Článek
Připadá mi zcela zbytečné opět začínat řádky sdělením, že v noci jsem opět mrzla, ale lepší úvod nemám. Alespoň nás nenavštívila tolik oblíbená kondenzace a když z nezvykle suchého spacáku zašeptám v šest ráno magické slovo „palačinky“, Jirka bez dalšího přemlouvání vyskočí a vystrkuje mě ze stanu, který v rekordním čase sám sbalí. Za patnáct minut už rozhýbám své ztuhlé končetiny na první míli a nestačím se divit, protože teploměr se marně snaží vyškrábat k nule. K silnici, ze které budeme stopovat do městečka Big Bear nám zbývá pouhých sedm mil. Vzdálenost, kterou bych doma považovala za výlet na půl dne, je tady jen malou jednohubkou před snídaní. Kdybychom nemuseli dvakrát zastavit kvůli Jirkové potřebě jít si vykopat jamku, trhli bychom rychlostní rekord.
I s malým zdržením po půl deváté dobíháme k silnici. Stojí zde dvě zaparkovaná auta, a protože tu jsme opravdu první, řidič jednoho z nich nám nabízí odvoz do města za deset dolarů, s čímž nadšeně souhlasíme. První zastávka je ve všemi opěvovaném Grizzly Manor Café a než stačím dostatečně rozmrznout, přistanou před Jirkou dvě gigantické palačinky, které by byly schopné nasytit průměrnou rodinu. Podnik byl klasicky vesnicky americký i v tom smyslu, že českou hygienu by při jeho návštěvě okamžitě kleplo a palačinky by si tu už nikdo nedal. Přiznám se, že pro takové podniky mám slabost nepořádku navzdory, protože si vždycky připadám jako ve filmu. Stejně jako byla pro mé kamarády ze států nevšední návštěva vesnické hospody u nás, má pro mě každá zastávka v americkém dineru či bistru nádech exotiky, asi jako když Vesničko má, středisková potká Městečko Twin peaks. Nadšení mi nezkazil ani fakt, že jsem si z menu mohla vybrat akorát kávu, která by množstvím a silou probrala i otráveného Vávru. Po několika dnech v lese ke spokojenosti stačí málo.
Nadšený Jirka a jeho dvoukilové palačinky
Napumpovanou kofeinem mě dokonce přestaly bolet nohy a já na chvíli zalitovala, že nejdeme zpět na trail. Bohužel celé dopoledne řeším boty, které mi sem na poštu doručí až zítra. Chvíli se vztekám kvůli nechtěnému zdržení, ale poté, co se podívám na zítřejší předpověď počasí si uvědomím, že jsou možná opožděné boty chytřejší než já. Celý den hlásí déšť a maximálně čtyři stupně nad nulou.
Ubytování, které jsem náhodou objevila na internetu, nám zvedne náladu. Za cenu hostelu máme pro sebe celý byt. Pan majitel je frajer, protože nám nechá klíče ve vedlejším obchodě se zmrzlinou a my se díky jeho velkorysosti můžeme se ubytovat už dopoledne. Strávím několik desítek minut ve sprše, které přezdívám „Kalifornské lázně“ a překvapí mě, že ze mě ani neteče příliš špíny. Očividně každodenní koupele v potoce mají něco do sebe, protože koupelnu jsem navštívila naposledy před týdnem.
Big bear
Nejraději bychom si lehli a celé odpoledne strávili v horizontální poloze, ale sesbíráme morálku i sebe a vyrazíme na nákup. Nejbližší obchod je vzdálený několik kilometrů, ale máme štěstí a zastaví nám hned druhé auto, které nás za pár minut vysadí před obchodem „Všechno za dolar“. Není dobré chodit nakupovat hladový a už vůbec ne do obchodu, kde všechno stojí dolar. Pořídili jsme zde skoro celý nákup, který jehož nutriční hodnotu alespoň trochu vylepšujeme ve vedlejší zelenině. Máme plný batoh jídla a já přemýšlím, kdo tuhle nálož ponese na trail. Nakonec se rozhodneme část jídla a svých věcí poslat poštou o dvě zastávky dál, protože i s poštovným nás tato akce vyjde stále levněji, než se snažit nakoupit jídlo v příští plánované zastávce, kde není žádný větší obchod.
Do svého krásného, vyhřátého ubytování se dostaneme až v pět hodin odpoledne a já pořád netuším, kdy mi zítra pošta doručí zpožděné boty, a tedy kdy budeme moci vyrazit dál… Musím uznat, že po několika hodinách ve městě jsem vyřízená daleko víc než po dvaceti mílích v kopcích. Jsem sice nezvykle najedená a čistá, ale chybí mi šum divočiny a netuším, co budu dělat doma.
