Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Pronásledovaní Trail Magic

Budík v pět nekompromisně odhalil neštěstí, které se přes noc událo. Někdo nám ukradl nohy! Od kotníků dolů nám místo nich implementoval pahýly s nervy tak citlivými, že je téměř nemožné se ně i postavit. Včerejší roviny jsou ty tam a střídají je kopce a vedro. Tak nějak tuším, že dneska to bude náročné.

Energie nikde, hlad taky ne, jen dlouhé míle a horko. Stavíme v půl jedenácté na snídani u malého potoka, do kterého okamžitě nořím nohy. Ledová voda zafunguje a chůze je najednou trochu snesitelnější. Zdá se, že boty, které mi tak vyhovovaly, v Oregonu nefungují. Do vloček natrháme borůvky rostoucí u cesty, a tato drobnost nám pomůže zvednout náladu do plusových čísel tak, že ač se ani jednomu z nás nechce, po krátkém odpočinku se zvedáme a pokračujeme v cestě.

Další úsek připomíná poušť. Majíce v hlavě včerejší rozsezení u trail magic se jednohlasně shodneme, že v Olalie lake resortu, který leží kousek od trailu a bývá oblíbenou zastávkou hikerů, se pro jistotu ani nebudeme zastavovat. Po několika mílích míjím protijdoucího pána. Pozdravím, snažím se rychle splnit klasický „small-talk“ a přeji si jediné: nezastavovat se, protože už bych se také nemusela rozejít. Když se pán optá, zda bychom neměli zájem o trail magic, jen potichu hlesnu, že nevím a chci jít dál. Pán neodbytně vyzvídá, odkud jsme a naše odpověď ho rozzáří. Říká si OG, u Ollalie resortu provozuje trail magic a na své trail magic mapě ještě nemá zapíchnutý napínáček z Čech. Máme snad na výběr, než se nechat odvést, kam se po nás žádá?

Díky vedru a nedávné snídani se necháme pohostit alespoň melounem. OG zde pobývá již dva dni a díky trailu potkává lidi z celého světa, protože sám nikdy neopustil hranice států. I tak se dá cestovat. Láká nás, že nám půjčí svou kanoi a my se můžeme projet po jezeře. Chvíli se nám podaří odolávat, ale nakonec podlehneme. Copak lze odmítnout člověka, který si vás z lesa dovede ke stolu, dá vám meloun a nutí vás vozit se na jeho lodi? Projížďka s výhledem na Mt. Jefferson byla fantastická, ztracené míle za to stály a věřím, že jednou budu daleko radši vzpomínat na tyto zážitky než to, že jsem se honila po lese jako nadmutá koza. Už podruhé se dnes přemlouváme k odchodu, protože chůze jednoduše jenom bolí.

Čeká nás závěr dne, kterým je vysoké stoupání s ještě větším převýšením, jehož závěrečná část vede po sněhu. Některé úseky jsou čiré utrpení a tohle je jeden z nich.

Když však v sedm večer došplháme na vrchol a před námi západající slunce předvádí svá kouzla, utrpení je zapomenuto. Na vrcholu stojí plno stanů a teplota s vypětím všech sil dosahuje pěti stupňů. Pokračujeme proto trochu níž, kde najdeme úplně schované, osamělé místo na stan s výhledem přímo na protější horu. Díky zimě a větru tu neotravuje ani jeden komár. Vaříme čaj, abychom vyrovnali teplotní šok a soukáme se do spacáků opět plně oblečení.

Den začíná klasicky v pět, na což si stále nemůžu zvyknout. Když jsem se nenaučila vstávat s úsměvem ve čtyři ráno po roce pobytu v Indii, tuším, že ani tady se mi to nepovede. Nohy mě bolí čím dál víc, což beru jako znamení respektovat únavu a nesnažit se jí přervat, jak bývalo mým milým zvykem. Je zajímavé, že svaly mě tu ještě nebolely, ale kosti od kotníků dolů a achillovky jsou v jednom ohni. Ony se za pár mil rozejdou, jen není dobrý nápad testovat je, stejně jako Jirkovo koleno, čtyřiceti mílemi denně.

