Článek
Probuzení před šestou probíhá, nehledě na to, v kolik jdu spát, stále stejně. Využívám ranního ticha a jdu si umýt vlasy. Vodou a dezinfekcí na ruce. Je mi záhadou, že ačkoliv si myju vlasy zhruba jednou týdně čímkoliv, co je po ruce nebo jen čistou vodou, jejich kvalita je mnohem lepší než doma. Zdá se, že po svém návratu dost ušetřím za vlasovou péči, i když si nejsem jistá, že kouzlo bude fungovat i v Praze.
Zbývá ještě vyprat prádlo ve dvou krabicích, které se tváří jako pračka a sušička. V koupelně naštěstí není světlo a jejich stav není pouhým okem příliš rozeznatelný. Nasypu prádlo dovnitř, vhodím požadovanou částku a za hodinu vyndám stejně vypadající oblečení jen s trochu příjemnějším odérem.
Sednu si na zápraží u kamen a čekám, až se vzbudí zbytek osazenstva. Soused se zastaví na kus řeči a hlásí, že dnes má napadnout ve Wrightwoodu deset centimetrů sněhu. Pochybuji o jeho příčetnosti, protože se trochu motá. „Je skoro červen, přece nebude v poušti sněžit,“ snažím uklidnit sama sebe. Podaří se mi zamluvit ubytování ve městě za rozumnou cenu, které bylo včera obsazené a začínám se těšit na noc v teple.
Náš srub ve Wrightwoodu
Než se sbalíme a dojdeme k silnici, začíná hustě sněžit. Naštěstí nás sveze hned první auto a o chvíli později vyzvedáváme na poště balík s jídlem a nesmeky. Objednané ubytování by nemohlo být lepší. Útulná, dřevění chata, kde je teplo a čisto. Nejraději bych se natáhla do čistě povlečené postele, ale vyžene mne Jirky hlad. V nedaleké restauraci si zopakujeme včerejší menu, tedy Jirka vege burger s hranolky a já salát s kávou. Potkáváme i ostatní hikery, včetně těch, o kterých jsme si mysleli, že jsou několik dní před námi. Nehledě na to, jak moc kdo chvátá, se stejně většinou dřív nebo později někde setkáme.
Po jídle nás kroky zavedou do „Železářství a domácích potřeb“, kde mají vyhlášenou sekci s vybavením pro hikery. Pořizuji si dva páry nových prstových ponožek včetně jejich svrchní teplé varianty. Nemám ráda vysoké ponožky, ale během měsíce pobytu v lese jsem pochopila, že není prostor na parádu. Dokupujeme ještě tablety do vody a provaz na věšení jídla a dostáváme k nákupu bombu k vařiči za deset centů, takže ve finále ještě ušetříme.
Při placení vytáhne dobře naladěný pan prodavač čokoládu. Když mě vidí, štráfek automaticky rozdělí na dva díly a jeden mi beze slova podává. Poděkuji se slovy, že z cizího chutná nejvíc a nevím, kdo z nás má větší radost. Do chaty se vracíme až před pátou odpolední a zbytek dne využiji k rozhýbání svého ztuhlého těla a přípravě večeře i pro naše spolubydlící. Jak už to tak bývá, ve městě se mi nechce spát a usnout se mi podaří až nad ránem.
Medvěd a sníh zatím ještě ve městě
Po necelých čtyřech hodinách spánku jsem úplně mimo. Sprcha ani káva tentokrát nezaberou a mám pocit, že mi v noci někdo zlámal všechny kosti v těle. Venku prší a teplota se pohybuje kolem nuly. Takové klasické červnové počasí v poušti. Včerejší bouří musel někde spadnout vysílač a nemáme internet ani signál. Jsme bez předpovědi počasí a netušíme, zda vyrazit či pro jistotu zůstat ještě jednu noc. Rozhodneme, že vyrazíme po poledni, vyškrábeme se necelé tři míle zpět na hřeben odkud jsme přišli a budeme doufat v milost počasí. Utěšujeme se tím, že máme jedinečnou příležitost „bezbolestně“ natrénovat podmínky, které nás určitě v nejen Sieře čekají.
Jen neradi opouštíme teplo chaty. Prší bez přestání. Čím výš stoupáme, tím větší je mlha. Nahoře na hřebeni mezitím napadl sníh. Zaplaťpánbůh za nepromokavé ponožky. Jdu navlečená v oblečení do deště a šustím tak, že bych spolehlivě zahnala každého medvěda. Budeme pokračovat asi sedm mil po hřebeni a pokusíme s najít místo bez sněhu pro dnešní nocleh. Pokud předpověď nelže, zítra by mělo být slunečno, krásných 14 stupňů a před námi třítisícová výzva nesoucí název Baden Powell.
Osamělý lyžař
Do ucha si pouštím mluvené slovo a vím, že nesmím zastavit nebo zmrznu. Míjíme zatím vypnuté lyžařské vleky. Ještě pár takových dní a mohou zahájit letošní druhou sezónu. Achillovka zpívá svou obvyklou píseň a ja raději nad ničím nepřemýšlím. Míjíme místo, kde trail protíná silnici, kam jsme mohli dnes dostopovat a ušetřit si tak několikahodinové martyrium. Co jiného říct, že jsme poctiví blbci a nejsem si jistá, zda je poctivost dnes na místě. V bílém pick-upu sedí zavalitý pán v kovbojském klobouku, který, jakmile nás vidí, stahuje okénko a nabízí nám dovoz do Wrightwoodu odkud jsme zrovna přišli. Snaží se nás nalákat na brzké lepší počasí, ale nepovolíme. Kroutí hlavou nad naší zatvrzelostí a dává nám alespoň dvě láhve s vodou, čímž nás zachrání od rozhřívání sněhu na vařiči.
Poněkud nezvyklé místo dnešního noclehu
Poslední dvě míle achillovka pláče. Dnešní místo na spaní je v jakémsi kempu, kde by se za hezkého počasí pravděpodobně stanovat nemělo. Ačkoliv je mi primárně nepříjemné za každou cenu porušovat pravidla, cítím, že dnes není čas na hrdinství. Přinejhorším nás někdo vyhodí. Vaříme brambory s rýží ve vodě ze sněhu, který jsme nasbírali na schodech. Mrzne, ale jasná obloha vypadá nadějně. Ranní obouvání promočených namrzlých bot si ani nechci představovat a podobné myšlenky si okamžitě zakážu. Nasbírám ještě jeden vařič vody a ještě horkou jí naliji do láhve, kterou si ve spacáku dám mezi nohy. Je mi teplo!
