Článek
Ráno bylo rozvláčné jako dobře rozpečený sýr. Po včerejší na naše poměry výživné vycházce se budím až v půl sedmé. Akorát, abych slyšela naše spolunocležníky, se kterými se posledních pár dní potkáváme, odcházet. Na věhlasné německé vytrvalosti něco bude a naši sousedé budiž toho důkazem. Helmut vyvezl svou ženu na výlet Pacifickou hřebenovkou na jejich dvacet let odkládanou svatební cestu. Ona chtěla jet k moři. Teď má dokonce oceán, jen několik set kilometrů daleko. Aby ušetřil a jí zprostředkoval co nejautentičtější zkušenost, za pár šušní nakoupil vybavení v nejmenovaném sportovním řetězci, místo stanu pořídil plachtu končící dvacet centimetrů nad zemí a do ruky své drahé vrazil jen jednu trekovou hůl, zřejmě proto, aby jí zocelil na první blížící se třítisícovky. Výsledkem je, že jeho choť každou noc mrzne, o čemž následný den bez přestání vypráví, batohy mají jednou těžší než my, a to nejdeme nalehko, a jeho drahá po dvou týdnem šmajdá na jednu nohu. Jako třešničku na dortu si Helmut nevzal vařič a k večeři každý večer servíruje tortillu s arašídovým máslem. Na mou nevinnou otázku, proč své milé nepořídí alespoň druhou hůl, aby se mohla opřít rovnoměrně, když už táhne dvacet kilo na zádech, suše odpověděl, že mají prostě a jednoduše jiný styl chození a jeho sevřené rty mi jasně daly najevo, že tím náš rozhovor skončil. Usměji se, v duchu si zopakuji své oblíbené „hike your own hike“ a poděkuji nahoru, že jsem si ze svých cest po světě také podobného Helmuta nepořivezla.
S oběma je docela legrace. Helmut večer dostal interní přezdívku Mosquitokiller. Sedíme společně před stanem a Gerda, jak se jeho žena jmenuje, něco německy volá ze stanu. On se zvedl a suše prohlásil: „mosquito killer is coming,“ načež se plynulým skokem vnořil pod plachtu a jal se zabíjet komáry. Skutečnost, že mu dírou budou okamžitě nalétávat zpět v jeho realitě jaksi neexistovala. Vsadila bych obě zítřejší oběd i večeři, že v příští zastávce v civilizaci bude muset v rámci zachování manželství hodit plachtu do popelnice a koupit normální stan. Gerda má můj neskonalý obdiv, protože včera to šla celé s námi. Nedovedu si vůbec představit jít jen s jednou holí, a to jsem o deset let mladší.
Když jsem se konečně vysoukala ze spacáku a před stanem se postavila na obě nohy zdálo se, že okamžitě upadnu. Nohy jako takové mě nebolí, ale z ničeho nic se ozval můj dříve zlomený kotník a měla jsem pocit, jakoby se mi přes noc zbortily obě klenby. Než jsme sbalili stan a uvařili kávu, která dnes musí jako snídaně stačit, objevil se Helmut. Nic nezapomněl, ale Jack mu poslal zprávu, že sotva jde, protože ho hrozně bolí kolena. Náš německý kamarád nelenil a dal si běh dvacet minut do kopce, aby mu pomohl vzít batoh. Později si rozdělíme obsah Jackova batohu mezi sebe, což mu, dle jeho slov společně s pěti brufeny, udělalo mnohem lépe.
