Článek
Ve čtyři ráno jsem se v polospánku vykoulela ze stanu, abych zjistila, že je tma, zima a vlhko. Tyto informace jsem předala Jirkovi, který nevypadal, že by mě vnímal. Co budeme dělat? K ranger stanici na autobus nám zbývá třicet sedm mil. Abychom je zvládli, měli jsme vyrazit před půl hodinou, celý den být na nohou a občas popoběhnout. Sedmnáct mil před ranger station bychom neměli nocovat, protože nemáme povolení k přenocování v parku Northern Cascades, na které naše PCT povolení neplatí.
Do půl páté bojujeme se svou leností, zimou a odhodláním, abychom o čtvrt hodiny později začali balit a o půl šesté vyrazili. Není kus našeho vlastnictví, který by nebyl promáčený, a o suchých nohách si můžu nechat jen zdát. Je vtipné, jak rychle se mění priority a my se během několika dnů od „vody, jídla a tepla“ dostali k jediné - „SUCHO.“ První úsek je v naší momentální situaci jak z hororu. Trail je prorostlý křovím a trávou, která mi sahá minimálně do pasu. Ze všeho kolem crčí voda a během půl minuty i z nás. Jakmile se prodereme houštím, přichází na řadu několik mil do ostrého kopce. Je zima, sychravo, jsem zmrzlá jako sobolí trus, ale díky nedostatku energie nemám ani sílu nadávat či jinak odporovat. Washington nás přivítal s plnou parádou a během dvou dnů nám dal jasně najevo, že nevíme o hikování zhola nic.
Po měsíci a půl na cestě jsme opět na začátku
Na kopci chytáme osamocené sluneční paprsky, a proto na nic nečekáme, rychle vybalujeme stan i spacáky a rozprostřeme je na okolní kameny. Zatímco se suší, sedíme na bobku ve sněhu, ze kterého zároveň vaříme čaj, abychom se alespoň trochu zahřáli. Než vysušíme stan a spacáky z toho nejhoršího, uběhne další hodina a půl a čas je opět proti nám. Už jsme se naučili, že hlavní je nepropadat chmurné náladě, ono to vždycky nějak dopadne a důležité je, že včerejší slejvák nahradily občasné přeháňky, za kterých bychom sice doma na celodenní výlet nevyrazili, ale momentálně jsme za ně vděční.
Musím přiznat že všechno jídlo, které nesu na zádech, ve mě vyvolává chuť okamžitě přejít na pránu. Ačkoliv za sebou mám půstů dost, momentálně si na něj s batohem a tři dny od civilizace jaksi netroufnu. Jsem samozřejmě jako dítě revoluce vychovaná s vědomím, že děti v Africe by za každou tyčinku, kterou můj batoh obsahuje, byly neskonale vděčné, ale já jsem ve stadiu, kdy nechci jíst nic a z čehokoliv sladkého či svým tvarem připomínající oříšky se mi navaluje. Nešťastné je, že nic jiného, než sladké nebo sušenou rýži nemám, ale na druhou stranu je fakt, že při dosažení maxima únavy člověka jeho gastrochoutky přejdou a je rád, že má co strčit do pusy.
„Dřív chodili lidé bosí, neměli stan, který uschne za dvacet minut a už vůbec ne trekové hole, na který si ho mohou postavit. Máme blahobyt,“ zní mantra, kterou si opakuji ve chvílích momentální slabosti.
Možná i mně při zpětném čtení těchto řádků napadne, že jsem si pořád stěžovala, ale je pravda, že ani v nejhorších okamžicích zimy, mokra, sněhu či únavy mě nenapadlo, že bych chtěla skončit, nebo byť jen na vteřinu zalitovala, že jsme se na cestu vypravili. Sama sobě jsem však před svým odjezdem slíbila popsat události přesně tak, jak je v danou chvíli budu vnímat, nehledě na to, že můžu působit jako Fifinka, která měla raději zůstat s nalakovanými nehty v teple civilizace. Proto narovinu přiznávám, že když mrzne, sněží a já vím, že mám před sebou deseti mílový kopec, nebrečím radostí, ale spíš marností. Přesto každý den víc a víc vnímám, že stačí si večer lehnout do alespoň trochu suchého spacáku a svět se opět stane laskavým místem, na kterém neexistují problémy.
Slov netřeba
Od několika lidí, které potkáme v protisměru se dozvíme, že po jejich rozmluvě s rangerem by neměl být problém zakempovat v parku i bez povolení. Přece jen není ještě hlavní sezóna a vyrazíme-li brzy, nikdo si nás nevšimne. Ono nám nic jiného stejně nezbývá, protože už zase leje jako z konve a my půl hodiny sedíme schovaní pod stromem. V půl sedmé večeříme v krásném a úplně prázdném kempu u vody a musíme se hodně přemlouvat, abychom se zvedli a doběhli posledních šest mil. Je zvláštní, jak zdejší míle mají zázračnou schopnost natahovat se či zkracovat podle toho, jak se jim to zrovna hodí. Tyto se táhnou jako smrad, a když v devět stavíme stan jsem ráda, že dnešní třiceti mílový den s plnou zátěží máme za sebou. Zítra nás čeká posledních sedm mil ke spoji do Stehekinu a s tím spojené další brzké vstávání. Usínám ve chvíli, jakmile zapnu spacák a ani mi nestačí být zima.
