Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Propršených tisíc mil

Ráno jsem se vzbudila před šestou a silou vůle jsem se donutila vstát. V noci mě opakovaně budila zima, ale na stížnosti není čas. Káva, snídaně a před osmou už šlapeme. Po pohodových dvou mílích po rovině nás čeká šestimílový kopec s mílovým převýšením. Na to, jak mi ráno bylo, se mi jde podezřele dobře. O poznání hůř se dnes cítí Jirka, který nemá svůj den. Až přestávka v polovině kopce a dvě tyčinky mu vrátí barvu do tváře.

Výjimečně nepokrývá okolí mlha a výhledy nám opět berou dech. Obědváme u jezera, ve kterém se i vykoupáme. Slovo vykoupat se zde dostává zcela jiný rozměr. Do vody se nadšeně vrhám, i když venkovní teplota hlásí patnáct stupňů a voda nemá víc než osm. Je mi to jedno. Voda je mokrá, nádherně čistá a díky ní se alespoň na chvíli cítím čistá i já. Vaříme teplý oběd, navzdory Jirky protestům, že takovou porci určitě to nesní, plná termoska do něj zahučí jako do černé díry, stejně jako část mé a další dva balíčky sušenek. Nebezpečně jsme se rozseděli a můžeme být vděční všudypřítomným komárům, kteří si očividně přivolali na pomoc i své příbuzné z okolí a pokouší se nás sežrat zaživa. Urychleně balíme a jdeme dál.

Všechno, co jsme dopoledne pracně nastoupali, musíme opět sestoupat, a následně, než dorazíme do další zastávky Snoqualmie passu, ještě dvakrát zopakovat. Sestup je daleko horší než cesta nahoru. Točí se mi hlava a mám co dělat, abych nespadla ze srázu dolů. Během chvilky se dramaticky změní tlak a začne být dusno a vedro skoro jako v poušti. Obloha se nebezpečně zatáhne a je zřejmé, že ani dnes nás déšť nemine. Chtěli jsme ukrojit ještě alespoň dvanáct mil, abychom do Snoqualmie passu dorazili zítra dopoledne, ale místo toho dnešní vycházku zabalíme u řeky na míli číslo osm. Než znovu zmoknout, raději ráno vyrazíme dřív. Nejprve tedy hodinu schovaní pod stromem čekáme, zda se počasí neumoudří, a pak se demokraticky shodneme, že se na to taky můžeme vykašlat. Každý den míle nenaskakují a nechceme zase všechno sušit. Stavíme stan a já opět využívám řeky a zimě a dešti navzdory se dnes už podruhé vykoupu.

Nazítří mě probudí bolest v krku a celého těla. Cítím, že se o mě něco pokouší, ale nastavuji si, že slovo nemoc v mém slovníku neexistuje. Než vše pobalíme je půl deváté, a tedy ani dnes se naše prokletí v podobě pozdních startů zlomit nepodaří. Naučili jsme se touto naší neschopností alespoň nenervovat. „Ten by ten“ neboli deset mil v nohách do deseti hodin dopoledne se pro nás zdá být nesplnitelný úkol. Po včerejší lehkosti nejsou ani památky, každou chvíli kýchám tak, že celá nadskočím, a klouby mě bolí tak, že vržou. Do kopce se táhnu jako smrad. Stavíme u dalšího z krásných jezer, která posledních pár dní míjíme a jedinou, ale o to podstatnější vadou na kráse, jsou komáři. Začínám chápat, co místní komáři skutečně dokáží, a musím říct, že se jedná o nejhorší zážitek na trailu. Komáři, a zvláště ty zdejší, jsou asi jediná věc na světě, kterou skutečně nenávidím. Jsou neskutečně drzí, jsou všude, létají zásadně v obrovských hejnech a mají jediný záměr: sežrat člověka zaživa a tím ho dokonale otrávit. S oblibou se vyskytují na těch nejkrásnějších místech, aby si člověk ani na chvilku nemohl sednout a vychutnat si okolní nádheru. Okamžitě se na něj vrhnou a s rychlostí světla začnou kousat na všech částech těla. Ty bestie zvládnout prokousnout i péřovku.

Během dopoledne se mi podaří trochu se rozejít a když ve dvě stavíme u řeky na oběd, je mi lépe. Navrhuji vyměnit oběd za večeři, Jirka souhlasí, a tak vaříme rýži a „brambory“. Teplý oběd a koupel v ledové řece mě pohladí po těle i na duši a já jsem schopná následující pětimílový kopec vyjít vcelku svižně. Obloha zčerná a vlevo od nás začíná nebezpečně hřmít. My naštěstí jdeme druhým směrem. „Já nechci bouřku v kopci,“ prosím nahoru a okamžitě si vybavím, co by následovalo. Všechno mokré, zima a nálada pod bodem mrazu. Doběhneme na vrchol a po pár metrech chůze dolů začnou padat velké kapky, kterých velmi rychle přibývá. Pod prvním stromem navlékáme pláštěnku na sebe i batoh a s vědomím, že první místo, kde lze postavit stan, je vzdálené skoro čtyři míle, běžíme dál. Opravdu musíme zmoknout každý den? Obrovské kapky pleskají o moje holé nohy, protože kalhoty do deště mám na dně batohu a stejně nemá smysl si je oblékat.