Před půl sedmou už šlapeme a na programu jsou opět amplitudy nahoru-dolů. Jediný rozdíl oproti Washingtonu je, že kopce jsou místy mírnější a za odměnu se mezi nimi někdy objeví i rovinka, která se na severu nevyskytovala vůbec. Nepříjemným bonusem je všudypřítomný prach, který je daleko jemnější než v poušti a suchý vzduch, takže opět po dvou měsících denně smrkám krev. Zdá se, že moje zdravé dutiny zůstaly ve Washingtonu a jen tak mě nedoběhnou. Dny se stávají poněkud jednotvárnými, což je určitě dáno více aspekty. Jdeme většinu času lesem s absencí jakýchkoliv výhledů. Procházíme-li kolem nádherných jezer nemáme buď čas se zastavit nebo, a to je častější případ, se objeví takové množství komárů, že doslova utíkáme pryč. Stále si zvykáme na úmorné vedro, které neoblomně zaútočí po desáté dopoledne poté, co jsme v noci solidně promrzli. Oregon zatím není to procházka růžovou zahradou a dokonce i Jirka již za chůze vyposlechl několik audioknih.

I naše přání strávit polední pauzu u jezera a vykoupat se překazily bodavé bestie. Rychle nabíráme alespoň vodu a obtěžkáni několika litry běžíme, co to dá. Po další půlhodině kapitulujeme a sedneme si v podstatě uprostřed trailu. Jíst ve vedru je ještě únavnější než nejíst, zvlášť pokud je jídlo spojené se zběsilým máváním kolem sebe ve snaze zachránit se před sežráním komáry.

Již druhý den procházíme vyhořelou oblastí a pohled do okolí je poněkud neutěšený. Uprostřed spálených lesů jsou však často vidět malé stromky, jejichž semena se sem dostala neznámo odkud, a to dává naději, že po čase se i tyto rozlehlé oblasti zmátoří a zazelenají. Po dalších čtyřech hodinách chůze si přiznáme, že ze třiceti plánovaných mil zvládneme dnes jen pětadvacet. Dopřejeme si kávu u jezera, kde kolem nás krouží jen snesitelné množství komárů a během přestávky si uvědomíme, že děláme stejnou chybu jako ve Washingtonu. Tam jsme si naplánovali ujít pětadvacet mil denně, což nám hned čtvrtý den překazilo počasí. Zde jsme bláhově chtěli ukrojit denně ideálně mil minimálně pětatřicet, což se nám několikrát bez problémů podařilo, ale jiné dny nás představa celodenního běhu bez přestávky jen otrávila. Vracíme se proto k systému, který je mi tolik vlastní: Neplánovat.

Přemůžeme se, nasadíme batohy a vycházíme vstříc posledním šesti mílím, v jejichž okolí bychom rádi přenocovali. Po cestě potkáme mladou rangerku, která zkontroluje naše povolení a v rychlosti nám zopakuje, jak se v lese máme chovat. Náplní její práce je mimo jiné chodit po lese a povídat si s lidmi a já mám nové oblíbené zaměstnání. Po sedmé dojdeme k rybníčku, v jehož okolí se zázračně nevyskytují komáři a navíc tam jsme schopni s trochou fantazie i postavit náš stan. Vidíme spoustu stop, které napovídají, že tu v noci zřejmě nebudeme sami.

