Článek
V noci mi zima opět nedala spát. Nocovali jsme v dolíku u vody a kvůli včerejšímu setkání s medvědem jsme nechali otevřený celý stan, abychom případné návštěvě ulehčili cestu dovnitř a nemusela nám ho celý rozkousat. Žerty stranou, otevřeno jsme měli především kvůli vlhku a kondenzaci, díky kterým jsou i spacáky a my s nimi úplně mokří, ale po včerejším zážitku jsme oba chtěli mít možnost v případě nutnosti stan rychle opustit. Poté, co jsem se snažila vnutit k Jirkovi, protože jsme měli spojené spacáky a on mě několikrát odstrčil s tím, že je mu vedro, jsem si oblékla péřovku a spala v ní. Dnešní noc tedy proběhla ve spacáku do minus deseti a v péřovce, od jejíž koupě mě v obchodě odrazovali s slovy, že mi v ní bude vedro. Nevím, co budu dělat v Sieře a tedy doufám, že se do té doby zocelím. Dokonce jsem zvládla jít v noci na záchod bez baterky a hrála oblíbenou hru „když zavřu oči, jsem neviditelná.“ Lepším se.
Ráno bylo bez komentáře. Tušíte správně, nevyskočila jsem jako fretka a nenahodila v půl šesté batoh na záda. Byla jsem zmrzlá jako sobolí trus a stejně rychlé byly i mé pohyby. Zkrátím to. Vstávali jsme před šestou a vyrazili ve čtvrt na deset. Ano, byli jsme poslední a všichni spolunocležníci vyrazili minimálně dvě hodiny před námi. Doběhli jsme je v poledne, když si dávali pauzu, takže zas tak zlé to s námi není.
Nikdy nekončící cesta
Ve druhém kopci jsem si nasadila na jedno ucho sluchátko, abych doposlechla včerejší, medvědem přerušenou hudební produkci. Jak se mi pěkně šlape, najednou mi levým, volným uchem prolétne hlasité chřestění a těsně vedle trailu odpočívá i jeho původce. Shodou okolností jsem si akorát říkala, že je dobře, že jsme opět ve dvou a půl tisících metrech, kde se sice očividně mohou vyskytnout medvědi, ale zase tu nepotkám chřestýše. Tak opět vedle, tenhle měřil odhadem dva metry a chřestil tak, že i přehlušil puštěnou hudbu.
Dnešní den byl poněkud monotónní, především díky našemu rozhodnutí ujít dvacet mil, pro což je nutné učinit jediné: šlapat. Aby jsme si den udělali ještě hezčí, táhli jsme šest litrů vody, která celou cestu nikde nebyla. Nevím, zda se jedná o psychologickou hru, ale jakmile musíme nést hodně vody, najednou ani jeden z nás nemá žízeň a k dalšímu zdroji vody nám jí několik litrů přebývá, což Jirku dokáže spolehlivě rozčílit. Je těžké v tomhle vedru odhadnout, kolik vody budeme opravdu potřebovat a dehydratace a úžeh jsou prozatím velcí strašáci.
Foto klame, teplota dosahuje třiceti ve stínu
Kolem druhé odpoledne jsme se uprostřed lesa spontánně usadili k obědu. Na mě čekal zbytek vloček a Jirka měl gurmánsky vytáhl chleba, sýr a tvrdý salám, který si šetřil od poslední zastávky v Cabazonu. Trochu jsem mu záviděla, protože ačkoliv salám bych si nedala, tak cokoliv jiného než vločky ano.Jirka po druhém kousnutí do salámu zjistil, že hmota připomíná salám pouze tvarem a snažil se mě přesvědčit, že je téměř veganský a směnit ho za vločky. Člověk prostě vždycky chce to, co nemá, ať už je kdekoliv. Salámový kus hmoty, která maso pravděpodobně viděla jen na obrázku, nám zpestřil celé odpoledne, protože Jirka po jeho konzumaci začal nejdřív hekat a následně velmi intenzivně nadávat. Nejdřív na salám, pak na sebe, načež pronesl, že tohle byl poslední salám v životě. Jsem zvědavá, jak dlouho mu to vydrží nebo zda se naše řady vegetariánů rozšíří.
Nešťastný hiker a jeho páreček aneb za tohle Jirka nebude rád
Minuli jsme místo u vody, kde zůstávali všichni ostatní, se kterými se tu posledních pár dní potkáváme a pokračovali ještě další čtyři míle, kde jsme konečně rozložili naše nocležiště. Párkové neštěstí jsem se snažila vylepšit večeří, a to polentovou kaší s hráškem a sušenou zeleninou.Mé snažení nad vařičem slavilo úspěch a Jirka snědl čtyři porce, které korunoval dnes už třetí sušenkou. Jak říkala moje babička: „Lepší šatit než živit,“ což zde platí dvojnásob. Celý den Jirku vnadím, že ho zítra ve městě hned po příjezdu pozvu na mega palačinky a bavím se, jak Jirka po vyslovení slova „palačinka“ vždycky úplně zjihne. Díky vzácnému signálu jsem zjistila, že v hikery vyhlášené palačinkárně otevírají už v šest ráno a mám takový pocit, že zítřek bude prvním dnem, kdy vstaneme ve čtyři, aby tam Jirka byl první.
Že budu cvičit v poušti na kusu papíru v péřovce by mě před měsícem ještě ani nenapadlo