Když konečně úplně mokří doběhneme k místu určeném pro nocleh, přestane pršet. Nad námi září azurově modrá obloha a slunce a déšť prozrazují jen dva na kost promočení chudáci. Přesto cítím vděk, protože vím, že by mohlo být daleko hůř. Jsem mokrá, ale neprší. Pokračujeme dolů k řece se záměrem se u ní najíst, ale více se přibližujeme, chápeme, že tady si určitě nic nedáme. Tohle nejsou komáři, ale komáří komando. Nepomáhá ani běh, ty stvůry dokáží létat rychlostí snad pět mil za hodinu. Bereme nohy na ramena dál s vědomím, že každá zastavení či odskočení na malou bude potrestáno desítky kousanců.

V místě, které jsme určili pro dnešní nocleh, stojí už jeden stan obývaný dvěma hikerkami. Na otázku, zda si můžeme postavit své obydlí vedle nich, bohorovně odvětí, že klidně, a přidají varování, že hrozně hulí a v noci kašlou, na důkaz čehož nám obě aktivity okamžitě předvedou. Takové prkotiny nás však nemohou absolutně rozhodit. Než dopíšu blog a proběhne večerní kolečko, je obvyklých skoro jedenáct večer. Jirka spí a já jsem zvědavá, zda zítřek konečně prolomí prokletí pozdních startů.

Nastavování budíku na pět ráno bylo nutné, protože mám stále v tuto dobu půlnoc a mé vnitřní hodiny odmítají tento čas automatického probuzení akceptovat. V polospánku se vysoukám ven, kam by ani psa nevyhnal, a má jediná touha je se vrátit zpátky do spacáku a dva dni z něj nevylézt.

Jako první nás čeká brodění v místě, kde kdysi býval most. Po něm však není ani památky, a nás čeká ledová voda následovaná brutálním šesti mílovým kopcem a aby toho nebylo málo, první míle je opět ve znamení prodírání se po krk kapradím. Sice neprší, ale stejně jsme úplně mokří. Už se ani nerozčiluji, nenadávám, ale absolutně jsem kapitulovala, protože si nemohu dovolit plýtvat drahocennou energií, které momentálně nemám nazbyt.

První z dnešních tří velkých stoupání zvládáme dobře. Abychom si nemysleli, že dostaneme něco zadarmo, čekají nás přechody pro ostrých kamenech a suti s prudkými srázy dolů. Jeden nepozorný krok a následky by byly nemilé. Po fyzicky náročném stoupání máme tříbit pozornost v technické části. I to nějak, ač ne tak rychle, zvládáme a kolem jedné obědváme u jezera.

Na jednom z kamenů sedí dvě dámy, matka s dcerou a než Jirka nabere vodu, paní mu nabídne, že si můžeme večer postavit stan u ní na zahradě. Skvělá nabídka, kterou jsem jinde než v místních lesích nedostala. Doufám, že jednou taky budu moci někomu nabídnout svou zahradu ke stanování. Nejdřív tedy potřebuji onu zahradu a dům. Domluvíme se, že až dorazíme do Snoqualmie passu, paní zavoláme. Než doobědváme, začíná krápat a raději rychle sbalíme batohy a vyrazíme.

Během několika minut se intenzivně rozprší a my opět připomínáme zmoklé slepice, které kdosi vyhnal z kurníku. O dvacet minut později se o deset stupňů oteplí, přestane pršet a začne být neskutečné dusno. Tlak poklesne kamsi do jiné dimenze a my se po trailu motáme jako dvě mátohy. Naštěstí už jdeme jen z kopce, ze kterého se v případě nouze můžeme skutálet. Hra s deštěm se ještě dvakrát zopakuje přesně v tu chvíli, kdy stačíme malinko uschnout. Ve vzácný moment, kdy zrovna neprší, míjíme míli tisíc. Není to sice ještě ani polovina cesty, ale sakra… V nohách máme tisíc mil!!! Napadlo by mě v mém nejdivočejším snu, že někdy ujdu přes patnáct set kilometrů? Ani omylem. Mám-li být upřímná, ani v největší krizi jsem nechtěla skončit, ale je pravda, že chodit v dešti a mokru mě nebaví ani v nejmenším. Je mi trvale zima a jsem neskutečně ztuhlá, což k radostné náladě moc nepřidá.

Ve Snoqualmie passu na benzince vyzvedneme balíky s jídlem a jdeme se pokorně zeptat do zdejšího jediného hotelu, zda nemají volný pokoj. Mají. Cenu za nocleh raději okamžitě zapomeneme a jdeme se ohřát a usušit. Po sto padesáté stanovat v dešti úplně mokří už nechceme. Každý den je díky deštivému počasí neskutečně vyčerpávající, ale zřejmě má trail v plánu nás co nejvíc zocelit. Potkáváme pár lidí, co se s nimi míjíme už od začátku trailu a sdílíme své, díky počasí, velmi podobné zážitky. Jirka usne, jakmile se položí na postel, a já do půlnoci pokračuji ve své tradiční nespavosti, při které jsem tak unavená, že nemohu usnout. Ráno musíme pokračovat dál a já si přeji jediné: ať už neprší.