Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Srdce, nebo kosočtverec

Ráno jsem díky zimě úplně tuhá a nemůžu se probrat. Celou noc foukal silný vítr, který mě, společně s bolestí břicha, budil. Balíme a oblékáme péřovky, abychom se za pár hodin pařili v pětatřiceti ve stínu. Máme před sebou jen osmnáct mil, kvůli povinnému bear canisteru v Lassen parku, který nemáme a musíme tedy kempovat přímo před jeho hranicí.

Unaveně se suneme vpřed a za chvíli se tradičně svlékáme. Dopoledne budeme míjet Subway cage, jeskyni vzniklou sopečnou činností, kam si uděláme malý výlet. Po obědě bychom měli dojít do Old station, kde funguje vyhlášené JJ café a pohybuje se mnoho turistů. Původně jsme tuto zastávku chtěli vynechat, ale díky neplánovaně krátkému dni máme čas na návštěvu restauračních zařízení a socializaci.

Pořád se necítíme dobře a netušíme, čím by to mohlo být. Nemyslím si, že by se Giardie vrátila, ale zažívání ani trochu nefunguje, jak by mělo, což dost ovlivňuje jak náš fyzický výkon, tak náladu v týmu. Připomínám si sice, že všechno je jen v hlavě, ale věřím tomu vždy jen ráno, než cokoliv sním. Cosi nás dráždí, ale netuším, co by to mohlo být. Jeskyně mě vytrhne z přemítání o problémech. V tak velké jeskyni jsem, s výjimkou těch Koněpruských, nikdy nebyla a tady se můžeme pohybovat sami. Příjemný chládek nás osvěží a rapidně zvedne morálku.

V JJ café si raději objednám jen limonádu a kávu a Jirka zeleninovou omeletu. U místní pumpy neodoláme a koupíme zmrzlinu na cestu, což se ukáže jako štěstí v neštěstí. Zanedlouho po její konzumaci se nám udělá úplně stejně špatně. Nafouklé břicho, motá se nám hlava a pocit jakési mlhy. Vzpomenu si, že jsem při studiu příbalového letáku na antibiotika četla, že Giardie i v případě, že je léčená antibiotiky může způsobit laktózovou intoleranci. Dám si dvě a dvě dohromady, protože příznaky, které se poslední týdny objevují, jsou mi povědomé a už jsem je mnohokrát zažívala, než mi byl zjištěný můj problém s lepkem. Po dvou hodinách malátného klopýtání přijdeme k velkému potoku, který je pro dnešek posledním zdrojem vody. Nejdřív v ledové vodě vykoupeme sebe, pak oblečení a ač se nám nechce, dojdeme i zbývající tři míle. Než postavíme stan, začínají nás opět okusovat komáři, což nám už vlastně připadá docela normální.

Následujícího rána se cítíme stále bídně. Tuším, že může chvíli trvat, že než se vnitřek těla vyčistí a je vlastně úplně jedno, kde do té doby budeme. Nemuset chodit denně s batohem by momentálně bylo určitě příjemnější, ale možná právě pohyb pomůže s regenerací a celý proces urychlí. Komfort je to poslední, co momentálně zažívám, ale pro jednou se nenechám unést vírem role oběti a negativity. Suma sumárum, docela pozitivní ráno.

Venku je opět hrozná zima a já na sebe ještě ve spacáku navlékám péřovku a dlouhé kalhoty. Připomínáme výpravu na severní pól, abychom se za další dvě hodiny překotně svlékali a po zbytek dne se pařili v pětatřiceti stupních, což mi připomene, že u nás doma nemáme žádné teplotní skoky a počasí je mírné a povětšinou přívětivé. Terén nás šetří ve srovnání se standardními dny, jen jsme zpět v prachu a písku a já znovu smrkám krev.

Kolem jedenácté vaříme kaši u jezera, ve kterém se vykoupeme. Kdyby mi někdo navrhl, že postaví stan nebo jen rozloží podložku, v tu ránu si lehnu a už mě nikdo nezvedne. Bohužel nikdo takový nepřijde a Jirka ví, že kdyby něco podobného jen zmínil, ležíme oba. Představu příjemného dne ignorujeme a místo toho pobalíme a jdeme dál. Připadám si jako ve snu. Motá se mi hlava i nohy, ale věřím, že jakmile se střeva umoudří, bude zase dobře. Hlava je vypnutá, jen vnímám les kolem sebe a kameny na cestě. Mnoho z nich má tvar srdce nebo kosočtverce a já si uvědomím, že tohle jsou přesně ty tvary, které dnes potřebuji vidět, abych si uvědomila, jak snadné je spadnout ze srdce do kosočtverce. Trail mi i přes momentální indispozici znovu připadá jako hřejivý prostor, který poskytne člověku přesně to, co potřebuje. Láskyplný, přijímající domov. Člověk zde má více prostoru si uvědomit, tedy pokud o takovou zkušenost stojí, jak se pocity mění, jak hlava pracuje a jak si opravdu všechno děláme sami. Myslím, že není nutné hned vrazit z Mexika do Kanady, ale třeba jen tak si vyjít na pár dní pryč od civilizace, sám se sebou, nemluvit a projít se ze zamyšlení do nemyšlení, je někdy to nejlepší, co pro sebe člověk může udělat. Navíc je to „zadarmo.“

Před čtvrtou odpolední dorazíme do Drakesbad ranch, oblíbeného místa výletníků, tedy lidí, kteří voní a jedou kempovat na víkend. Čeká tu na nás balík s jídlem a přemýšlíme, zda nepřespat v místním kempu, kde jsou bearboxy (plechové skříně na jídlo, protože jinak je tu stále povinný bear canister, který momentálně nemáme). U stolu před recepcí už sedí pár hikerů, ke kterým se s naším balíkem připojíme. Po deseti minutách vyhodnotíme situaci tak, že s dnešní společností příliš neladíme a chytré rady týkající se toho, jak jít nebo nejít trail, nechceme poslouchat. Rychle přebalíme jídlo a bereme nohy na ramena.