Nestihneme ani dostavět střechu nad hlavou a jen pár metrů od sebe vidíme ony dvě obrovské, nádherné oči. Srnka. A opět se ani trochu nebojí. Sedím na kládě a hraji se srnkou oblíbenou hru, která vypadá následovně: Srnka se schová za keř a skloní hlavu. Já hvízdnu. Srnka vyskočí a bez hnutí na mě upřeně hledí. Za chvíli se opět schová, já po chvíli hvízdnu a zábava by se mohla opakovat donekonečna. Končíme až ve chvíli, kdy se přemluvím jít cvičit. Má praxe se proměnila do stadia „potřebuji se ráno zvednout, a tak cvičím tak dlouho, dokud mě nesežerou komáři nebo není úplná tma.“ Než docvičím, pozoruje mě srnek pět. V půl desáté zhasneme a ukolébavku nám hraje zvuk kopýtek klapajících přes kořeny a padlé kmeny kolem našeho stanu. Snažíme se srnky odehnat, protože hrozí, že zakopnou o šňůru a spadnou na nás i se stanem. Marně. V noci se je snažíme vyplašit bez většího úspěchu několikrát, až v pět ráno zazvoní budík. Polomrtví se vyhrabeme ze stanu, abychom zjistili, že jsme u rybníka sami. Díky kondenzaci máme úplně mokrý stan a spacáky, ale tentokrát si náladu zkazit nenecháme. Do Youth campu , dětském táboře, který přijímá hikery a poskytuje jim část svého zázemí, zbývá jen šestnáct mil. Uvědomili jsme si, že poslední volný den jsme měli ve Stehekinu ve Washingtonu, což bylo před měsícem.

Čeká nás jen jeden kopec a zbytek cesty má vést téměř po rovině. Jakmile vylezeme z lesa, rozprostře se před námi nádherná hora s rudými pruhy uprostřed. Nevím, jak a zda vůbec se nějak jmenuje, a vlastně mi to nepřipadá důležité.

S vidinou blížící se sprchy a krátkého odpočinku by den nemohl být krásnější. Po svačině pokračujeme v příjemném tempu tři míle za hodinu a když se zdá, že dnes je na programu ona mytická procházka růžovou zahradou, všimneme si u odbočky do kempu nedaleko stojícího auta a staršího manželského páru. Trail magic? Ano! Paní s pánem jsou v důchodu a viděli předloni na youtube dokumenty o PCT a hikerech. Napadlo je, že by mohli potkat nové lidi a udělat pár hikerům radost, zvlášť když mají trail v podstatě za domem, což v reálu znamená pouhé dvě, ano DVĚ! hodiny jízdy autem. Skoro jsem upadla na zem. Tihle milí lidé jedou dvě hodiny jednu cestu s limonádami, ovocem a doma upečeným koláčem, aby si v dusném vedru sedli k prašné cestě a povídali si se smradlavými a hladovými kolemjdoucími. Neskutečné, dojemné a naději dodávající, že ne všechno na světě je úplně špatně.

Hodinku si popovídáme a na nějaké spěchání najednou není čas. Po druhé odpolední přicházíme do Youth campu. Americký tábor ani v nejmenším nepřipomíná ty, kterých jsem se jako dítě účastnila já. Obrovský areál se rozkládá u velkého jezera, kde je možné provozovat veškeré vodní sporty, o polovině z nichž jsem ani neslyšela. Děti jsou ubytované v chatkách, tedy spíše domech a stravování probíhá třikrát denně ve velké jídelně. Co je ešus nebo plechový hrneček očividně nikdo netuší. Všichni vedoucí jsou neskutečně milí, zázemí pro hikery neméně promyšlené a komfortní, a když postavíme stan na pláži u jezera shodneme se, že společně se Stehekinem je tato zastávka zatím tou nejlepší na trailu.

Tábor vše pro hikery poskytuje zdarma, přijímá pouze dobrovolné příspěvky, což si bohužel valná většina našich dnešních kolegů vysvětlí tak, že je všechno zdarma. Přebalíme jídlo, které jsme si sem poslali, vypereme sebe i prádlo a můžeme jít rovnou na večeři. Podává se pizza a já jen nejistě u výdejny zmíním, že si dám jen salát, protože nemůžu lepek. Není problém, mají samozřejmě pizzu bezlepkovou, vegetariánskou a Youth camp bezkonkurenčně vyhrál soutěž o nejlepší jídlo na trailu. Jirka si jde pro jistotu dvakrát přidat a na jeho tváři se rozsvítí podobný úsměv, který byl schopen vyvolat pouze Mustang na naší cestě do Vegas. Dopřát si tady den volna zní více než lákavě, ale tušíme, že by se nám jen těžko odcházelo. V půl devátě dopisuji tyto řádky a pohled na spokojeně odfukujícího Jirku mi opět připomene, že ke štěstí stačí opravdu málo.