Článek
Díky pozdní večerce, která byla dovedená k dokonalosti opakovaným otevíráním okna či zapínáním klimatizace, kdy ani jedno ze zmíněných nemělo jiný efekt, než že jsem Jirkovi lezla na nervy, bylo ráno jako po boji. V sedm jsem vstala, abych zjistila, že prší a je mlha. Nechám Jirku spát, dám si třetí sprchu a zacvičím si. Najednou je jedenáct a my pomalu musíme opustit pokoj. Stále prší.
Počasí nás k návratu zpět do lesa příliš nenavnadilo
Posuneme se do jediné místní kavárny s tím, že objednáme jídlo na příští dvě zastávky, které si vyzvedneme přímo na trailu a počkáme, než se počasí trochu umoudří. Ve tři hodiny je venku stále hnusné lezavo a my pochopíme, že máme jen jednu možnost. Rezignovaně nasazujeme batohy a vyrážíme. Po šesti mílích tradičně mokří stavíme stan a uvnitř si slibujeme, že se nenecháme otrávit ani počasím, ani zimou, ani čímkoliv jiným. Jsme přece na dovolené.
Hůlky do ručky a vzhůru prvnímu kopci vstříc
V půl sedmé ráno nás příjemně překvapí příznivá teplota vzduchu a jen lehká mlha, ve které se dokonce vidíme. Já hned od rána odvážně oblékám kraťasy. Naordinovala jsem si kávový detox a začínám den čajem, který jsme dostali na hotelu. Levandulovým, na uklidnění. S nastavením mistra zenu vyrážím v závěsu za Jirkou a můj bohorovný klid mě přejde přesně za deset minut v prvním kopci. Tato etapa má být jednodušší, což v překladu znamená, že kopce jsou sice menší, ale o to prudší, protože nastoupaná výška je stále stejná. Těžký batoh mě převažuje zpátky, takže chodím nahoru v předklonu, s čímž vyjadřuje moje krční páteř jasný nesouhlas. Nedokážu se rozhodnout, co je lepší – mít v kopcích mžitky před očima z nedostatku cukru a lehčí batoh, nebo dost jídla a batoh, který sotva táhnu.
Slunce nás dnes na chvíli pozdraví
Po cestě potkáváme tři starší pány, kteří rozřezávají motorovou padlý strom přes trail a vidím na Jirkovi, jak by nejraději zahodil batoh a šel jim pomoct. Příští rok mu tady domluvím brigádu. Dopoledne se nedá popsat jinak, než že se vleče jako dobře tažený jablkový závin. Neutíká čas ani míle. Když v poledne zjistíme, že máme deset mil za sebou, jsme mile překvapeni, protože pocitově jsme urazili maximálně tři. Po jídle si na chvíli lehnu a zjistím, že mám vlastně jen jediné přání. Ležet. Nehýbat se. Aktivita, na kterou jsem dříve ani nepomyslela. Nebolí mě nic konkrétního, pominu-li záda, ale jsem šíleně unavená. Vysvětluji Jirkovi, že nemám žádnou chuť dávat nohu před nohu. Směje se a kolegiálně souhlasí. Místo vytouženého odpočinku nasadíme batohy a vyrazíme vstříc dalším dvanácti mílím. Program je jasný a dosti jednotvárný: příkré kopce, ve kterých se pevně opírám o hůlky, abych se nepřevážila dozadu a stejně prudké klesání, ve kterém i mě bolí kolena. Večeříme v půl šesté u zdroje vody s dalšími pěti mílemi před sebou, s čímž nemám absolutně žádný problém. Konečně je slunce a teplo. Potkáme slečnu, která také přeskočila Sierru a vypráví nám o situaci s komáry v Oregonu. Asi se máme na co těšit.
Ráno jsme opět oba úplně rozlámaní. K vodě nám zbývají dvě míle, a než tam dojdeme, nasnídáme se a vyřídím nezbytnosti na vzácném, byť kolísavém signálu, je jedenáct dopoledne. Dvě míle v nohách a čas blížící se polednímu má do hikerského snu hodně daleko, a proto byl zbytek dne na můj vkus hodně monotónní. Šlapali jsme bez přestávky jen s jednou pauzou na jídlo, abychom v osm večer notně zdrchaní zakempovali na čtyřiadvacáté míli.
„Pozitivní“ počasí je zpět a s ním i „příjemný“ terén
Dnes nic mimořádného nestalo a popisovat zde své zážitky po vypnutí hlavy mi nepřijde jako příliš šťastný nápad, ale chtěla bych mluvit o jediné skutečnosti, která se mi na cestě nelíbí. Dělá totiž z trailu jen další hru o tom, kdo je první, lepší, horší, víc nebo míň, až si člověk uvědomí, že toxické není jen prostředí advokacie a korporátů, ve kterém jsme se dříve pohybovali, ale lidi.
