Článek
Ráno jsme se, díky včerejší brzké večerce způsobené venkovní teplotou tři stupně nad nulou, vzbudili v šest a vynechané večerní cvičení a zima si vybraly svou daň. Cítím se na osmdesát, všechno mě bolí a Jack vtipkuje, že konečně vím, jak se cítí každé ráno on. Nabízenou kávu neodmítne a my se klasicky vypravujeme dvě hodiny.
Po několika propršených dnech se vrátilo teplo a krásné počasí, což si užíváme a nikam nechvátáme. Ono naše nepospíchání je spíš taková z nouze cnost. Mám-li být upřímná, královna zdržování, přestávek a kochání se okolím jsem já. Ráno mi všechno trvá, přes den obdivuji každý kámen, večer sbírám šišky a úderem deváté večer, kdy už všichni spí, se probudím a jsem připravená na život. Jirkovi ze mě občas tečou nervy a sama jsem zvědavá, zda to vydrží nebo třeba chvíli půjdeme každý sám. Sama se uklidňuji tím, že on by sám nikdy nevyrazil, na moje neplánování a vítr ve vlasech je zvyklý a oba máme svobodnou volbu.
Pouštní krása
Na trailu člověk není nikdy sám
Vycházíme asi hodinu po Jackovi a potkáváme se opět ve Scissors crossing. Tento zdroj pitné vody je tvořen místními dobrovolníky, kteří bez nároku na odměnu z vlastní dobré vůle každý den doplňují nekonečné barely pitné vody, které sem vozí ze vzdáleného města. Ručně pak čtyřlitrové láhve tahají z auta do stínu pod most, kde si hikeři mohou vodu doplnit. Během naší zastávky akorát přijel milý pár a s úsměvem vyndali z auta několik desítek litrů vody, kterou jsme společně naskládali do stínu. Bez pomoci těchto Trail angelů, jak se dobrým lidem starajícím se o trail a hikery říká, by bylo nutné nést vodu na třicet mil, což si v tomhle vedru nechci ani představovat.
Čtyřicet stupňů ve stínu
Naše cesta pokračovala v poklidném tempu převážně do kopce, protože jsme museli opět nastoupat včerejší sestoupané míle. Pomalu se lepšíme a mě začínají bolet záda každý den o trochu později. Je vtipné, jak rychle se pocity střídají. Chvíli se mi jde skvěle a chvílemi bych zahodila hůlky z kopce, za nimi by letěl batoh, za kterým bych skočila i já. Po cestě dolů potkáváme „Tuna lady,“ kterou jsme potkali před pár dny na cestě do Mont Laguny a které Jirka věnoval svého tuňáka a zbytek tortill. Po vylíčení historky o tom, jak v bouřce spala pod mostem a včera zvracela poté, co snědla psí granule umístěné u vody ve Scissors crossing, protože měla hlad, se rychle se loučíme. Při stoupání do kopce vidíme, jak lidé přicházející po nás jí dávají jídlo a vodu. Jak se tady říká: „Hike your own hike.“
Dnešní kemp
Kempujeme společně s Jackem na nádherném místě na kopci. Cvičení při západu slunce s výhledem si nechám líbit. Stojím si v klidu na hlavě, dýchám a užívám si svou povznesenou náladu, když v tom zdálky vidím naší „Tuna lady“, jak se k nám nezadržitelně blíží. Nechci být účastníkem další konverzace o psích granulích, a tak zašeptám směrem k Jirkovi:
„Pojď se nenápadně schovat ke stanu.“
Hbitě jsme přiskočili za stan, nicméně paní má oči jako rys a jakmile jsme se hnuli slyším pronikavé: „Heeeellloooo!“ Na třetí zavolání to nevydržel Jirka, zvednul se a vzduchem k nám dolétla nevyhnutelná otázka:
„Je u vás ještě místo na stan?“
„Nooooo… Je to tu hrozně kamenité, ale asi půl míle odsud je skvělé místo,“odvětil snaživě Jirka. Paní jako by ohluchla, se neomylně blíží k nám.
„To je moc daleko, tam nedojdu,“ vydechne a sedne si na moji podložku, na které jsem ještě před chvílí v klidu cvičila.
V tu chvíli nám Jack přiběhl na pomoc se slovy, že kolíky nejdou do té zpropadené skály vůbec zapíchnout, ale paní se ani nehla. Pohodlně usazená na mé, tedy nyní už její podložce, začala vybalovat obsah svého batohu se slovy, že si jen potřebuje odpočinout.
Nechala jsem podložku podložkou a s výrazem zenového mistra jsem pokračovala ve cvičení. Nakonec paní pochopila, že už jsme si všechno pověděli a jala se kempovat o dva metry dál, což v jejím podání znamenalo vybalit si spacák a dát si na hlavu síťku proti komárům, kteří tu nejsou. Přišla už jen jednou, aby nám při večeři nabídla své mýdlo se slovy: „Právě jsem si po týdnu umyla nohy, což je skvělý pocit.“ Málem jsme s Jackem snědli i lžíci snažíc se udusit výbuch smíchu, který by jen vedl k další otázce: „Čemu se smějete?“ a další nekonečné konverzaci. Zkusíme dnes jít dřív spát, abychom ráno nebyli za lufťáky a vyrazili za svítání, protože jsme si spontánně na zítřek smluvili malé překvapení.
