Článek
V noci prý na okolním stromě praskla větev a rámus všechny probudil, tedy kromě mě. Já jsem samozřejmě nic neslyšela, což je ve finále asi výhoda, protože i kdyby se k nám do stanu dobývalo stádo medvědů, jsem v klidu. Vzbudím se něco po šesté a raději hned vstavám a jdu se pokusit rozhýbat. Bolí to. Myslím, že jsme se ze stadia „běží nám to skoro samo“ dostali do zpětného chodu. Přirozená fáze, ale že by byla dvakrát příjemná, to zase ne.
Ráno
Za chvíli se ze stanu vykutálí i Jirka. Se zalepenýma očima se pokouší rozhýbat a heká podobně jako já. Při snídani se nám podaří zařídit několik restů díky dostupnému signálu, ale také se rozsedíme a vyrážíme až v půl desáté. První úsek vede pravou pouští. Je vedro a slunce pálí o sto šest. Za tři míle dojdeme k vodě, asi nejhoršímu zdroji, na který jsme dosud narazili. Betonová nádrž s dešťovou vodou, kterou bych doma nechtěla zalévat ani rajčata. Tady si ji po dvojím přefiltrování a ochucení šumivou tabletou naliju do láhve a hodlám vypít. Uklidňuji se, že je lepší pít hnusnou vodu než zemřít dehydratací.
Některé zdroje vody nevypadají příliš vábně
Poušť střídá les a les střídá poušť. Jako zázrakem se vyhýbáme dešti i bouřce, které se na obloze točí všude kolem nás. Obědváme až v půl třetí u další nádrže na vodu, která je jen o trochu méně nechutná, než byla ta první. Tedy ony jsou tu nádrže dvě. Tato má však i přístřešek, kam jsme se schovali před krátkou, ale intenzivní bouřkou. Po dešti se Jirka vydal pro jistotu podívat i k druhé nádrži, jestli v ní přece jen nebude lepší voda. Voda tam nebyla a až žlutý nápis na nádrži: „Obsahuje mrtvého medvěda“ nám pomohl vyřešit záhadu, co to tu tak divně smrdí. A pak že v poušti medvědi nejsou…
Před bouřkou
Ve čtyři odpoledne máme před sebou ještě devět mil. V této oblasti se hojně vyskytují pumy, kterým bychom se rádi vyhnuli. Mám ráda všechny zvířata, dokonce i toho obrovského pavouka, který se přes noc zabydlet v mé botě a dnes ráno mě svou přítomností poněkud překvapil, ale pumu osobně potkat nepotřebuji. Procházíme střídavě lesem a nádhernými palouky, kde se každou chvíli zastavujeme a kocháme jak okolím, tak výhledem do údolí. Před námi se rozprostírá poušť, nad kterou se majestátně tyčí další kopce a hory, které nás za pár dní čekají. V dáli je vidět i osada Hiker Town, kam se chystáme zítra. Potřebujeme dokoupit nějaké zásoby a při troše štěstí se i osprchovat.
I takhle vypadá Kalifornská poušť
Podaří se nám sejít až dolů k silnici celých dvacet jedna mil, jak jsme si ráno plánovali. Stan stavíme o půl osmé u malého potůčku, kde nabereme vodu a také velmi alternativně omyjeme sebe. Ve srovnání se dvěma posledními dny strávenými ve vedru a prachu si připadám velmi svěže a čistě, i když o umytých vlasech si můžu nechat jen zdát. Dojídáme sušené brambory s rýží a je jasné, že při příštím dozásobení musím vymyslet obměnu jídelníčku, protože tady už ani sebelepší sugesce čerstvého jídla nepomůže.