Trail jako takový, pokud ho člověk má přání projít celý, se oficiálně chodí dvěma způsoby. Z jihu na sever tzv. NOBO, nebo ze severu na jih, tzv. SOBO. Pak existuje ještě třetí varianta, ke které jsme se přiřadili i my. Tím, že jsme si cestu otočili, jsou z nás v místní hantýrce tzv. „Flippers“. Mimo tyto zmíněné způsoby si spousta hikerů užívá nádherné přírody v jednotlivých sekcích a některé části trailu z důvodu nedostatku času, peněz nebo jakéhokoliv jiného, vynechají. Přiléhavé označení: „Hike your own hike“ samo napovídá, že nejdůležitější věc je si celou cestu užít a ještě lépe něco se na ní naučit. Když si člověk vyndá hlavu ze zadku nebo má-li jen trochu oči otevřené, příroda na něj dříve či později začne působit a svou magickou silou ho dokáže zjemnit, dostane-li jen trochu prostoru.
Rozmary počasí nehledě mám pocit, že místní nádhera nelze jen tak proběhnout
Rozrostl se nám tu však takový nešvar. Jmenuje se přebujelé ego. Nemyslím, že by to byla záležitost jen letošního roku a Pacifické hřebenovky jako takové. Zdá se, že skutečný smysl spočívající v možnosti téměř absolutní svobody v nejkrásnější, místy stále nedotčené přírodě, odsunul stranou a stal se nám tady z trailu tak trochu závod. Bez registrace a cen čekajících na vítěze, o to však s agresivnějšími některými závodníky, pro které není důležité strávit čas venku a chtít se nejen o sobě něco naučit, potkat nové lidi a zároveň vyzkoušet si svoje možnosti i limity, ale…být první. Co být první. Být jediný a jedinečný. Nejlepší. Díky tomu jediná možná cesta, jak trail projít je z jihu na sever, všemu navzdory, bez možnosti jakékoliv alternativy. Kopce a hory se neobdivují, ale zdolávají a pokořují a jediné na čem záleží je rychlost našlapaných mil a datum „dobytí“ hranice s Kanadou. Nemám teď na mysli hrstku místních borců, kteří mají proběhnutí hřebenovkou jako sportovní výkon a jsou schopní cestu zvládnout za tři měsíce, nebo i méně. Ti by se dali spočítat na prstech jedné ruky a dle mé zkušenosti se jedná o velmi pokorné bytosti. Myslím bohužel vcelku početnou skupinu samozvaných dobyvatelů, kteří mají potřebu o správnosti svého konání přesvědčovat všechny okolo a vládnou schopností svou sebestředností zkazit den i těm, kteří se o to vůbec neprosili.
Možná je určitá pachuť způsobená mou naivitou a předpokladem, že soutěžní prostředí založené na hodnocení je nevyhnutelná součást pobytu ve městě, kde ho člověk tak nějak očekává, a nikoliv že v podstatě stejné nastavení ho překvapí uprostřed přírody daleko od civilizace. Až by se zdálo, že jediným rozdílem je, že ráno člověk neusedne k počítači a následně nelítá ze schůzky na schůzku, ale nasadí batoh na záda a má co nejrychleji běžet do Kanady.
Při pohledu kolem sebe vnímám, že přesně toto je cíl. Ne u patníku na jakémsi určeném konci cesty…
Ony ty kopce však mají jedno tajemství. Nedají nikomu nic zadarmo, ale zároveň v nich člověk štěstí nenajde. Pokud je vnitřně nespokojený a přijel si sem jen něco dokázat, po jejich zdolání chvilkový pocit uspokojení rychle pomine a o to větší bude díra, která po nich zbyde. Kopce tu byly a budou, to samé se však nedá říct o nás.
Chvílemi je mi to líto. Naivně jsem očekávala více podobně naladěných lidí, kteří se tu sice objevují a o to větší je následná radost ze společného setkání, ale překvapila mě všeobecná soutěživá nálada na trailu. Dokonce existuje označení „purist,“ tedy jedinec, který jde bez přestávky z jihu na sever, nehledě na okolnosti. To by samo o sobě nebyl žádný problém, kdyby tento způsob záhadně nedodal těmto osobám pocit, že jsou něco víc a z něj vyplývající nadřazené jednání vůči svému okolí. Beru to jako další lekci naučit se jednání podle svého pocitu a nenechat se strhnout okolím. Nic nikomu necpat, nevysvětlovat, nepřizpůsobovat se očekávání ostatních a zároveň se nenechat otrávit, ale jednat podle sebe s láskyplným pochopením pro své okolí, tedy samé superschopnosti, které, mám pocit, mnoho z nás v dětství či dospívání ztratilo.
Napadá mě jediné: „Děkuju, že můžu.“
