Článek
Probudí mě ukrutná bolest břicha a je zřejmé, že na hrdinství není prostor. Příští návštěva civilizace je možná až za dalších sto třicet mil a návštěva lékaře tam není možná. Volám do české pojišťovny a zjišťuji naše možnosti, které jsem tušila. Máme zaplatit všechno v hotovosti a zpětně, tedy až po našem návratu, nám pojišťovna částku proplatí. To se mi příliš nelíbí, protože si umím představit následné papírování a dohadování se o náklady. Má přirozená šťouravost podpořena roky v bývalém zaměstnání mi pomohou najít ještě jednu možnost a sice spolupráci pojišťovny a její americké pobočky, pokud mi doktor bude vybrán, což by zde neměl být problém, jelikož lékař je tu jen jeden. S nadšením sděluji své zjištění pojišťovací paní na telefonu, která s nevolí přiznává, že je to přesně tak, jak říkám.
Rezervuji návštěvu u doktora na tři čtvrtě na jednu pro nás pro oba. Nedá mi to a volám do americké pobočky, abych se ujistila, že je vše v pořádku a po několika přepojeních se mi podaří hovořit s někým, kdo zní, že ví co dělá. Oproti slibům od české pojišťovny, že dokumentaci okamžitě přepošlou tvrdí, že nic nedostali a diktuje mi, jaké dokumenty přesně potřebují. Následuje několik emailů a telefonátů do Čech. Po více než třech hodinách hovorů se dobírám k uspokojivému výsledku s tím, že česká strana ještě vše finálně potvrdí.
Cestou k doktoru aneb srnka ve městě
Samozřejmě vyrážíme pozdě, ale po cestě dostávám sms, že naše rezervace o hodinu posouvá. Sedáme si v kavárně do stínu, ve kterém je snesitelných třicet stupňů a pohybujeme se v bezpečné blízkosti toalety. Z české strany ani po opakovaných e-mailech nepřichází žádná zpráva, což mě trochu znervózňuje. Moje obava se potvrdí, když v ordinaci samozřejmě o proplacení ošetření nemají ani páru. Opět volám do americké pobočky, kde se dozvím, že potřebné dokumenty odešly do české pobočky před dvěma hodinami a od té doby je ticho po pěšině. Do Čech se odsud nedovolám a požádám pána na druhém konci hovoru, zda by to nemohl zařídit místo mě. Mohl. Půl hodiny stepuji před ordinací až je má otravnost korunována úspěchem. Za naše ošetření je schválená přímá platba z americké strany a my se můžeme vyhnout vymáhání částky a papírování přes českou stranu. Mám radost. Alespoň k něčemu léta školy i praxe byly, když už musíme strávit den u doktora.
Výsledkem dnešního únavného dne je, že před pátou odpolední odcházíme s receptem v ruce a vyžadovaných x set dolarů za ošetření za nás po telefonu zaplatila pojišťovna. Zbývá zajít do lékárny a čekat další hodinu, než nám léky připraví.
Co mne nepřestává udivovat, je zdejší zákaznický servis. Svou blbostí jsem si ve Washingtonu zlomila trekovou hůl, na kterou jsem omylem šlápla. Hůl mi Jirka nějak slepil, ale její hlavní výhoda, tedy to, že je skládací, mi najednou byla k ničemu. Jen tak zkusmo jsem před dvěma týdny zavolala do Black Diamond na zákaznickou linku a vysvětlila svůj problém.
„Jdu PCT a zlomila se mi hůl, je možné mi pomoct? Mohu si koupit nějaký náhradní díl a spravit jí?“ zjišťovala jsem.
„Vyplňte formulář na stránkách a pošleme vám novou, máte je přece v záruce,“ byla odpověď, která mi vyrazila dech. Vše jsem dle pokynů udělala, přiložila fotky a během týdne se mi ozvali s tím, že náhradní hole na mě bude čekat v Ashlandu. Jaké bylo moje překvapení, když na mě z balíčku vypadly hole dvě, protože mi bez řečí poslali fungl nový pár trekových holí. Je pravda, že hole nebyly nejlevnější, ale s radostí si připlatím, když vím, že zákaznický servis funguje na tisíc procent.
Na pokoj se doslova doplazíme v sedm večer úplně vyřízení. Jirka se snaží, po včerejším nájezdu americké vosy, ulevit stále oteklém kotníku přikládáním cibule a mám takový pocit, že jediným výsledkem je, že cibule smrdí úplně všude. Musíme zde kvůli vyzvednutí dokladů u lékaře zůstat ještě do pozítří. Nemohu se zbavit lítosti, že naše nejdelší pauza v civilizaci je namísto kulturní zábavy ve znamení antibiotik, toalety, cibule a únavy.
Ráno se fyzicky cítím o chlup lépe. Břicho mě sice stále bolí, ale ve srovnání s předchozími dny je to mnohem lepší. Dokonce natolik, že jsem bez řečí ochotna vyjít vstříc plnění dnešních nezáživných povinností. Začneme výměnou mých ponožek. Darn Tough je společnost s doživotní zárukou svého zboží, což nechápu, jak se může společnosti vyplatit, ale hikerům se hodí, a tak své ponožky s dírou vyměním za nové. Po cestě zpět do motelu vyzvedneme lékařskou zprávu, kterou společně s účty musím poslat do pojišťovny a tím je snad akce lékař vyřízená. Částku za vyzvednuté léky budu muset řešit s českou pojišťovnou až doma, ale to je v poměru k návštěvě doktora celkem zanedbatelná částka. Než vše vyřídíme jsou dvě odpoledne a my máme v nohách osm mil po městě v pětatřiceti stupních. Už se těším na trail.
