Jdu na sever, jdu na jih aneb jak jsem nešla Pacifickou hřebenovku: Timing is everything

V noci mě probudí podivné zvuky zvenčí. Potřebuji si odskočit a pokouším se sesbírat zbytky své odvahy. Při rozespalém rozepínání stanu stejně Jirku vzbudím a on se gentlemansky nabídne jít ven se mnou. Při pohledu na oblohu spatřím nádhernou mléčnou dráhu na obloze. Možná teprve ve chvíli, když se člověku podaří odložit strachy se před ním svět rozprostře v celé své kráse? Myšlenky a obrazy mi nedají spát a já si po zbytek noci cestuji zvláštním časoprostorem. Přesto vstávám před šestou nezvykle svěží. Že by všechno bylo jinak?

Než se stihneme vypravit, hodiny ukazují čtvrt na osm. Severní Kalifornie se nám předvádí v celé své kráse a já se jí nemůžu nabažit. Po dvou hodinách chůze sedíme na kopci s výhledem na spodní jezera obklopená skálami a já se do sebe snažím vstřebat co nejvíc z okolní nádhery. Pauza bohužel nemůže být dlouhá tak, jak bych si přála, protože čas se krátí a musíme do Sierra city dorazit před pátou odpoledne, jinak nestihneme tamější obchod, ve kterém na nás (snad) čeká balík. Obědváme i s Kylie a ostatními hikery u dalšího zdroje vody a zvažujeme své šance. Musíme oběd uvařit, protože nic studeného už nemáme a na zbývajících sedm a půl míle máme dvě hodiny. Takový úkol by sám o sobě byl vcelku proveditelný, kdyby Sierra city nebyla vzdálená od trailu ještě míli a půl po silnici.

Těsně před silnicí dohoníme Kylie, která vyrážela půl hodiny před námi. Jakmile vstoupíme na asfalt, uslyšíme auto jedoucí správným směrem. Zdvihneme palec, auto staví a my jsme za pět minut před obchodem. Je mi trochu líto ostatních hikerů, kteří tu sice byli dřív, ale šli po silnici směrem k městu a do auta se už nevejdou. Jak se říká: „Timing is everything.“ Ve čtvrt na pět vcházíme do obchodu, aby nám majitel sdělil, že máme štěstí, protože za chvíli zavírá a příští tři dny neotevře. Kromě balíku s jídlem tu na nás čekají také nové boty a přezky na batoh. Náhrada za prasklý vak na vodu mezi balíky bohužel není a my jsme tím pádem tak trochu v háji. Zřejmě byla doručena na zdejší poštu, ale ta má samozřejmě příští tři dny zavřeno. Situaci je ještě obtížnější řešit bez jakéhokoliv signálu, který se v místních podmínkách vyskytuje stejně často jako dobrá káva, tedy skoro vůbec.

Bohužel značná část předem objednaných potravin obsahuje mléko. Proměním se v Santa Clause a nabídnu většinu obsahu ostatním, kteří se o naše zásoby s nadšením podělí. Náš jídelníček na příští čtyři dny bude poněkud jednotvárný, ale jsem šťastná, že se mi podařilo objevit příčinu našich problémů a cítím se den ode dne lépe. Než vše přebalíme a postavíme stan, je podvečer. Místní veřejné sprchy jsou sice zdarma, ale voda je snad ledovější než v horských řekách. Bez mrknutí oka si zvládnu i opláchnout vlasy a svou otužilost považuji za velký pokrok. Večer posedíme v restauraci s několika kolegy a přiznávám, že sedět na židli u čistého ubrusu, byť v ušmudlaném merinu, je zvláštní pocit. Sváteční zážitek Jirka dekadentně zakončí tím, že nenařídí budík na ráno a bez výčitek z pozdní večerky zaleze do spacáku. Je to rebel!

