Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: První výšlap do nebe

Budím se chvíli po šesté a hned vstávám, abych si po dlouhé době užila klidné ráno. Vykoupu se v řece a následující půl hodinu strávím v poloze vleže na obrovském balvanu a čtu si. Připadám si jako na dovolené. Je tu tak krásně, že se rozsedíme a vyrážíme až před půl desátou. Příští tři dny nás čeká jen stoupání, ale výjimečně nemusíme chvátat. V Sieře je stále přes deset metrů napadnutého sněhu, který jen tak neroztaje. Doufáme, že trail stihneme projít celý, ale ne za cenu trvalého běhu a nemožnosti rozhlédnout se kolem sebe.

Popisovat dnešní den by bylo na jednu stranu dost jednotvárné, na druhou nemožné. Stoupáme stále vzhůru a krása, která nás obklopuje, se nedá slovy popsat. Vyniká o to víc, že jsme posledních šest týdnů strávili v poušti. Teď je všude kolem nás zeleno, louky, kopce, lesy a hlavně VODA. Dnešní den je zřejmě tím posledním bez sněhu. V dáli čím dál zřetelněji vidíme bílé, zasněžené kopce a vítá nás Sierra.

Opět za každým druhým stromem vidím medvěda, ale trpělivě si opakuji, že jsou hodní, neškodní, maximálně se na mě přijdou podívat a já se s nimi podělím o oběd. To už ostatně mám natrénované. Polední pauza se protáhne na dvě hodiny. Já dodělávám pracovní resty a Jirka pozoruje víčka zevnitř.

Odpoledne opět pokračujeme do kopce a nezvykle ještě za světla stavíme stan vedle potůčku na rovném místě místě hned u trailu, kde jsme sami. Idyla má jediný háček. Komáři. Jsou všude a jako všechno ve Státech, jsou extrémní. S nostalgií vzpomínám na české komáry a dokonce i na ty indické, o kterých jsem si ještě nedávno myslela, že jsou nejhorší. Jak jsem jim křivdila. Místní krvelačné bestie dokáží člověka kousnout i za chůze a jejich bodnutí opravdu svědí a nepříjemně napuchne. Máme sice repelent, ale jeho složení je tak chemické, že kromě komárů po čase zničí i jeho nositele. Obléci se nepomáhá, ty potvory propíchnou všechno kromě péřovky. Alespoň můžeme zpětně ocenit nesnesitelné vedro v poušti, protože tam nebyli komáři. Je vidět, že ideál neexistuje ani v divočině.

Když vybaluji spacák slyším volat Jirku: „Pojď mě vyfotit, jak věším jídlo.“

“Proč chce fotit, jak hází provaz na strom?? “ nechápu jeho přání. Nicméně poslechnu, beru telefon do ruky a jdu. Asi se mu nedaří provaz hodit nahoru, protože větve jsou dost vysoko a chce zdokumentovat, jaká je to práce. Nikde ho však nevidím.

„Tady!“ slyším hlas shora a je mi to jasné.

Jirkovi chybí lezení, a tak nelenil a těch osm metrů na obrovskou borovici vylezl. Spokojeně sedí nahoře a mává mi. Nedá se říct, že bych jeho nadšení stoprocentně sdílela a proto jen odvětím, že pokud spadne, povinně si koupí auto a se zlomenou rukou mě a ostatním bude dělat každodenní trail magic. Prý s tím počítá a tím to přestávám řešit. Po deváté mě zvuky potoka zavedou do říše snů a společně s vodou odplavou i veškeré obavy z nočních nevítaných návštěv.

Klasický budíček o šesté ranní a odchod kolem osmé zvládáme na jedničku. Dopoledne příjemně uteče i díky stále měnící se krajině a nádherným kamenům všude okolo. Každou chvíli fotíme nebo se kocháme. Tudy se nedá jen tak proběhnout a nejraději bych si tu postavila stan a týden jen tak existovala obklopena okolní nádherou. Nevím, kam mám koukat dřív a nepříjemné je, že jakmile přestanu koukat pod nohy, každou chvíli zakopnu. Na oběd se posadíme u zelené louky uprostřed skal a hodinu tu jen tak jsme a absolutně nic nám nechybí. Navštívila jsem mnoho krásných měst se skvělou energií, ale myslím, že člověk nikdy nestvoří nic lepšího, než příroda. Maximálně se tomu může přiblížit a takové dílo je následně oceněno jako geniální. Čím déle jsem uprostřed přírody, tím více si uvědomuji svou vlastní zanedbatelnost.

Celý den jdeme do kopce a pohybujeme se v nadmořské výšce nad tři tisíce metrů. Musím přiznat, že se necítím dobře. Motá se mi hlava, jsem unavená a úplně bez energie. Zapnu autopilota, vypnu hlavu a jdu. To je jedna z výhod dálkového treku. Nehledě na vnější okolnosti, člověk stejně musí jít dál. Ráda bych si přesně tuto schopnost odvezla i domů. Kolem čtvrté děláme přestávku na kopci s dechberoucím výhledem. Klepou se nám nohy, a proto si dekadentně vaříme kávu i odpoledne, abychom zjistili, že stejně nezabírá.

Když se nad námi začne intenzivně smrákat, máme před sebou ještě pár mil. Poučeni posledními týdny stavíme stan na nejbližším možném místě a pár minut poté, co stojí a já si zvládnu umýt nohy v nedaleké hromadě sněhu, rozprší se jako o závod. Zdá se, že dnes budeme bez večeře, protože ani jednomu z nás se ve stanu vařit nechce, ani ne tak ze strachu z medvědů, ale kvůli kondenzaci. Jirka se snaží hlad zaspat a já si čtu. Počasí se večer umoudří přesně na dobu, abych si mohli ohřát večeři a sníst jí v bezpečné vzdálenosti od stanu. K večernímu cvakání do klávesnice už mi zase hrají kapky bubnující o stan. Nikdy bych nevěřila, kolik radosti přinese kus hadru nad hlavou.