Nazítří ráno si připadám všelijak, jen ne jako někdo, kdo „odpočíval“ dva dny ve městě. Na chvíli nás napadne, že by ten dnešní den mohl být ten opravdu odpočinkový, ale oba víme, že nemáme času nazbyt a jeden den v posteli nic nezmění. Naštěstí jsem včera na ulici potkala hodnou paní, která se sama nabídla, že nás dnes před devátou vyzvedne a hodí na trail, kde jsme v pondělí skončili. Jen mi kladla na srdce, že musíme vyjet brzy, tedy ve tři tři čtvrtě na devět. Kdyby jen věděla, že v tu dobu i my, vzdálení od ranních ptáčat, míváme běžně několik mil za sebou. Někdy se docela těším na normální život, kdy ráno nebude znamenat v pět a v devět nebudu mít sedm mil v nohách, ačkoliv vím, že mě to po dvou týdnech v doma zase přejde.
Narovinu přiznám, že se mi vůbec nechce. Zbytky energie doslova sežrala Giardie, ale do Kalifornie nám zbývá posledních pětadvacet mil a návrat do prvního státu představuje jakési světlo na konci tunelu. Přesně ve tři čtvrtě na devět nasedáme do auta a naše řidička mi po cestě vypráví, že pracuje v galerii a mě znovu zamrzí, že jsem vůbec neměla čas na žádné kulturní vyžití. Shakespearovské slavnosti, galerie, koncert, tedy nic z toho, na co jsem se poslední dva měsíce těšila.
Úsměv díky novým holím těsně přes startem, který mě brzy přejde
Máme před sebou deset mil do kopce s převýšením téměř kilometr, což není trasa, kterou by člověk po antibiotikách v nepříliš vrcholné formě chtěl začínat. Překvapíme sami sebe, když pomalu, ale jistě, stoupáme k vrcholu. Není to sice rychlostí čtyři míle za hodinu, ale s těžkými batohy na zádech se, vzhledem k uplynulých dnům, pohybujeme vcelku obstojně.
Polohu ležmo momentálně volím, kdykoliv to jde
Po krátké pauze na vrcholu nás entuziasmus přejde, přestože pokračujeme z kopce. Usínáme za chůze a omračující únava je zpět. Místo plánovaných třiadvaceti mil zvládneme pouhých osmnáct, ale oba cítíme, že vyspat se a nabrat sílu na poslední třetinu naší procházky je nyní důležitější. Stan stavíme už chvíli po páté odpoledne kousek od vody na příjemném místě ve stínu. Doufám, že večerní cvičení pomůže a zítra vyrazíme zase v plné síle.
Budík zazvonil v půl šesté a veselý začátek to věru nebyl. Nebýt Jirky, který se začal hýbat, ani bych nevěděla, že se něco děje. Po deseti minutách, kdy se mátožně snažím sbalit si věci mě zima probere. Připadá mi, že jsem strávila noc na brigádě v kamenolomu a doufám, že se jedná jen o přechodný stav, protože představa, že jsem v tomto stavu pokračuji příštích několik týdnů, se mi ani trochu nezamlouvá. Nepřestávám věřit, že si vše za pár dní sedne, protože nic jiného mi ostatně ani nezbývá.
V tichosti snídáme a kolem sedmé vyrážíme. Je krásně a hlavně jsme konečně pryč z nekonečného lesa. Nechci si cestu zprotivit tím, že mám energii maximálně si lehnout a tak jdu v klidu a snažím se nemyslet na to, že mě bolí břicho a usínám za chůze. S Jirkou máme opačný problém, protože mě trápí nafouklé, bolavé břicho a Jirku naopak to, co z něj vlastně neustále velmi aromaticky uchází. Vymyslela jsem nám nové trailové přezdívky – Špekoun a Tchoř neboli Fatty a Skunk. Docela se tím bavíme a smát se sobě se zdá být lepší varianta než být otrávený z toho, že je nám už čtrnáct dní blbě. Nezbývá než doufat, že Špekoun a Tchoř dojdou do Sierry v trochu zachovalejším stavu a s lichotivějšími jmény.
Mt. Shasta v pozadí
Po jedenácté se zastavíme na překrásném místě jako stvořeném pro stan s dechberoucím výhledem na Mt. Shastu, což trochu zavání prokrastinací, ale Jirka sní vločky, já tyčinku, vypijeme druhé kafe a před polednem už zase šlapeme. Pravdou je, že na dnešní cestu se spíše hodí popis „dáváme nohu před nohu a snažíme se při této činnosti neupadnout“. Cítíme se trochu lépe, k čemuž určitě přispívají všudypřítomná panoramata, absence komárů a častý stín. Potkáváme po cestě mnoho hikerů, které jsme potkali už v poušti a také pár stád krav velkých jako dům. Obrovskými zvonci, které mají zavěšené na krku, nám zvoní do kroku a i přes únavu si uvědomuji své privilegium, že tu můžu, ať už z jakéhokoliv důvodu, být.
A jsme zpátky „doma“. Cesta je cíl!
Překračujeme velký a poslední milník, kterým je oregonsko-kalifornská hranice. Jsme zpět ve státě, ve kterém jsme začínali a ze kterého jsme náš výlet otočili. Před námi je jen necelých tisíc mil. Ačkoliv se nejsem ve své kůži a nejraději bych se viděla na dva dni v posteli, jedné mé části je líto, že cesta tak rychle utíká. Křeče v nohách mi připomenou, že všeho dočasu a není nutné to přehánět. Zvládneme i čtyřmílový kopec a domlouváme se, že dnes nám bude stačit jednadvacet mil. V šest večer stavíme náš příbytek na místě u prašné cesty nedaleko zdroje vody. Vedle nás už stojí další tři stany a po dlouhé době budeme mít v noci lidskou společnost.