V půl osmé ráno jsem zpět mezi živými a kupodivu se cítím vcelku svěže. Potřebujeme vymyslet, co s naším novým vakem na vodu, který na nás pravděpodobně čeká na zdejší poště, ale my na něj příští tři dny čekat nemůžeme. Nejjednodušším řešením se zdá být neřešit to, ale vak potřebujeme a jiný náhradní nám už nepošlou. Říkám si, zda by nebylo jednodušší nacpat do batohu namísto speciálního vaku čtyři litrové petky a mít klid. Bylo, ale bohužel se nám tam nevejdou. S čistou hlavou se lépe přemýšlí a já si jdu zopakovat včerejší ledovou sprchu, kde mě napadne požádat o pomoc někoho ve zdejší kavárně.

Po desáté se vydáme směrem k trailu a celá akce je jednodušší, než by mě napadlo. Pán v kavárně ochotně slíbí, že když mu napíšeme instrukce na papír, zajde na poštu a zařídí přeposlání našeho balíčku do Tuolumne Meadows, kde si jí při troše štěstí vyzvedneme. Většina lidí na malých městech, které jsme měli tu čest potkat, je neskutečně milá a ochotná, což mě stále ještě překvapuje. Návrat domů bude asi v jistých ohledech tak trochu kulturní šok.

Dnes na nás čeká sice jen šestnáct mil, ale zato do kopce s převýšením větším než jedna míle. Šlapeme po silnici na míli a půl vzdálený trail a staví nám hned první auto, které má místo pro jednoho pasažéra. Kylie vyráží napřed a jen co ujdeme dalších pár kroků, staví auto i nám. Nad palubní deskou se klinkají fotky Parahamsa Yoganandy a Ježíše a s milým párem bych ráda strávila delší čas než těch pár minut cesty na trail.

Při příchodu k prvnímu mostu nás uvítá slogan „you can rest when you die,“ který nějaká dobrá duše připevnila na zábradlí a tímto jí děkuji za připomenutí. Cesta pohodově ubíhá až do té doby, než vedle trailu spatřím umírající veverku. Nevím, co se stalo, ale vidět takto zblízka posledních pár výdechů malého tvora mi velmi výmluvně připomene křehkost a pomíjivost celé mé zdejší návštěvy. Na odpoledne mám o zábavu postaráno.

Po sedmé večer přicházíme k místu stanování a překvapeně zdravíme již zde sedící slečnu, se kterou jsme začínali před několika měsíci ve stejný den od mexických hranic. S Lakes jsme se naposledy setkali na konci Oregonu a domlouvali se, že konec trailu můžeme dojít společně. Radostné setkání promění večer ve výměnu zážitků z posledních měsíců a kdyby se rapidně neochladilo, sedíme venku pravděpodobně do rána. Po dlouhé době se soukám do spacáku plně oblečená a zdá se, že léto odešlo během jediného dne a podzim přinesl teploty o dvacet stupňů nižší.

Ráno nás překvapí teplota kolem nuly a já doufám, že nám nepřemrzly filtry. Po bližším prozkoumání se zdají být funkční, ale namrzly nám telefony a já začínám přemýšlet, že před Sierrou přece jen pošlu tablet, který s sebou kvůli psaní vláčím, napřed. Máme dnes v plánu třiadvacet mil a již od rána je vše zalité sluncem. Jen co vystoupáme na první kopec, otevřou se před námi další nádherné výhledy, které nás provází celý den. Obědváme společně s Kylie u malého potůčku a dnešní idyla se jedné mé, stále občas cynické části, zdá být až kýčovitá. Na slunci je krásně teplo, kolem nás kvetou barevné květiny, všude je zeleno a okolo nás se rozpínají majestátní hory. Možná jsem dnes konečně zakusila skutečné hikers heaven.

