Článek
V noci mě nemile překvapil mráz a oblečená v péřovce ve spacáku klepu zimu až do rána. Poslední měsíc nám dopřál zapomenout, jaká zima na trailu může být a rána připomínající zimní expedici a polední výlet na Saharu zřejmě budou na denním pořádku.
Dobré ráno
Zahřeje mě až horké kafe a výběh na první kopec. Těsně pod vrcholem ze sebe svlékám jednu vrstvu, ale čepice mi na hlavě vydrží celé dopoledne. To, co na fotkách vypadá jako idyla, je realita osmi stupňů na slunci a ledový vítr. Po mokrém Washingtonu mi však ke štěstí stačí, že neprší. Snídáme společně s Kylie a my se na rozdíl od ní na příjemně hřejícím místě zalitém sluncem značně rozsedíme. Čas začíná běžet proti nám už od rána, zvlášť když si uvědomím, že už je půl jedné a na nás čeká dalších osmnáct mil. Celé dopoledne nevím, kam se dívat dřív. Výhledy na okolní skály, v dálce vykukující Sierra a Lake Tahoe mě nutí každou chvíli zastavit a kochat se.
Okolní prostředí mé rychlosti příliš nepomáhá
Při sbíhání jednoho kopce si chci ušetřit jednu zatáčku a vydám se na přímo dolů. Nešikovně stoupnu na větev, která se mi zabodne do holeně a Jirka se baví mým nadáváním, snahou o vyčištění rány levandulovou desinfekcí na ruce a následným litováním se.
Jirka už začíná vymýšlet na dnešek alternativní plán, ale oponuji, že všechno v pohodě stihneme. Netuším, kde se ve mě bere ta jistota, protože mě všechno bolí, v noze mám díru a do formy daleko. Obědváme až v půl čtvrté u jezera, kde ještě stihneme Kylie, která je na rozdíl od nás na odchodu. Asi nikoho nepřekvapí, že v pět odpoledne nám do cíle chybí dalších devět mil, což by samo o sobě nebyl takový problém, kdyby v půl osmé nebyla tma jako v pytli a zima jako v morně. S ledovým klidem přesto říkám, že se stmíváním stavíme stan a Jirka jen kroutí hlavou a mlčí.
Vydoluji zbytky nasazení neznámo odkud, nasadím tempo a my skutečně, kopcům i přestávce na kochání navzdory, po půl osmé stavíme stan na magickém místě uprostřed bílých skal, kde na nás již čekají Kylie i Lakes. Jirka geniálně náš tarp zvládl postavit jako samodržící stan, protože kolíky do všudypřítomných kamenů zapíchnout prostě nejdou. Být tu sama spím polovinu cesty pod širákem, protože moje zručnost se společně s mým orientačním smyslem řadí mezi legendární, Pata a Mata dohromady hodné schopnosti. Zítra nás čeká pouhých osmnáct mil a výlet do South Lake Tahoe, posledního města před Sierrou. Slova nestačí k vyjádření, jak moc se těším na sprchu.
Ranní východ slunce a okolní výhledy jsou natolik úchvatné, že vyvažují okolní teplotu lehce pod nulou. První výstup do Donner passu nám mimo další okolní nádhery rychle ukáže, že ani po několika měsících chůze se kopce nechodí sami. Nahoře nás však čeká taková odměna, že ji slovy nejde popsat. Výhledy třistašedesát stupňů, pod námi rozprostírající se jezero Aloha, obklopené slovy nepopsatelnnými skalními útesy. Sedíme v naprostém tichu a načerpáváme okolí, jehož hloubku nelze zachytit ani na fotografii. Každý den si myslím, že příroda už nemůže být hezčí a každý den mě přesvědčí o opaku. Washington byl sice nádherný, ale místní nekonečná rozlehlost panenské přírody je úplně jiná pohádka.
