Článek
Vlhké, studené a propršené ráno na náladě nepřidá, a proto raději ještě zavřu oči a odejdu do světa, kde svítí slunce a hlavně je sucho. Když se v sedm vysoukám ze stanu, nad protějším kopcem se slunci podařilo prodrat se sleze husté šedé mraky, což mi dodalo určitou naději. Než zvládneme pobalit, slunce se přesune výš a my se slovy „lepší je být suchý než rychlý“ rozložíme na louku všechny mokré věci. V půl jedenácté máme usušeno, čímž jsme sice včerejších třicet mil spolehlivě zazdili, ale co už.
Pozitivně naladěni vyrážíme do patnáct mil vzdáleného Hart passu s jediným cílem: dojít co nejdál. Nevím, proč jsem si myslela, že cesta bude celou dobu z kopce. Není, ba právě naopak. Vyprávím Jirkovi, jak jsem jako malá každou cestu ze školy, která čítala dva kilometry do táhlého kopce, vymýšlela, jak by se dal sestrojit kopec překlápěcí, abych na jeho úpatí mohla zmáčknout knoflík a vždy jít z kopce. Bohužel se mi tento systém zatím nepodařilo uvést do reality, a tak mám pocit, že jdu už dva měsíce do kopce. Jirka na rozdíl ode mě vládne orientačním smyslem pamětí na místa a dopředu mi vypráví, kde bude jaká zatáčka, jaký padlý strom či překážka. Já s otevřenou pusou koukám na vše okolo jako bych tu kráčela poprvé, nehledě na to, že jsme tudy procházeli předevčírem. Přesvědčuji sama sebe, že se jedná o pozitivní vlastnost, protože mohu být stále nadšená, ačkoliv dobře vím, že si tak trochu lžu do kapsy a jsem jen orientačně naprosto marná. Je pravda, že Jirka se cestou trochu nudí a když mu nadšeně ukazuji okolní krásu jen kývá, že tudy již šel včera.
Hluboké lesy a nekonečné hory
Před pátou scházíme do Hart passu a k našemu překvapení leží u cesty cedule s nápisem trail magic a šipkou vpravo. Rozběhneme se udávaným směrem a zpoza zaparkované dodávky na nás od ohně mávají naši čeští kamarádi. BrokenToe, jak zní přezdívka majitele dodávky, má v plánu zde trail magic provozovat tři týdny a v do posledního detailu vyladěné dodávce bydlí i se svou kočkou. Nejenže je součástí dodávky skutečné umyvadlo, ale dokonce kamna a plechový komín. BrokenToe pochází z Polska a když zjistil, že v New Yorku, kde dříve žil, platí nehorázný nájem a navíc nemá kde parkovat, přestěhoval se do své dodávky. Na svých cestách se živí přestavbami a úpravami nejen vozů a většinu zakázek získává právě díky svému obydlí, což naprosto chápu.
Trail magic, který znamenal konec dnešních mil
Zbývajících šest mil přeložíme na zítřek, protože ty nám na rozdíl od skvělého večera nikam neutečou. Když dorazí ještě Coleen, Američanka pracující jako řidička na Antarktidě, zábava se přehoupne do další dimenze a já marně vzpomínám, kdy jsem se tolik nasmála. Spát jdeme až po desáté, společensky nasycení a fyzicky nezvykle odpočatí. Máme před sebou dva pětadvacetimílové dny, kterým však nenahrává předpověď počasí hlásící několikadenní vytrvalý déšť.
Ráno jsme vzhůru jako první, což se ještě nikdy nestalo. Možná to bude tím, že zbytek zdejších osadníků svou cestu teprve začíná, kdežto my máme třetinu za sebou. Pršelo celou noc, všechno je nepříjemně mokré a korunu marnému počasí dodává mlha a vytrvalé mrholení. Den jak stvořený na pětadvacet mil. V osm vycházíme a možná i díky nepříjemné zimě máme před obědem v nohách třináct mil. Každé vyškrábání se do kopce je odměněno výhledem do husté, bílé mlhy, což je sice otravné, ale čas šetřící.
Poslední chvíle před deštěm
Polední pauzu trávíme u řeky a jen co vyndáme spacáky a stan, aby se alespoň trochu usušili, začíná hustě pršet. Jirka využívá svých konstrukčních schopností a vytvoří přístřešek z tyveku, pod který se k nám během chvíle přidají i všichni ostatní kolemjdoucí. Ani po hodině a půl, co se pod ním oblečení v péřovkách tísníme, to nevypadá, že by déšť slábl. Sedíme na kládě jako slepičky pod kusem hadru a čekáme na zázrak. Ten se však nekoná, protože prší víc a víc. Klukům se podaří udělat oheň, ale díky mokrému dřevu jsme všichni spíše notně vyuzení než vysušení a ohřátí. Po čtvrté odpolední je jasné, že v tomhle moc daleko nedojdeme, protože podchladit se v horách, kde dostat se do civilizace trvá i více než tři dny, je tím posledním, co by si člověk přál.
Přemítáme, kde bychom mohli postavit stan a zcela náhodou, když si jdu odskočit, objevím rovné místo na několik stanů. Na nic nečekáme, ale než se nám v lijáku podaří vypnout náš příbytek, jsme promočení na kost. Máme mokré spacáky i vnitřek stanu a déšť neustává ani v sedm večer. Zabalení v nacucaných spacácích zvažujeme naše další možnosti. Pokud bude zítra slušné počasí, za což momentálně považujeme to, kdy nebudou padat trakaře, zkusíme vstát ve čtyři ráno a zbývajících sedmatřicet mil dojít zítra. Celý úsek bychom museli stihnout do šesti večer, protože ve čtvrt na sedm odjíždí poslední autobus do Stehekinu, malého kempu u jezera, kde na nás čeká balík s jídlem. Náš plán má bohužel několik komplikací. Sedmnáct mil před Stehekinem se bez povolení, které nemáme, nesmí kempovat. Musíme se trefit do otevíracích hodin Stehekinské pošty, kterých je asi tolik, jako počet normálních politiků v České republice. Jako bonus máme všechno úplně mokré a venkovní teplota se marně snaží atakovat deset stupňů. Nezbývá, než si před spaním vzájemně popřát: „Budeme vidět, ono to dopadne.“