Odpolední výhledy nám znemožňují být tak rychlí, jak bychom si představovali. Amplitudy nahoru dolů jsou proložený všudypřítomnými skálami a na první pohled halabala poházenými kameny. Vím, že se opakuji, ale každý den, když už si myslím, že okolí nemůže být krásnější, mě přesvědčí o opaku. Rozlehlost zdejší krajiny, její tichý klid a majestátnost ve mě probouzí pocity čirého štěstí, a to ještě nejsme v Sieře. V šest večer sestoupáme do malé civilizační zastávky v podobě parkoviště a sociálních zařízení a uvnitř před dveřmi do umýváren sedí naši kolegové, kteří si už hodnou chvíli užívají dnešní trail magic v podobě ovoce, pečiva, kuřat a piva. Jirkovi se po chvíli přemýšlení a prvním loku rozsvítí oči a po druhém začne zbytek osadníků bavit historkami na téma jak se ztratit, najít, poznat americký venkov a oženit se ve Vegas, čímž se stává nekorunovaným králem podvečerní zábavy, která se poněkud protáhne.

Rozhodneme se zakempovat kousek od umýváren a ráno je ještě využít. Do spacáku ulehám s nepříjemnou zimnicí, která mě v noci ještě několikrát vzbudí. Ráno se nemůžu probrat a když se přece jen po šesté hodině vysoukám ven ze spacáku, tuším, že je zle. To, že jsem nastydla v dolních partiích, vím už pár dní a nyní vidím, že léčba rozhýbáním příliš nezabrala. Bohužel poslední lékárna je nějakých dvě stě mil za námi. Doufala jsem, že zvládnu vydržet do South Lake Tahoe, které je odsud vzdálené dva dni cesty. Nechci být za fňukala, ale když Jirka navrhne neplánovaný výlet do nedalekého města, uleví se mi, protože každý krok mě stojí třikrát tolik energie.

Pět mil k silnici se zdá být nekonečných. Městečko Truckee je vzdálené sedm mil od trailu a ani ne po patnácti minutách chůze po málo frekventované silnici nám zastaví pick-up, jehož řidič ochotně souhlasí, že nás doveze do lékárny. John byl na kopci zkontrolovat stavbu, jejíž dozor má na starost a jede zpět do města. Budu se opakovat: „Timing is everything.“ Po krátkém povídání nám nabízí, že se můžeme ubytovat v karavanu stojícím na jeho zahradě a odpočinout si a já upřímně lituji, že musíme být ve čtvrtek v South Lake Tahoe a Kylie dnes vyrazila před námi. Truckee je nádherné místo, které mi připomíná washingtonský Stehekin. Městečko velké tak akorát leží u obrovského jezera obklopené horami. Na spoustě z nich stojí lyžařské vleky a John vypráví, že místní okolí je rájem běžkařů a já lituji, že nemám lyže a dva měsíce k dobru.

Návštěva lékárny je úspěšná a John nám v mezičase nabídne, že nás hodí zpět na trail, což s díky přijímáme. Pozveme ho alespoň na kávu, kterou si vypijeme po cestě a ani ne za hodinu už šlapeme po trailu. Dalšímu průběhu dne jsem dala pracovní název hra mysli. Ačkoliv procházíme nádhernou sekcí s výhledy, u kterých člověk neví, kam dřív koukat, k užívání si mám daleko. Je mi blbě, léky ještě nezabraly a já znovu vidím, jak jednoduché je spadnout do vlastního vytvořeného utrpení. Vím, že za pár dní bude lépe a jen se teď nesmím brát fatálně a vytvářet zbytečná dramata. Několikrát se mi chce brečet nebo praštit sebou do prachu, ale sebelítost přichází s podstatně menší intenzitou než dříve.

Ve tři stavíme na oběd, ke kterému vytvořím rýži s čerstvou paprikou, kterou jsme dostali jako výslužku ze včerejší trail magic. Až budou nabírat do Masterchefa hikers edition mohu se s klidným srdcem přihlásit. Během dalších deseti mil se úspěšně vyhneme dešti, nikoliv však zimě a větru. Podaří se mi roztrhnout si botu při přelézání padlého stromu přes trail, což je výkon s ohledem na to, že je mám na sobě třetí den a mají mi vydržet až do konce cesty.

Přes dnešní pozdní start, zastávku ve městě a mojí neutěšenou formu stavíme chvíli po sedmé na smluveném místě stan, kde na nás už čeká Kylie. Dnes mám jediné přání. Udělat si horký čaj, zapít prášek, zalézt do spacáku a probudit se v lepších časech.