Přízemní mrazíky nás vítají každé ráno, jakoby nás chtěly připravit na blížící se zimu
Oproti místní krajině si teplotní skoky neoblíbím asi nikdy. Ráno mrzne a v poledne je čtyřicet na slunci a já si připadám jako po ráně palicí do hlavy. Z ospalé letargie mě vytrhne Lake Aloha. Nevadí, že terén je kamenitý a jakmile přestanu být pozorná, kopu si kameny do kotníků, které mám celé modré. Připadám si, jako by každá má buňka vibrovala okolní krásou. Často mě tu napadá, že nehledě na to, jakou dokonalost či vymoženost člověk vytvoří, přírodě se nikdy nevyrovná. Každý kámen, strom nebo jen šiška, vše je naprosto dokonalé. Dost rozjímání, které na papíře stejně působí jako stokrát ohrané klišé, protože slovy nejsem schopná prožívanou skutečnost přiblížit bez toho, aby vyznívala jako oblemcaný patos.
Donner pass, kde jsme na chvíli přestali i dýchat
Zbytek cesty moc neutíká, asi proto, abychom dostali co nejvíc času si okolní krásu užít. Echo Lake je narozdíl od Aloha Lake obklopeno stromy a malými chatičkami, z nichž některé vypadají jako šmoulí a vůbec bych se nezlobila, kdyby mi jedna z nich říkala „paní šmoulinko.“ Fascinují mě zdejší cedry. Nejenže mají kůru, která připomíná složení svalů a šlach, ale na několika místech nový strom doslova obrůstá ten starý a seschlý, jako by ho objímal.
Cedrové objetí
Naše rychlost odpovídá mému obdivu a kochání se, ale Jirka buď kapituloval nebo si zvykl, a už mě ani nehoní.
Aloha lake
Na parkoviště k Echo Lake docházíme společně s Kylie. Jsme o dost rychlejší než ona, ale zase se každou chvíli někde kochám nebo Jirka svačí, a tak je naše výsledné tempo dost podobné. Místní restaurace je už zavřená a z vyvěšeného seznamu telefonních čísel nabízejících odvoz se nám nepodaří dovolat ani na jedno. Snažíme se mile ptát několika lidí na parkovišti, zda náhodou nemají cestu do South Lake Tahoe, ale bez úspěchu. Zachrání nás postarší pár, který jsme potkali před hodinou na trailu. Pán toho má plné kecky a paní, která očividně doma vládne pevnou rukou mu oznamuje, že sám v mládí prostopoval půlku Ameriky, a je tedy jejich povinností nás do města hodit.
I Jirka je dnes natolik okouzlen, že mě ani nehoní
Do jejich zcela nového vozu je nám, třem smraďochům, úplná hanba nastupovat. Po cestě jsme zásobování historkami z jejich mládí a než se dostatečně nasmějeme, už vystupujeme před naším hostelem. Rozhodli jsme se vzít si jeden pokoj právě tady, protože zde na nás čeká dohromady šest balíků. Po ubytování se jdeme s Jirkou oba pro náš náklad, a když zjistíme, že zásilka zde čeká jen jedna, zamrzl nám úsměv na rtech. Místo odpočinku si hrajeme na Sherlocka Holmese a snažíme se vypátrat, kde se naše věci nachází. Jirka volá na místní poštu, která údajně není k hikerům a jejich balíkům příliš přátelská. K našemu příjemnému překvapení se tam naše balíky nachází a milá paní se z úspěchu pátrací akce raduje společně s námi. Já volám do Altry s otázkou, kam se ztratily moje boty a dozvím se, že nebyly nikdy poslány. Domluvíme náhradní doručení na konec naší cesty a jako náplast za pochybení dostanu místo objednaných bot zcela nový typ, což mě vcelku uchlácholí.
Opojení civilizací
Naše radost ze samostatného pokoje netrvala dlouho. Vzhledem k plné kapacitě hostelu k nám byl nastěhován jeden postarší Francouz. Což o to, byl milý, anglicky uměl asi jako já francouzsky, takže jsme si během pár minut sdělili vše podstatné a mohli se vyhnout zbytečné konverzaci o ničem. Problém nastal ve chvíli, kdy ulehl do postele, během minuty usnul a chrápal tak, že se nikdo z nás, kromě něj, nevyspal. Ráno jsme svorně přivítali s podlitýma očima, třesem ve všech končetinách a chutí jít se okamžitě oběsit.
Na trail nás doveze milý pán, jehož číslo jsme našli na seznamu trail angelů. Dáváme mu příspěvek na benzín a s výstrahou o možných bouřkách za dvacet minut vystupujeme u trailu.