S tím je spojené naše malé dilema. Naši noví kamarádi pojedou do města Idyllwild už zítra z Paradise Valley Café, což je další legendární místo ležící přímo na trailu, do kterého se zítra těším na kávu bez příchuti bramborové kaše. Problém je, že pokud pojedeme s nimi, budeme se muset na trail vracet zpět a nést jídlo minimálně na pět dní. Varianta druhá je za dva dny ujít téměř čtyřicet mil s převýšením skoro tři tisíce metrů. Této variantě můj kotník příliš nenahrává. S jídlem bychom nějak vystačili, ale na naše stávající „tempo“ to budeme muset docela mastit. Věřím, že se to určitě dá zvládnout, ačkoliv je na poslední části trailu ještě sníh, ale nechceme to zbytečně přepálit. Kdybychom měli za měsíc končit vůbec to neřeším, zatnu zuby a kotník nějak rozchodím, ale pokud vše dobře dopadne máme ještě pár měsíců před sebou. Navíc nám z PCT asociace přišel před několika dny mail, že průchod Sierrou dříve než v červenci bude jen s velkými obtížemi i pro zkušené hikery. Pro mě, kdo na sněhu jezdí tak maximálně na běžkách nebo prkně a cepín považuje za divné kladívko, se jedná o představu poněkud nereálnou. Shodli jsme se, jak se ostatně minulý týden osvědčilo, že se rozhodneme spontánně podle aktuální situace a hesla: „budeme vidět.“
Okolo půl jedenácté se začíná hlásit hlad, a tak všichni stavíme na malou svačinu. Trochu jsem se přepočítala, když jsem si naivně myslela, že sním maximálně jednu tyčinku za den. Měla bych si osvěžit své kupecké počty, protože mé zásoby se povážlivě tenčí. Popojdeme sotva mír kroků a vidím uprostřed ničeho zaparkovaný velký pick-up, kolem kterého už sedí asi patnáct hikerů. Naše první trail magic!!! Už několik dní všechny otravuji tím, že určitě bude někde za rohem sedět hodná babička s kyblíčkem zmrzliny, jen aby nám udělala radost. Babičku jsem netrefila, ale stál tam sympatický kluk, který šel trail vloni a jen tak v neděli přijel potěšit letošní hikery s barely vody, pivem, limonádou a čokoládou a nebylo mu zatěžko kvůli této dobročinnosti ujet ráno několik set mil do nepříliš přístupného místa. Chvíli posedíme a jen neradi se zvedáme do parného poledne, protože máme ještě kus cesty před sebou.
Náš dnešní Angel
Zní to podivně, ale vedro na mě vždy mělo téměř blahodárný účinek. Vlastně nechápu, jak jsem se mohla narodit ve středu Evropy a navíc někde, kde není moře, když s rostoucími teplotami vždy spolehlivě roste moje energie a nálada. V počasí, kdy většina lidí chce ležet ve stínu s hadrem na hlavě, dosahuje má činorodost vrcholných příček, takže dnes jsem pauzu na oběd strávila sama, protože ostatní dorazili až hodinu po mně. Našla jsem nádherné místo za velkým balvanem, lehla jsem si do stínu a naivně myslela, že si konečně vyndám čtečku, kterou úplně nesmyslně táhnu s sebou a budu si chvíli číst. Kindle mi po přečtení dvou stránek spadnul na hlavu, protože jsem okamžitě usnula.
Každý kus stínu se počítá
Odpoledne je opět ve znamení kopců a šíleného vedra. Přicházíme ke zdroji vody, o který se stará trail angel Mary. Nechává u sebe na pozemku přespávat hikery, je tady dokonce knihovna, velký tank vody a…sprcha z kýblu. Nikdy bych nevěřila, kolik radosti mi přinese ledová voda, kterou se ze zavěšeného kyblíku polévám. Konečně se po třech dnech aspoň na chvíli necítím jako úplná šmudla. Nabíráme dalších šest litrů vody a pokračujeme o pár set metrů dál.
Sprcha v poušti spolehlivě zažene i největší chmury
Jack s Helmutem zabírají první místo s krásnou vyhlídkou a my to zabalíme o pár desítek metrů dál na jediném místě mezi keři hned u cesty. Písek už není černý, ale bílý, takže by se dalo říct, že se jedná o čistou špínu, na které skoro hodinu cvičíme. Naštěstí nám došla bramborová kaše a k večeři si Jirka pochutná na nudlích a já rýži s proteinem.
Nocleh mezi keři u cesty
