Článek
Ráno mám náladu na vše ostatní, kromě vstát a okamžitě běžet s batohem do lesa. Z pro mě neznámého důvodu mám žaludek na vodě, Jirku bolí koleno a naše rozhodnutí je tedy nasnadě. Zítra jsme vyhlásili moudřejším dneškem a Stehekin ideálním místem k strávení tak trochu neplánovaného volného dne. Stanování je zdarma, obklopuje nás les, až má člověk pocit, že je stále na trailu, ale zároveň se může vykoupat či dojít na toaletu. Díky teprve začínající sezóně tu navíc téměř nikdo není. Jedním slovem: Sen.
Stehekinské zázemí - kiosek a restaurace
Pokud nás nepřekvapí nečekané komplikace, máme stále v plánu dojít do Stevens passu, další zastávky vzdálené sto osm mil přímo na trailu, za čtyři a půl dne. Ty ovšem nastaly už během dopoledne, kdy se protáhlo vyřizování a doobjednávání jídla a ve dvě odpoledne se mě zmocnilo úzko z několikahodinového koukání do telefonu. Přesně takto jsem se cítila po ukončení Vipassany, když jsem poprvé vzala do ruky telefon. Je nadmíru jasné, že našlapat třicet mil denně není ta největší zátěž. Začínám velmi oceňovat, že na většině trailu není signál a člověk tedy nic nepotřebuje.
V civilizaci a přece v lese
Odpoledne si rozložím podložku a ze cvičení mě nevytrhne ani nabídka k návštěvě pekárny. Ztuhlost těla povolí, mně je konečně zase dobře a po několika dnech mě dokonce přestanou bolet záda. Večerní zdravotní procházku kolem jezera zakončíme, teplotě navzdory, koupáním. Voda je nádherná, průzračně čistá a má asi osm stupňů, což mi najednou připadá úplně normální.
Nazítří v sedm už stojím na podložce. Neprší, je teplo a nejsou tu komáři, tedy tři velmi vzácné atributy, které je nutno využít. Ranní welness zakončím na dva týdny poslední sprchou, když mi dojde, že do těch téměř zamrzlých řek a potoků budu muset chtě nechtě vlézt, protože čtrnáct dní s otřením vlhčeným ubrouskem nedám. Stehekin nás natolik okouzlil prostředím i milými lidmi, že bychom zde nejraději alespoň týden zůstali.
Místní srnky jsou vše, jen ne plaché. Obvykle stojí a čumí, na což si člověk obzvlášť v noci musí zvyknout
V rozhodování ze dvou možných tras, které odsud vedou nakonec zvítězila dřívější oficiální varianta trailu přes Cloudy pass. Dozvěděli jsme se, že velká část původního trailu je úplně spálená, navíc s mnoha padlými stromy ležícími přes cestu. Volíme tedy loňskou variantu, která má být nádherná svou přírodou i výhledy s několika vodopády. Na začátek trailu se dostaneme lodí přes místní jezero, což nakonec rozhodlo, protože by byl hřích se po něm neprojet. Bohužel z neznámých důvodů vyplouváme o hodinu a půl později a náš původní plán ujít dnes dvacet mil se začíná rozpadat dříve, než ve skutečnosti začal. Na protější břeh dorážíme s dvouhodinovým zpožděním.
Ať se čeří za kočárem
Bohužel jsme v městečku Holden nestihli obchod, kde jsme si chtěli dokoupit ještě pár věcí do zásoby. V nestřeženém okamžiku jsem se o své jídlo rozdělila v kempu s ostatními a teď je jasné, že budu opět dobíhat s poslední tyčinkou. K jezeru, kde chceme přespat, nám zbývá devět mil. Je pět odpoledne a máme co dělat. Cesta je opravdu hezká, jen se některé úseky doslova prodíráme kapradím, které mě schová po hlavu tak, že nejsem vidět. Když však vystoupáme dostatečně vysoko otevře se nám pohled do údolí pod námi, ledovce okolo nás a několikery větší či menší vodopády. Neodoláme a i přes časovou tíseň si na chvíli sedáme na skálu a kocháme se. Tato činnost nám vydrží přesně pět minut, než jsme doslova sežraní komáry, kteří zaútočí se vší drzostí. Stříkáme se jediným repelentem, který jsme si pořídili a který snad není takovým chemickým koktejlem, že by zabil spíše nás než bzučící nepřátele. Pomáhá jen do té míry, že komáři stále v hejnech krouží kolem nás, ale kousne jen každý desátý, který je díky své DNA zřejmě imunní.
Pohádky z kapradí a vodopád v dáli
Jakmile se rozejdeme či spíše rozběhneme, podaří se nám těm bestiím utéct, což bohužel přestává platit přesně v ten moment, kdy se zpomalíme. Okamžitě si nás najdou a tentokrát přichází ke slovu i síťka přes obličej, která pomůže alespoň tomu, že nám nevlezou do očí a nosu. Nechápu, jak je to možné, ale ty mrchy jsou schopné kousat i přes tři vrstvy oblečení a péřovku.
Poklízím po večeři a Jirka jde pověsit jídlo. Je tma, a proto hraji svou oblíbenou hru „nic nevidím a tedy nic nevidí mě,“ a nenechám se znervóznit podivnými zvuky linoucími se z lesa . Po deseti minutách se objeví Jirka s očima navrch hlavy a historkou o svítících očích ze tmy. Věšel jídlo a najednou kousek od sebe uviděl svítit oči. Vydal své typické zvuky, tedy něco mezi štěkáním psa a huhláním ducha, kterými se už neúspěšně pokoušel plašit medvěda v Tehachapi. Oči zůstaly stát a po chvilce odhopkaly pryč. „Srnec,“ oddychl si Jirka. Srnečkovi se asi líbil, protože ani ne za minutku přihopkal zpět, tentokrát ani ne na dva metry.
„On tam prostě stál a čuměl na mě,“ stěžuje si Jirka.
„To je přece super, ne, měl jsi společnost a hlavně to nebyl medvěd,“ snažím se hledat pozitiva a jsem upřímně ráda, že nechodím jídlo věšet já. S mou zručností by zůstalo ležet na zemi a já bych si tak maximálně stříkla leknutím do kalhot.