Rozhodneme se dnešek nenatahovat do tmy a stan stavíme na prvním možném místě za hranicí národního parku, kde již bear canister není povinný. Celá se vykoupu v ledové vodě potoka se a Jirka, sám stojíc oblečený v péřovce na břehu, mi nabízí, že mě přihlásí k pražským otužilcům a po zbytek dne mě oslovuje „bába z ledu.“ Beru to, díky stejnojmenému filmu a jeho rozkošné hlavní hrdince, jako lichotku. Je pravda, že ve vodě, do které bych dříve strčila maximálně palec u nohy, se dnes běžně koupu celá. Nedá se říct, že by mi to přinášelo nějaké extra potěšení, ale za relativní pocit čistoty jsem schopná udělat téměř cokoliv. Raději budu zmrzlá než špinavá. Zvládnu si i přes všudypřítomné otravné komáry zacvičit a půlhodinka na podložce mi udělá zázraky jak pro tělo, tak i hlavu. V půl deváté dopisuji tyto řádky a vím, že jsem přesně tam, kde mám být.

V noci se vzbudím ze snu, ve kterém jsem chytila obrovskou rybu. Měla na obou koncích těla ještě větší hlavu s obrovskými zuby, které jí hrozivě koukaly z tlamy. Když jsem ji držela, musela jsem dávat pozor na oba její konce, aby mě nepokousaly. Nevím, co to znamená, ale potřebovala jsem v půl druhé ráno tuto šokující informaci sdělit Jirkovi včetně toho, že se mi chce čůrat. Odpovědí mi bylo „hmmmm“ a mně se naštěstí podařilo vše zaspat. V šest ráno u kafe mi Jirka vyprávěl svůj sen: zabloudil, hledala ho helikoptéra a našel mrtvolu. Náš ranní stav odpovídal výše popsanému.

Je až neuvěřitelné, jak hezky se nám dnes šlape. Vrátili jsme se zpět do lesa a trail je jako z pohádky. Cesta je v podstatě pořád stejná, vedro také, ale absence trvalé bolesti a malátnosti způsobila, že nás chůze opět baví jako na začátku. Nechci mluvit za Jirku, ale v množném čísle píši proto, že jsme se přesně na toto téma dopoledne bavili. Doufám, že za pár dní by mohly i dozvuky našich obtíží přestat a vrátit se nám alespoň nějaká síla.

V půl jedenácté stavíme u řeky na oběd a shodujeme se, že po dlouhé době máme hlad bez toho, aby nám zároveň bylo špatně. Připojí se k nám i Kylie a rozsedíme se tak, že hrozí naše trvalé zakořenění. Udeřilo známé vedro a do dnešního cíle je daleko. Po cestě nejsou zdroje vody, a proto nás čeká odpolední nálož pěti litrů navíc. Tento úsek mezi Old station a Beldenem je domovem vos. Nikdy v životě jsem jich neviděla tolik pohromadě a vysvětluji jim, že se bez jejich žihadla klidně obejdeme, protože po tom posledním nemohl Jirka tři dni chodit. Zdá se, že chápou a jen zběsile létají kolem nás.

Přemýšlím, jak málo stačí ke štěstí. Ačkoliv vím, že za svou nespokojenost si můžeme sami, ne vždy se mi daří emoce v konkrétní situaci ukočírovat. Našim problémům odstartovaných Giardií jsem se trochu poddávala a omlouvala si to tím, že jsme nemocní a je nám špatně, což byla sice pravda, ale ničemu to nepomohlo. Poslední měsíc mám trochu v mlze a nejvíc si pamatuji obraz, jak se s bolavým břichem ploužím po trailu a všechno mě bolí. Stačí malé zlepšení a jsem zpět na růžovém obláčku. Ano, od kotníků dolů mé rozmačkané nohy připomínají pocitově salát a ráno trvá čím dál déle, než se mi podaří je opět rozchodit. Přesto vnímám převažující pocit spokojenosti a dokáži se radovat z každé maličkosti. Změnilo se něco kolem mě? Ne. V určitých směrech je trail díky své délce přesnou ukázkou toho, co mi doma ještě uniká. Celé odpoledne cítím velkou vděčnost. Za všechno.

Po čtvrté odpoledne stavíme u poslední vody a musíme se alespoň trochu najíst. Já se opět celá nořím do miniaturní tůně, kde mám vodu sotva ke kolenům. Jirka se mi jako každý den směje a připomíná přihlášku do klubu pražských otužilců. Opakovaný vtip není vtipem a já jsem ráda, že jsem ze sebe alespoň trochu smyla černý prach, který na nohách drží jako přilepený. V pět hodin před sebou máme ještě sedm mil prudkého stoupání a ranní energie zůstala kdesi za námi, ale i přes značnou únavu neklesám na mysli. Stoupáme a fotíme se u „patníku na půli cesty,“ který značí, že jsme v půli PCT. Pro nás znamená, že zbývá do konce méně než šest set mil. Na kopci na nás čeká Kylie a společně večeříme. Brzy se stmívá a rychle se ochladí. V půl deváté ležíme ve spacáku, a když dokončuji tyto řádky cosi vytrvale dupe kolem stanu. Vzhledem k tomu, že musím ještě ven doufám, že je to jen srnka.