejlepší nápad.

Potkáváme nezvyklé množství víkendových výletníků, protože se blížíme k silnici a také proto, že PCT tu křižuje mnoho postranních trailů. Dvě dámy, se kterými se dáme do řeči, nám sdělí, že my sami vypadáme jako výletníci. Prý jsme nezvykle čistí. Buď mají něco s očima nebo jsou americké standardy čistoty na trochu jiné úrovni, než ty moje. Před polednem se nám během snídaně u řeky podaří na obrovských balvanech nejen vysušit mokré spacáky a stan, ale dokonce vykoupat sebe v ledové vodě. Voda o teplotě, do které bych ještě nedávno nestrčila ani palec, mi rapidně zlepší náladu a vlije energii do žil natolik, že příští krpál skoro vyběhnu.

Příznivým počasím bez deště jsme tak dobře naladěni, že když dorazíme kolem čtvrté na Grizzly peak, vrchol hory přes který trail vede, a místo panoramat a zasloužených výhledů vidíme bílou, hustou mlhu, jen se zasmějeme a jdeme dál. Sníme další kousek z rýžových zásob a se slovy „cukr zabíjí a je tedy dobře, že nic jiného kromě rýže nemáme,“ pokračujeme v nezvykle pozitivním dni. Šlape nám to tak svižně, že stan máme postavení v rekordních sedm večer u jezera o dvě míle dále, než jsme původně zamýšleli. Je dobré nedávat si zbytečně vysoké cíle typu „vstanu v půl páté, ujdu třicet mil, večer si hodinu zacvičím, napíšu blog a budu si číst.“ Člověk je hned tak nějak spokojenější.

Komáři zaútočili v plné síle a večeři raději jíme ve stanu. Vedle nás stojí ještě jeden příbytek, jehož obyvatelé jídlo ani nevěší, protože „medvědi tu přece nejsou.“ Nepřemlouváme je a jsme rádi, že potenciální medvídek Pú zajde nejprve k sousedům. Několik minut poté, co ulehneme do spacáků, slyšíme, jak kapky začínají bubnovat o stan. Legendární moment našeho výletu! Venku prší a my jsme ve stanu. Tato informace zní pravděpodobně zcela banálně, ale pro nás představuje velké poprvé. Venku prší a my jsme v suchu. Nádhera. Ráno nemusíme jít mokří. Ano, i tak málo stačí ke štěstí.