Článek
Mé přání klidné noci zůstalo nevyslyšeno, protože celou noc pršelo a ráno vytrvale pokračovalo. V osm se přidal silný vítr a start do dnešního dne byl poněkud ponurý. Nové boty ulevily mým kotníkům, ale začala mě intenzivně bolet pravá achillovka. Prvních pár kilometrů je za trest. Leje, fouká a já se sotva plazím.
Míjíme zdroj vody, kterou výjimečně nepotřebujeme, protože ani jeden z nás v té zimě nemá žízeň. V údolí pod námi se nachází sportovní střelnice a ačkoliv o ní víme, při každé ráně s sebou trhnu a že jich je každou minutu několik. V místě, kde se protíná trek se silnicí je trail magic! Konečně jsem se dočkala. Původcem dnešního kouzla je „Pappa bear,“ který svým zevnějškem do puntíku dostává své přezdívce. Před pár týdny startoval také z Mexika po svých s tím, že jeho letošním cílem je sedm set mil vzdálené Kennedy Meadows, nicméně svůj záměr po necelých dvou týdnech opustil. Dle svých slov šel nějakou část trailu již šestadvacetkrát a proto přesedlal do svého trucku, se kterým jezdí okolo trailu a rozváží a hlavně pije pivo. Trail magic se skládala z lednice plné piv a dvou scvrklých pomerančů.
Papa Bear a jeho kouzla
„Pivo je přesně to, co dnešní den a já potřebujeme!“ byla má první myšlenka. Je deset dopoledne, já jsem nalačno a už dobrých pár let abstinuji. Achillovka mě bolí tak, že se mi při každém kroku chce brečet.
„Copak to může být ještě horší? Pivo mě otupí a třeba se mi pěkně půjde,“ sdílím své postřehy s Jirkou.
Myslím, že je to úplně pitomý nápad,” odvětil Jirka suše, za což si vysloužil mé nesouhlasné zamručení o suchém a nudném doprovodu, ačkoliv jsem dobře věděla, že má pravdu. Namísto lákavé plechovky zapomnění, protože je mi jasné, že po půlce piva bych jí měla jak z praku, jsem si pokorně oloupala vysušený pomeranč a poslouchala zážitky medvěda o dvaceti letech strávených v této dodávce. Jak já bych si momentálně přála dodávku nebo cokoliv co má kola a jede na jiný pohon než vlastních nohou.
Smutně uznám, že míle se samy nenašlapou, zvednu se a snažím se v otravném větru nasadit batoh, který za tu chvíli pocitově ztěžkl na pytel cementu, na záda, když dorazí další hiker dychtivý po konverzaci. „Moses,“ jak se nám představil při zjištění, že jsme z Prahy pookřál a nadšeně vyprávěl, jak pravidelně jezdí s armádou do Plzně na výroční slavnosti osvobození města. Udělil nám malé historické okénko, které začal slovy „nevím, zda to víte“ a pokračoval strhujícím vyprávěním, jak nás američané na konci druhé světové války osvobodili. Odpustila jsem si ironické komentáře, které mě s touto informací napadaly a jen jsem s úsměvem přitakávala dám na plzeňské pivo a skvělé každoroční mejdany, protože pár jsem jich svého času v Plzni také zažila.
Pokračujeme po hřebeni a chvílemi fouká tak, že mám s batohem co dělat, abych se neskutálela ze srázu dolů. Ledový vítr se střídá se stavem úplného bezvětří, takže je mi současně vedro a hrozná zima, což jen nahrává mé dnešní frustraci. Míjíme kluka, který sedí uprostřed trailu na kameni a kouří.
„Jak je?“ ptá se.
„Fouká vítr,“ odpovím.
„To sice jo, ale neprší“ odpoví a zamyšleně vyfoukne malý obláček kouře. Upřímně přiznávám, že právě v tuto chvíli mám po hodně dlouhé době nutkání dát si pivo, zapálit si a na všechno se vykašlat. Ne, dnes opravdu není sluncem zalitý den, kdy míle naskakují sami a já splývám s harmonii se svým okolím…
Dvakrát brodíme řeku a pokaždé se zcela nehikersky zouvám, protože mokré boty by byly tou poslední kapkou, abych mohla rozšlapat hole a hodit batoh ze skály. Po druhém brodění si přestávám hrát na hrdinu a pokorně spolknu brufen. Nasazuji sluchátko a pouštím si Mozarta jako svou poslední záchranu. Oblíbená hudba v kombinaci s brufenem vykonají své a já se cítím lépe. Jirka vtipně konstatuje, že už mě to asi nebolí, když opět běžím, ale já se jen bojím zastavit, abych se ještě někdy rozešla.
Zcela nehikerský brod a boty na ramenou
Oběd dnes není, protože máme v plánu dojít na místo u jezera, kde jsou i ostatní hikeři se kterými se každý den potkáváme a objednat Jirkovi pizzu. Jen co jí pár mil od jezera telefonicky objednám, Jirka s vidinou teplého jídla chytá druhý dech a tentokrát mu koukám na záda já. Čím více se blížíme cíli, tím více zesiluje vítr. Tři kroky vpřed, dva vzad a k odpočívadlu u jezera dorazí jen můj stín. Sotva si sednu na volnou lavičku, zajde slunce a citelně se ochladí. Navleču na sebe všechny věci, které momentálně vlastním a stejně je mi zima.
Vítr, který není vidět, ale zato cítit
Objednaná pizza dorazí za dvě další hodiny a zuby jektající hikeři se na ní hladově vrhnou. Závidím jim. Pizzu nemůžu, a proto jsem si objednala salát s dobrým úmyslem doplnit alespoň nějaké vitamíny. V krabici se schovával kus celého ledového salátu, tři kousky rajčete, jeden plátek papriky a půlka cibule, vše korunované odporným, umělým dresinkem. Jen při pohledu na tu smutnou přehlídku gastronomického pekla se do mě dá ještě větší zima, kterou nepřebije ani vztek, že jsem o dvanáct dolarů lehčí a stále bez oběda. Jirka je se svou rodinnou pizzou nadmíru spokojen a v dobrém rozmaru sní i většinu salátu. Měli jsme v plánu ujít ještě dalších šest mil, ale vymrzlí zůstáváme dnes tady v kempu, kde hodlám utratit měsíční kapesné za horkou sprchu.
Natěšená příprava na horkou lázeň
Když o hodinu později celá natěšená dorazím do sprchy, vložíme potřebný obnos čtvrťáků a …. začne téct ledová voda, nevím, zda se začít smát nebo brečet. Venkovní teplota se blíží nule, já stojím nahá ve sprše, kde teče ledová voda. Zhluboka se nadechnu, vlezu pod tekoucí vodu a silou mysli se přesvědčuji, že je příjemně teplá. Je mi všechno jedno.
Před bouří
Začíná opět pršet a než doběhnu do stanu leje jako z konve. Zachumlaná do péřovky a spacáku píši tyto řádky a venku začíná nebezpečně foukat. Doufám, že se počasí vydovádí, stan zůstane na svém místě a zítra nás čeká nový, pohodový den.