Před námi je jen osm mil prudkého stoupání k jezeru. Moje ovocem intoxikované tělo z posledních dvou dní s nevolí nese těžký batoh. Jirka, stále v komatu z ranní porce palačinek, které si s Kylie společně uvařili, je pro jistotu v půlce kopce dojí, aby dle svých slov netáhl mrtvou váhu na zádech. Zbytek cesty proklíná střídavě palačinky a sebe. Idyla. Po sedmé večerní stavíme stan u jezera, kde má své příbytky postaveno také mnoho víkendových turistů. Zvládnu si dvacet minut zacvičit a v osm zalézáme za úplné tmy do stanu. Silně fouká a jen doufáme, že nás to neodnese i se stanem.
V noci jsme se opakovaně budili a v silných poryvech větru drželi stan. Kylie dvakrát spadl a byla nucená vylézt ze spacáku a jít ho znovu postavit. Náš stav v šest ráno odpovídá popsanému. Dnes se opravdu vleču jako smrad, nebo si tak alespoň připadám. Fouká silný vítr, který se točí tak, že v jednu chvíli je třicet stupňů na slunci a za pět minut o dvacet méně.
První zastávku máme u rangerské stanice v Carson passu. Kylie už sedí u stolu před chatkou a nesměle zmiňuje, že by si dala kávu, ale nevím, jestli máme nároky, když máme v nohách pouhých pět mil. Odpovídám, že to je sice pravda, ale mně je to úplně jedno a už rozkládám vařič na stůl. Kylie se rozzáří a pochvaluje si, že takhle „spontánní“ na trailu nikdy nebyla a že si se mnou připadá jako na dovolené. Těší mě, že můžu zprostředkovat dovolenou i jiné bytosti a tato drobnost mě vrátí zpátky. Plně si uvědomuji, že před deseti lety bych tudy proběhla a den by neskončil, dokud bych nepadla doslova na hubu. Teprve nyní začínám chápat, že všechno má svůj pravý čas, ale zároveň je mi jasné, že pouze nesměle zvedám víko, pod kterým se skrývají věci, o jejichž existenci jsem dříve neměla ani tušení. Ani druhé kafe mě dnes nesrovnalo a já mám i nadále pocit, že usnu za chůze. Z hibernace mě probere až obrovský vichr. Musíme přejít dlouhý hřeben a přestávám počítat úseky, kdy stojím opřená o obě hole a s veškerou svou silou se snažím, aby mě to neodfouklo. Poprvé v životě jsem šťastná, že nevážím čtyřicet pět kilo. V jeden moment mě vítr shodí na skálu, ze které se několik minut nemůžu zvednout. Ne, dnešek si opravdu neužívám.
Cestu po hřebeni nás zpříjemnil nárazový vítr, který mě okamžitě vytrhl z letargie
Notně „uondaní“ ve čtyři odpoledne obědváme a jsme rádi, že jsou před námi už jen čtyři míle. Takhle vyřízená jsem byla naposledy v Oregonu, kdy jsme bojovali s giardií. Odevzdaně se suneme dál a s blížícím se koncem cítím, že bych ještě kousek ušla, ale jsem ráda, že už nemusím. Stanujeme u potoka malém v dolíku, ke jsme schovaní před větrem. Jdeme si umýt nohy a přeprat ponožky. Objevím hlubokou tůni, ale voda má odhadem maximálně pět stupňů. Váhám. Je tu možnost umýt se celá, ale počasí ani teplota vody této možnosti moc nenahrávají. Nebudu pražská „fifinka“. Rychle svlékám péřovku a kulicha a Jirka se nestačí divit. Prvotní šok rychle vystřídá pocit relativní čistoty a energie a já si říkám, že bych se snad k otužilcům i přihlásila, kdyby u nás byly řeky jako tady. Bear canistery naplněné našimi zásobami tentokrát neseme dál do lesa a jsem zvědavá, zda je ráno najdeme. Kylie říkala, že medvěd pozná, že se dovnitř nedostane a proto je nechá být. V osm už drkotáme zuby ve spacáku a já brzy nevím o světě.