Ráno v pět jako zázrakem opravdu vstaneme a během patnácti minut už šlapeme úzkou cestičkou posledních sedm mil, které se pocitově zdají náročnější než včerejších třicet. Moje nohy svou funkčností připomínají beton a rozhodně neběží tak, jak bych od nich očekávala. Cesta vede převážně lesem, povídáme si a já se najednou uprostřed věty zastavím.
„Proč stavíš?“ ptá se otráveně Jirka, tušíc, že budu opět zdržovat.
„Další medvěd,“odpovím naprosto klidně a ukazuji zhruba deset metrů před nás, kde hned vedle trailu vykukuje z trávy velká černá hlava a kulatá ouška. Dokonce se mi ani nezrychlí tep, jen odevzdaně klepu holemi o sebe a čekám, co se bude dít. Po chvíli se medvěd líně zvedá, zastaví se uprostřed trailu, prohlédne si nás a přes trail pomalu odkráčí směrem do kopce. Setkání s medvědem se pomalu přesouvá z kolonky „panebože medvěd, co budeme dělat“ do kolonky „medvěd je jako srnka, jen trochu jinak vypadá.“
Uprostřed posledního kopce se ve mně nakumulují všelijaké pocity z posledních dvou týdnů, které většinou vůbec nesouvisí s cestou, ale spíše s věcmi, které zůstaly v Čechách, ale dokáží působit i zde. Jak se říká, před problémy člověk neuteče a mohu potvrdit, že dokáží ožít i v divočině na druhé straně zeměkoule. S každým krokem to ve mě víc a víc vře až mám pocit, že se buď zblázním nebo skočím ze srázu dolů. Ačkoliv vím, proč se to děje a zároveň i to, že je to jen další zkouška, nic nezabírá, a tak si na kopci u jezera dovolím zakřičet. Křičím tak, že mě samotnou překvapí zvuk, který ze mne vylétl a tímto se omlouvám všem vyplašeným medvědům a ostatním obyvatelům washingtonských lesů, ale okamžitě se mi uleví a mohu se znovu nadechnout. Někdy je prostě křik to nejlepší, co pro sebe může člověk udělat, i když k tomu nemá žádný zjevný důvod a celý život je vychováván k tomu, že křičet se nesmí.
Shuttle bus do Stehekinu
Na shuttle už čekají dvě desítky hikerů a v devět patnáct krásným starým autobusem odjíždíme směrem Stehekin. Autobus staví ve vyhlášené Stehekinské pekárně a všichni se nadšeně nahrneme dovnitř. Dřevěný srub zvenčí připomíná domek Santa Clause a vůně, která při vstupu dovnitř udělá ze všech nově příchozích slintající psy se nedá slovy popsat. Zcela uprostřed ničeho stojí domácí řemeslná pekárna, jejíž sortiment čítá vyhlášené rozinkové šneky, které by svou velikostí nasytily skromnější čtyřčlennou rodinu, barevné jarní závitky, nespočet sladkých i slaných koláčů, quiche a dokonce bezlepkové mrkvové muffiny. Samozřejmostí je káva nikoliv v podobě vyvařeného motorového oleje, jak je ve státech milým zvykem, ale espresso z nablýskaného kávovaru. Být to v poušti, podezírám své přehřátí a fata morganu, ale tady je venku příjemných sedmnáct stupňů a já si připadám jako v pohádce.
Přístav ve Stehekinu
V dobrém rozpoložení a s pytlíkem obsahujícím omamně voňavé pečivo nás autobus doveze do vesničky. Stehekin je malinká komunita čítající ne více než sto obyvatel ležící v samém srdci Severních kaskádovitých hor. Je přístupný pouze lodí, letadlem či pěšky a jedinou výjimkou tvoří shuttle bus, který sem dvakrát denně vozí hikery z hlavní silnice. Okolo obrovského, smaragdově modrého jezera se tyčí majestátní hory, na jejichž vrcholcích se ve slunci třpytí bělostný sníh. „Pekárna byla fajn, ale tohle je opravdová pohádka,“ napadne mě a přemýšlím, zda bych tu neměla zůstat, minimálně do vypršení našich víz. Zapisujeme svou přítomnost v informačním centru a stavíme stan na nám vyhrazeném místě.
Odpolední výhled na jezero
Přes nutné provozní úkony, jakými jsou praní, sprcha a přebalení jídla se cítíme odpočatí a nabití místní energií. Příští zastávka ve městě nás čeká až za třista mil a do té doby na nás, stejně jako tady, čekají jen balíky v zastávkách blízko na trailu. Jako většinou, když sejdu z trailu udělá se mi špatně od žaludku a rozbolí mě hlava. Po večerním cvičení si jen udělám čaj a v devět se nasoukám do spacáku s vědomím, že jsem sice asociální a nedružná, ale v tomto stavu je to možná lepší. Uvidíme, zda zítra vyrazíme dalším mílím vstříc či se necháme zlákat zůstat obklopeni místní krásou ještě jeden den.