Hygiena je na můj vkus poněkud alternativní
Ráno jsem zpět ve svém normálu a budím se chvíli před šestou. Dnes nás čeká pouhých deset mil, což motivuje i Jirku, který bez smlouvání vstává také. Naivně jsme si mysleli, že nás čeká vycházka po rovině. Slunce pálí už od rána a nevím, jak je možné, když máme klesat, že jdeme většinu cesty do kopce. Před desátou volám paní do „We Vill café“, které nabízí odvoz hikerů z trailu a o půl hodiny později nasedáme do auta, které nás doveze do devět mil vzdáleného zařízení. V Hiker town, jak se to tu jmenuje, jsou taková zařízení hned dvě. Podle komentářů v aplikace Guthook, kterou také využíváme, se jedná o dva znepřátelené byznysy. We vill je nám sympatičtější a hlavně má zdarma sprchu, tak je výběr jasný. V půl jedenácté už snídáme omeletu se salátem a svět je zase o trochu barevnější. Jirka porci završí dvěmi velkými palačinkami, které mu konečně vrátí barvu do tváří. Na zahradě za obchodem stavíme stan se záměrem přespat zde do zítra. Původní plán byl pokračovat až zítra večer, abychom přešli dvacet mil dlouhý úsek bez vody v co největším chládku a odpočinutí, ale vzhledem k tomu, že se během odpoledne malá zahrada zaplní lidmi, které jsme potkávali poslední měsíc a kteří mají stejný plán jako my, rychle měníme ten náš. Jsou milí, ale minimálně o deset let mladší a hluční tak, jako jsem bývala před deseti lety já. Rozhodneme se vyrazit zítra tak brzy ráno, jak se nám podaří sehnat odvoz.
We vill café, Maria a najezený Jirka
Odpoledne se u stolu na zahradě snažím plnit pracovní resty, což mi znemožní dvojice postarších místních pánů. Očividně jsem jednoho z nich zaujala, a tak si bez optání přisedne těsně ke mě. Jirka spí a bohužel nemůžu použít nejúčinnější matoucí metodu, která vždycky spolehlivě zabere – začít mluvit česky a předstírat, že jsem idiot. Pán má v sobě minimálně deset piv a tipovala bych to i něco ostřejšího.
„Co to máš?“ začíná naší konverzaci na úrovni.
„To je ipad s klávesnicí“ odpovídám zbytečně mile.
„Aha a co to děláš?“
„Snažím se pracovat,“ obrňuji se trpělivostí.
„Proč???“
Na to nemám co říct. Zaklapnu tablet a vyslechnu si pána životní příběh o tom, jak kdysi dávno sloužil ve Vietnamu a a od té doby, co se vrátil, je ve výsluze a bydlí nedaleko. Celý život, který strávil přesně na tomto místě, si říkal, jaké by to bylo jít PCT. Myslím, že by mu to bývalo udělalo dobře a třeba by mi dnes s podlitýma očima a deseti kousky denně netlačil klíny do hlavy. Na pomoc mu přispěchá kamarád, který má nakoupeno dost podobně a já dalších deset minut, než vyleze Jirka ze stanu poslouchám další nálož „legrácek“ a zároveň proklínám své slušné vychování. Kluci dopijou basu, koupí si ještě jednu na cestu a vesele odjedou autem domů. Oblíbená zábava „drinking and driving“ očividně pokračuje i po deseti letech, kdy jsem ve státech několik měsíců pracovala v jednom malém baru a poprvé se s ní měla tu čest seznámit.
Těšila jsem se na klid a knihu a namísto toho mám bordel, lidi a hluk. Rozhodnu se, že nejlepším lékem na frustraci bude jídlo a zvu Jirku na dvojitý cheesburger, kteří všichni vychvalují a sebe na ledový salát a kousek rajčete, čemuž říkají v místních podmínkách „salát.“ Pro vylepšení chuti sním Jirkovi půlku hranolek a vše korunuji oříšky, které jsem si koupila na cestu. Zlozvyk ujídat jídlo na trail, abych pak smutně koukala na poslední dvě tyčinky krčící se v batohu, mě stále neopustil. Díky socializaci v krámku se nám podaří zajistit si odvoz na sedmou ranní a náš plán vydat se skrz mohavskou poušť bez společnosti dalších třiceti lidí dostává reálné základy.
Večer se nese ve znamení smradu z hulení, kterou se oddává většina osazenstva a řevu, který dvacet veselících se lidí prostě vyprodukuje. Uvědomuji si, že před deseti lety by nejdelší kouř šel ode mě a po pátém pivu bych byla slyšet až do Mexika, a tak si jen tiše užívám, že jsem stará a nudná a už nic nemusím.
